Caleb Isaiah Burton's apartment

„Spi,“ pobídne ji tehdy, když se tak váhavě zeptá, s přemožeností a jistou ponížeností v hlase po té, co si oba užili bouřlivé, ale o to sladší druhé vyvrcholení. To, že vůbec stála o druhé kolo, mohl brát jako lichotku, protože se to u lehkých holek příliš často nestávalo – obvykle dávaly jen tolik, kolik skutečně musely z poměrně pochopitelných důvodů. Caleb taky nevozil nikoho zpáteční cesty zadarmo a to se jednalo o povolání, které se oproti tomu jejímu dalo nazvat prestižní. Po krátkém zaváhání ji po své pobídce ještě jemně políbí do vlasů, čekaje, než upadne do hlubokého spánku, ač sám ještě spát nejde. Namísto toho se co nejopatrnější skulí z postele, berouc si ze země oblečení, které z něj před tím stáhla a které si naopak obleče již za dveřmi ložnice, aby ji zbytečně nerušil z tolik potřebného spánku. Netrvalo dlouho a brzo se k ní vrátil, ulehaje zpět vedle ní – ale až po té, co vyvenčil psa, dopřál si při tom ještě jednu cigaretu, dal voříškovi i myškám najíst a zrovna tak do sebe něco nasoukal i on sám. Až tehdy znova ulehne do postele, z obýváku si pro tyhle účely vzal károvanou deku, aby jí ponechal alespoň špetku soukromí, a zrovna tak ze sebe tentokrát svlékl jen rifle, triko a bundu, co skončily přehozené v obýváku přes křeslo, zatímco trenky si ponechal.
To, že se probudila dřív než on, by jej nijak nepřekvapilo – Caleb byl od přírody spáč, spal dlouho a tvrdě a mnohdy ho ani budík neprobudil, takže když fakt potřeboval vstávat, raději dal mobil na druhou stranu místnosti, aby kvůli jeho zatípnutí musel vstát. Existoval důvod, proč preferoval odpolední a noční směny… Ze spánku ho pomalu začne vytrhávat až zvuk dopadající vody, nakonec také klapnutí dveří a zvuky přicházející z kuchyně, které ve spánku představovaly něco nezvyklého, neb do jeho vstávání byl v celém bytě pochopitelně obvykle klid. Zelené oči se rozlepí, pohled upíraje na rozestlanou deku a zválený polštář, což stačilo k tomu, aby mu během pár sekund mysl sepnula a on si vybavil všechno, co se včera v ložnici událo. Líně se převalí na záda, oči upřené do stropu, když se mu na rtech objeví malý úsměv značící satisfakci z předchozího večera. Caleb se v životě neupejpal, postel mu zahřívala nějaká holka poměrně často a obvykle ho donutila cítit se dobře… V danou chvíli, ne v ranních vzpomínkách na její tmavé vlasy i kukadla, na její prostopášný výraz i na to, že v onen moment chutnala líp než to nejlepší šampaňské. Pravděpodobně by se válel ještě nějakou dobu, kdyby jej do nosu neuhodila známá vůně příjemného a horkého životabudiče, co ho donutí zvednout hlavu… A nakonec také celé těle, ponechávaje si jen trenky, na zbytek oblečení se vkusně vykašlal.
„Trochu jsem se bál, že ráno utečeš…“ pronese už tehdy, když se vynoří ze dveří ložnice, stále ještě značně rozespalý. Mohl říct něco jiného – třeba že myslel, že už tu ráno nebude, ale nakolik by to měnilo vyznění věty? Vsadil by se, že tak moc, až by se poníženě zvedla a odcupkala pryč, protože by se cítila nechtěná a odmítnutá. Takhle… Takhle to snad znělo tak, že o její společnost skutečně reálně stál. Až nyní se mu povede zaostřit na její osobu a na výjev, který by snad každý snadno označil za ranní pohodu. Včera večer mu přišla hezká – svou přirozeností to najednou povýšila na skutečně krásná a nemohly za to jen štíhlé nožky, které vykukovaly z jeho košile, aniž by si uvědomila, jak moc sexy tohle působí. Zíral – notnou chvíli vyloženě zíral, než si uvědomil svou chybu a raději rychle uhnul pohledem k pejskovi, kterému se její společnost zřejmě líbila natolik, aby se ke svému pánovi ani neobtěžoval přijít. Pán tedy přijde k němu, věnuje mu krátké podrbání… A má co dělat, aby se ovládl a netoužil jí pohladit po pokožce lýtka, políbit a… popravdě, bůh ví co. Namísto toho se hned vzápětí zvedne, zamíří ke svým riflím, z nichž vytáhne krabičku cigaret a jednu si vezme, zatímco jí gestem bezeslova nabídne zrovna tak. Ať už jen sobě nebo jí, zapalovačem si připálí. „Zbyla ti ještě trochu pro mě?“ Upřímně doufal, že jo, protože se rovněž stal jednou z těch osob, která kafe ráno jednoduše vyžadovala – a to, že si ho nemusel vařit sám, byl vždycky klad. Krabičku i zapalovač pak hodí na bar, aby se ujal zkoumání lednice a jejího osahu. „Chutnaj ti lívance?“ zeptá se nakonec s otočením jejím směrem, aby se dostal k tématu slíbené snídaně, kterou jí mohl poskytnout.

Možná byla slepá ke všemu dobrému, co v tomto světě ještě zůstávalo, hluchá vůči krokům nad hlavou nezůstávala podobně jako voříšek drbaný za ouškama. Dvojice tmavých očí vzhlédla vzhůru s hlavou zakloněnou dozadu, jako by snad mohli mít lepší přístup k dění nahoře, ukrytého za betonovým blokem oddělujícím horní patro od zbytku bytu. "Páníček se probral," zašeptá k jedinému tvorovi, který se v tuto chvíli nacházel v osobní blízkosti tak tajemně, jako by mu právě prozradila kód k nukleárním bombám. Čas od času vzhlédla, když ji nějaký ze zvuků nahoře zaujal, než se opět začala rozhlížet po bytě s vnitřním dotazem, kde by mohl ukrývat peníze. Od včerejška se ale něco změnilo - ta silná touha obrat ho o veškeré úspory se podivně vytrácela. Stále jí dost zůstalo, nemohla zmizet celá, jen její tíha na bedrech tmavovlasé ženy jaksi polevila. Že by za to mohl samaritánský přístup, když si ji přivedl domů a poskytl ji pro jeden večer střechu nad hlavou a teplou postel namísto rozvrzaného gauče? Horkou sprchu, kam vlezla bez svolení, a teplé kafe po ránu? Jo, začínala cítit ty zpropadené výčitky, ze zoufalosti nad vlastními myšlenkami zatínala čelist tak silně, div ji nerozbolely za trest zuby. Na svou situaci si překvapivě dokázala udržet dobrou ústní hygienu, což jí očividně přišlo vhod, když ji včera líbal jako smyslů zbavený. Mohla za to právě vzpomínka na Caleba a jeho horoucí polibky, co ji přinutila se začervenat, úsměv skrývající v hrnku s kávou. Jenže i když si spolu užili, nic víc nebude - nikdy nebylo. Lee skončí na ulici, kam patřila a Caleb si bude žít dál ve svém vykradeném bytě, jejich cesty se rozejdou, jak se na děvku a taxikáře sluší a patří. Ty okamžiky k smrti nenáviděla - nerada ztrácela to dobré, nikdy si nezvykla na ten pocit bolesti, když přicházela o něco lepšího. Jako by se jí život rozhodl neustále brát, ale že by dával? To sotva. Smutným úšklebkem zhodnotila svou situaci, prohrabávaje si vlhké vlasy, které pro jednou nepůsobily dojmem rozverného vrabčího hnízda.

Konečně sešel dolů i on, kroky na schodech prozradily blížící se přítomnost majitele bytu. "Bylo by to tak lepší?" Zvědavá položila onu otázku, odpověď ji vážně zajímala. Konec konců si ji zaplatil jen pro jednu noc, pro nic jiného. Jistě nečekal, že se na ráno zdrží. Možná si byl i jist, že až sejde dolů, nebude se v jeho bytě nacházet jediný kousek spotřebiče. Kradla, to ano, ale zas až taková mrcha taky nebyla. Neměla moc ponětí, co má čekat - sotva snídani až do postele, vždyť se z ní vyhrabala jako první, ani jak konverzovat. Vyvstane mezi nimi trapná minuta ticha? Dvě? Tři? Nebo jí rovnou pošle domů, protože si už užil a jejich obchod se naplnil? Tolik otázek, ale že by znala odpověď? Ani náhodou. "Co?" Slůvko tolik typické pro její osobu vylétlo z úst při zjištění, že si ji prohlíží daleko déle, než by očekávala. Že by se mu nelíbily její nohy opřené o protější židli? Na vychování hodné holky si už nějakou dobu nepotrpěla, přesto je spustila dolů a dokonce si je dovolila zasunout pod sebe, div že je nezkřížila v kotnících. "Tak pardon," dostane se mu zamručení za faux pas, které natropila, oči upřené do hrnku s černočernou kávou. Jo, styděla se. Slušné vychování raději zapomněla, na ulici se nehodilo, kde by s ním taky pochodila?

Je to až nabízená cigareta, na kterou zareagovala, berouc si mezi ukazováček a palec tabákový výrobek, načež si ho nechala připálit plamínkem škrtnutého zapalovače. První popotáhne o dost kvalitnější tabák, než jaký si mohla dovolit, potěžkávaje ho v plicích než vydechla oblak štiplavého dýmu. "Možná," pokrčí rádoby lhostejně rameny, zatímco vlastní hrneček (těžce zabavený pro tuto chvíli) popostrčila o něco blíž k sobě - to pro případ, že by ho napadlo obrat ji o něj. Kvalitní káva se rovnala zoufalému nedostatku, jediný, co si mohla dovolit, bylo ne zrovna lahodné kafe v automatu nebo zadarmo v bistru a to taky žádná výhra nebyla. Po celou dobu se mu jaksi vyhýbala pohledem, oba se promenádovali polonazí, on nahoře bez, ona spíš dole, protože kalhotky nechala v jeho ložnici spolu s podprsenkou. V jistých ohledech se nedala brát za stydlivou, ale po většinu času? Netušila kam s očima, červenala se a byla... ta malá Lee. Ovšem ve chvíli, kdy zkoumal obsah ledničky? Neovládla se. S pozvednutým zrakem sledovala svaly pohrávající na pažích, v duchu zkonstatovala, že měl moc pěkné ruce. Oči klouzaly po zádech až k okraji boxerek, než zrudlá pohlédla na druhou stranu prakticky prázdného pokoje. "Co? Lívance?" Ani si neuvědomovala, co žblekotá, dokud do ní nenarazila ostrost slov. Lívance - nejedla je od máminy smrti. Od toho dne, kdy jim otec sdělil, že je jejich maminka mrtvá. Cigareta v prstech se zachvěla, málem by ji upustila, kdyby ji dřív nezastavila pokožka stehna, o kterou hořící tabák prakticky zatípla. "Sakra," sykne nešťastně, jenže jak se zdálo, bolest ji netrápila. Ne v tomto ohledu. Vědomě neodpovídala, vyhýbala se vyjádření. Nakonec jen neurčitě trhla rameny, což mohl považovat za jakoukoliv odpověď, která se mu hodila do krámu. "Kdo byla... je...," opraví se vzápětí. "Jamie?"

„Ne. Slíbil jsem ti snídani. A do práce ještě taky nemusím,“ odpoví prostě. Očividně svůj slib hodlal dodržet, stejně jako neměl potřebu ji ze svého materiálně skromného bytu vyhánět. I on ocenil společnost – lidi měl rád, ostatně kvůli nim také padl, nepřestávali ho fascinovat, bavit, zajímat. Před samotou dalece preferoval tedy společnost, ironicky sotva spořádaných a slušných lidí, ale mnohdy naopak té nejhorší spodiny, kterou mohlo dané město nabídnout, sic si to z jeho strany mnohdy vysloužilo notnou dávku důvěry, že mu nic neštípnou – jeho byt pro většinu z nich představoval nevídaný luxus stejně jako lákadlo, protože za takový mixér by si snadno pořídili pár gramů kokainu nebo heroinu. Též Lee se rozhodl věřit – při zběžném pohledu po bytě usoudil, že tentokrát chybu neudělal, protože se zdálo, že je vše přímo na svém místě. Ne, že by věci kontroloval nějak vehementně už jen z toho důvodu, že většinu jeho pozornosti si stejně ukradla ona a její rozverný posed. „Nic.“ Na její otázku jen krátce zavrtí hlavou s drobným úsměvem jejím směrem, vědom si toho, že ho nachytala. Prohrábne si polodlouhé, pro tenhle moment poněkud rozcuchané vlasy, čímž je aspoň trochu sčísne dozadu a dodá jim méně rozčepýřený tvar. „Udělej si pohodlí,“ pobídne ji, než na krátko zaváhá, než se k ní znova otočí. „Včera, když jsem říkal, že jsi hezká… Myslel jsem to vážně.“ Taky jí to teď mohl zamlčet. Nepřipomínat. Nezněl však tak, že by za svou lichotku očekával nějakou odměnu, bylo to jen tvrzení, prosté a jednoduché na vysvětlení jeho činů. Bylo téměř hloupé, aby se po včerejšku jeden před druhým styděli, zvláště s ohledem na jejich současné sporé odění, které dráždilo fantazii – zejména v jejím případě. Caleb však měl dostatečně dobré sebeovládání, aby již nic neočekával… Dostal přesně to, za to zaplatil. A pravděpodobně ještě mnohem víc. Jeho slova? Ta byla jen drobností, kterou přihodil, vědom si toho, že něco podobného pravděpodobně neslýchá často. Ale stejně, jak jeho tvrzení přišlo, se také ztratilo v dalším momentu, kdy se začal věnovat šmejdění po kuchyni.
Nesporná výhoda toho, že byla rovněž kuřačka, byl fakt, že si nezdráhal zapálit v místnosti, aniž by musel mrznout u otevřeného okna. Pobaveně a s povytaženým obočím na ni pohlédne, když si přitáhne jeden z jeho hrnků blíž k sobě, jako by jí ho měl ukrást – popravdě, možná by to i udělal, naštěstí v konvici zbyla ještě nějaká káva i pro něj, prakticky na standardně velký hrnek vzhledem k tomu, že on si kafe dolíval plnotučným mlékem (na druhou stranu zas nesladil). Hrnek prozatím nechal stát na lince, v ruce u lednice tak akorát cigaretu, z níž občas potáhne – podobnou reakci na návrh výběru jídla však rozhodně nečekal. „Lee!“ Sotva promluví ostře, je to spíš jen šok z toho, že se byla schopná popálit – a mimo jiné poprvé nahlas pronese její jméno. Instinktivně k ní přejde, klekaje k ní, ale zkáza? Ta už je stejně hotová a z její pokožky na něj koukala tak akorát nehezká popálenina. „Takže spíš vajíčka…“ prohlásí jen tak mimochodem, až s podivným klidem, když k ní zvedne oči. V další moment jí však vezme za packy – ne za dlaně, prsty lehce obemknou předloktí, aby ji lehce donutil je natáhnout a po té po nich přejede bříšky prstů, cítě nerovnosti tvořené jednotlivými jizvami. „Ty už to ani nevnímáš, že?“ zeptá se tlumeně s dalším pohledem na tu zvláštní dívku, kterou měl před sebou. Nezdálo se, že by si vůbec všímala bolesti – prostě ji přijala. „Zvykla sis…“ Znával takové. Ale ona byla přece jen jiná, sálal z ní smutek, zoufalství, neštěstí i osobní tragédie s takovou sílou, že se divil, že ještě stojí na nohou. Cítil to – i to mu jeho omezené schopnosti dovolovaly. „Když se zeptám, kdo… nebo co ti tolik ublížilo, odpovíš mi?“ Zněl měkce, nevtíravě. Možná neměl postupy psychologů, nevěděl teoreticky, jak s podobnými lidmi pracovat, ale byl empatický a otevřený prakticky všemu, co by mu byla ochotná sdělit.
„Aspoň to vyčistím. A zalepím.“ Pro jednou byl rád, že lékárničku neměl tradičně v koupelně, ale právě v červené skříňce, která nově sloužila na všemožné haraburdí a domácí potřeby – byl si alespoň jist, že mu nepláchne s popelem v nehezké ráně. S taštičkou první pomoci se k ní vrátí, znova si klekne po jejím boku, na tamponek nanášeje trochu dezinfekčního gelu. „Asi to bude štípat,“ upozorní ji na něco, co je jí pravděpodobně jasné. A aby ji trochu rozptýlí, vrátí se k její otázce – takové, která dělala vrásky na čele zas jemu. „Byla… Je… Jako ty. Vlastně ti je trochu podobná. Malá ztracená holka, co si vydělává po nocích, jak jen to jde. Před pár dny mi volala vyděšená, tím myslím fakt vyděšená k smrti, že potřebuje pomoct. Od tý doby jsem od ní neslyšel.“ A jí sotva musel připomínat, jak blbě taková situace působila. A kde je pravděpodobně Jamie konec.

"No jo... Taxikář," ucedí koutkem úst. Byla si vědoma, jak to muselo znít - trochu pohrdavě a možná i závistivě, že jeho živobytí se nachází o několik příček výš než to její. To, které si vybírala spodina lidstva, nikým nechtěná, odvrhnutá. "Baví tě to?" Po chvilce ticha to byla Lee, kdo se ozval. Naivní otázka? Možná, neřešila to. Zajímal ji on, jeho odpověď. Konec konců většina lidí pracovala, protože musela a jen málokdo si vybral přesně takové povolání, které by se zároveň dalo definovat jako zábava. Sama si byla příliš dobře vědoma toho, že ji podobný výdělek nikdy nepřipadal atraktivní, ale bylo to jediné, k čemu byla dobrá. Jak sám řekl, byla hezká a to se cení - někdy patnácti dolary, jindy třeba padesátkou.

Uměl přitahovat její pozornost. Stačilo se zmínit o její kráse, aby za ním zvedla kukadla do té chvíle upřená do hrnku s kávou. Znělo to... hezky. Mile. Když její krásu někdo oceňoval, pak ji obvykle nazývali 'holubičkou nebo 'květinkou' či 'křehotinkou'. Plaše uhnula pohledem do strany, zastrkávaje si pramínek vlhkých vlasů za ouško. "Ummm... díky," nakonec ze sebe vydala i ono poděkování, jak se slušelo a patřilo, zčervenalá ve tvářích jako rajské jablíčko. Ale tentokrát? Tentokrát se na rtech objevil potěšený úsměv, jaký na své tváři už dlouho nevídala. Koutky lehce zvednuté dodávaly jejím rysům nový vzhled, už nevypadala tak strhaně jako večer předtím. "Ale vsadila bych se, že to říkáš každý holce, se kterou skončíš." Dávala si pozor na jazyk, aby neřekla 'kterou si zaplatíš', jistě nebyla jeho první ani poslední. A tahle fráze mu mohla zachovat alespoň nějakou důstojnost. "Ty taky nejseš k zahození," utrousí nakonec celá rudá až za ušima, dávaje si velký pozor, aby se vyhnula jakémukoliv očnímu kontaktu. Nedokázala si představit, že by mu něco podobného sdělila do očí, po včerejšku už tuplem ne. Viděl ji ve chvílích největší slabosti a odevzdanosti, kdy se nekontrolovala, unášená sladkým přílivem blahodárné rozkoše. "A sex s tebou taky nebyl děsnej," dodá nakonec. Viditelně však nedokázala potlačit spokojenost ze společně strávené noci a úsměv? Ten se objevil znovu.

"Nic to není," mávne nad tím rukou rádoby sebevědomě, jenže chvění? To nedokázala zastavit. Veselá, uvolněná atmosféra se poděla neznámo kam a zbyla ta malá vyděšená holka s očima plnýma bolesti. Hluboké, dlouhodobé bolesti, kterou si nesla od svých dívčích let. Ale ať chtěla jakkoliv, falešné pozérství nahnat nezvládla. A i když škubla paží směrem k sobě, aby si ji přitáhla do bezpečí, bylo to k ničemu. "To nic není," oznámí znovu poraženeckým hlasem. Jestli si zvykla? Neznala odpověď. Nevěděla, jak by na tuto otázku měla odpovědět, co by měla říct? Že nic necítí? "Tomu bys nerozuměl." Znovu se ozvala bázlivost v jejím hlase, to nepřirozené chvění plné strachu. Nikdo jí, až na Benjiho, nikdy nevěřil. Mysleli si, kdo ví jaký není cvok. Malá bláznivka vídající duchy. "Nepotřebuju, aby sis myslel, že sis domů přitáhl cvoka." Tentokrát rukou škubla o něco silněji, až se konečně vymanila z Calebova sevření. Úsměv zmizel, vystřídala ho bolest a pocit zrady. Strach rostoucí pod kůží. Do očí se draly slzy, rychle je však zaplašila rukávem košile, i když to viděl. "Za pár dnů to zmizí, nemusíš si dělat škodu. Vždycky to zmizí," namítne, ale už jí to k ničemu není - popálené místečko začal očišťovat. Poslouchala jeho přiznání o Jamie, nejspíš spolu měli nějaký vztah - zda přátelský či milenecký, na to se neptala. "To je mi líto," pípne tiše. Znala bolest ze ztráty, znala ji až příliš dobře. "Mně umřela máma. A brácha," dodá neochotně. "Takže vím, jaký to je, když někoho, koho... znáš... ztratíš. Ale to je stejně fuk." Protože proč by mluvila o mámě? Proč by mluvila o tom zpropadeném domě, který ji dovedl k šílenství?

Je to její otázka, co ho donutí pozastavit se nad svým povoláním a zjistit ve své hlavě, jestli taxikařina naplňovala jeho očekávání. Bezesporu si mohl najít jinou práci – s diplomem z MIT by po něm hmátla každá firma s nadšením, jenže to on nechtěl. Nesnášel vládní podniky stejně jako masivní korporace, které si sotva vážily svých zaměstnanců. Pravda, mohl si na tom založit svůj vlastní byznys, ale přestože ho počítače i technika bavily, společnost a lidé ho lákali víc. Taxikaření se tak stalo dobrým kompromisem mezi jeho zálibami. „Většinou jo,“ odpoví teda nakonec. „Mám rád auta, řídit mě baví…“ A vídal tak častěji lidi jejího druhu, zapadal mezi ně přece jen lépe než kdyby byl jen nerdem, ajťákem. A auta patřily mezi jeho objekt zájmu stejně jako fakt, že do nich mnohdy prostě sedl a byl schopnej celej večer promarnit řízením, protože si při něm příjemně uvolnil myšlenky. Taxikařina možná nebyla jeho životním posláním stejně jako nijak nepomáhala jeho věci, ale pořád ho to přinejmenším bavilo. Něco takového nemohl říct každý – vlastně by tipl, že patří mezi velmi omezenou sortu lidí.
Byla hezká – a když se usmála, poprvý za celou dobu, byla ještě hezčí. Lokty se opřel o bar, v rukách hrnek horkého kafe. Její tvář se projasnila a úsměv? Ten na ni patřil, hodil se k ní stejně jako veselost, co u ní byla nejspíš dost zřídká. A Caleb, ten by na ní mohl oči nechat – kdyby se usmívala, nepochyboval o tom, že dostane do kolen kdejakýho chlapa a on by byl pravděpodobně v první linii. „Jen když je to pravda.“ Nepletla se. Pravděpodobně to vážně říkal každé – jen ne u každé to myslel natolik vážně jako u ní. To až po jejích slovech se začne smát i on, pobaveně, sic možná ne moc moudře – tak nějak pochopil, že něco podobnýho mnoha klientům neříkala a že se mu dostalo nejspíš té nejvyšší pochvaly, jaké byla vůbec schopná. Stačila mu. Víc než to. „Díky, Lee, to je fakt milý…“ odpoví pobaveně, pochechtávaje se ještě tehdy, když se napije kafe.
Byla to však jen chvíle, během níž atmosféra ochladla, získala smutnější nádech a Lee se propadla zpět do svého… čeho? Neštěstí. „Pravděpodobně ne. Ale můžeš to zkusit,“ pobídne ji znova, opatrně, vědom si toho, že by ji dost nerad zahnal do kouta a do něčeho jí nutil. Měla pravdu, nejspíš tomu ani rozumět nemohl – Caleb žil celý život relativně bezstarostně díky své podstatě i tomu, že jednoduše neměl co řešit. A tak si na bedra bral cizí problémy, cizí trable. Nechá ji, aby se vymanila z jeho sevření, aby to s ní však zcela vzdal? To by bylo moc jednoduchý. „Nevyhodím tě, Lee. Ať už jseš cvok, nebo ne.“ Kolik z nich, tam venku, nemělo psychický problémy? Někdo horší, někdo menší… Ironicky by to byl však právě Caleb, kdo by jejím problémům nejspíš porozuměl a uvěřil. Vždyť kdo jiný by měl rozumět nadpřirozeným bytostem než padlej anděl? Jeho existence dokazovala existenci i jiných stvoření. Na její ohrazení vůči jeho ošetřování nebral příliš ohled, v mnoha věcech byl tvrdohlavej – a v tuhle chvíli fakt nemohl vědět, že rána pravděpodobně opravdu zmizí, že to není jen otřepaná fráze, aby se ho zbavila. Na její lítost jen přikývne, ale tehdy, když se zmíní o své rodině? Tehdy k ní znova zvedne oči. Jamie měl rád, ale nikdy, v životě by to nesrovnával se ztrátou, kterou musela projít ona – už jen proto, že se tak zoufale hlubokým a bolestným citovým vazbám vyhýbal přesně z tohoto důvodu. Už jen tahle drobnost mu řekla mnohé – stejně jako fakt, že cítil její bolest, ale i… strach? Namísto toho se znova vrátí k ráně, kterou překryje náplastí, v hlavě chaos. Byl zvyklý na lecco, ale někteří lidé byli jednoduše… až příliš nešťastní. „Zatraceně, Lee…“ procedí skrze zuby, že by to skoro znělo naštvaně, že mu do bytu tahá podobný témata – ve skutečnosti to bylo prostě jen přemožení všemi pocity, co vnímal až příliš jasně, příliš živě. Znova k ní zvedne oči, tentokrát i s rukou, co jí lehce položí na tvář. „Mrzí mě to. Ani nevíš, jak moc mě to mrzí,“ mluvil upřímně. Neznal je, takřka neznal ani ji a o jeho lítost nejspíš ani nestála, ale stejně jí ji věnoval. A v danej moment ho nenapadne nic jiného, než ji jednoduše obejmout, přivinout ji k sobě stejně jako včera, ale s úplně jiným podtónem – jen aby pro jednou s někým byla, nebyla sama, necítila se sama. „Nikoho dalšího nemáš…“ Byla to napůl otázka, na půl zjevný tvrzení – kdyby měla, nejspíš by nebyla tady u něj.

Jeho odpověď zněla upřímně, o tom nebylo pochyb, na druhou stranu si dokázala představit, že by větší radost mohl nalézt v jiných projektech. "Většinou?" Krátce povytáhla obočí, nechávaje ho vzápětí klesnout po odůvodnění, proč se rozhodl stát se taxikářem. "Jo, to je jako kdybych řekla, že ráda mrznu na ulici v pozdních hodinách a proto šlapu chodník," zamumlá s dávkou cynismu protkávající její hlas. A pak kdo zde byl naivní? Podobné vysvětlení by se víc hodilo ke školákovi v první třídě, sotva k dospělému muži. "A proto si domů vozíš kurvy jako jsem já?" Její otázka s tím měla sotva co společného, odpověď na ni ji nepřestávala zajímat. Proč utrácet těžce vydělané peníze za holku, co mu tak akorát nabídne pohlavní nemoc? "Ani's nepoužil kondom." Jak ráda by byla tou silnou ženou, která se nebojí zvednout pohled a propalovat dotyčného do doby, než se nervózní sesype a přizná vinu i za atentát na papeže. Jenže... nebyla. Nepatřila k nim. Chyběly jí ty ostré lokty, provokativně sebevědomý přístup a vědomí o vlastní jedinečnosti, ať už vylhané či opravdové. "Dvakrát," upozorní na fakt, že si to spolu rozdali víc jak jednou - o to větší hrozba nechtěného těhotenství visela nad jejich hlavami. A on? Nezdál se, že je ten typ, co přechovává v lékárničce pilulku 'poté' ve snaze zabránit budoucím alimentům na dítě. Nebo děti, pokud by měli fakt velkou smůlu. V jejich případě? Dvojnásobnou.

Zamyšleně vydechla přebytečný kouř z plic, odklepávaje popel do popelníku s jakýmsi nerozpoznatelným logem - možná jeho oblíbená značka auta, cigaret nebo klidně hotelu, odkud ho mohl odnést. Nestarala se, v tomto ohledu ne. Hlavně, když mu nevyklepe popel na zem, to by neocenil. "Jsi fanda duchařskejch historek?" Pronesla to jako by mimochodem, přesto se obtěžovala na něj pohlédnout a vysledovat reakci, co si o tom všem myslí - a zda ji na místě odsoudí za vymýšlení si blbostí. Znovu popotáhla z cigarety, než ji konečně típla, dokud zapálený tabák zcela nevyhasl. "S rodinou jsme... se přestěhovali kousek odsud. Za městem stál opuštěnej barák, dřív... dřív to bejvávalo honosný sídlo bohatý rodiny, která si mohla mohla dovolit platit několik sluhů. Nastěhovali jsme se tam, protože... rodiče milovali renovace. Samý starý domy, kam jsme se pravidelně stěhovali, aby je opravili a za velký prachy prodali. Furt dokola. Bylo mi pět, když jsme skončili tam - v Hill house. Já, máma, táta... a moji sourozenci. Pět děcek v různým věkovym odstupu a rodiče." Při vzpomínce na tehdy ještě pevné vztahy se cítila bídně. Dneska se pomalu nesnesli v jedné místnosti, neustále podléhali hádkám a obviňováním druhých. Jako by byli dokonalí a ten zbytek? Špatnej. Mastnej flek na dokonalém jméně rodiny. "S bráchou, Benjim, jsme spávali v jedné ložnici. Jsme... Byli jsme dvojčata a já s ním měla už od narození to zvláštní pouto. Jako kdybychom věděli, co se tomu druhýmu honí v hlavě a jak se cítí." Ten pocit jí chyběl, ani netušila jak moc. Prázdno, které jí po Benjim zůstalo, nedokázal nikdo zaplnit. Připadala si osamělá v tom odporném širém světě, tak strašně sama a nikdo jí nepodal pomocnou ruku. Už nikdo. Rodina se jí beztak jenom snažila zbavit, odklidit z cesty, aby s ní neměli problémy. "Většinu času jsme se v domě ani nepotkávali. Byl tak velkej, že jsme se míjeli a pozemky kolem taky. A pak... to začalo," povzdechne si při trpkých vzpomínkách na první události v Hill house. "Začaly se ztrácet nějaké věci. Někdy hračky, jindy fotky, videohry, nářadí... Navzájem jsme se obviňovali. Sam s Monroe to házeli na nás, rodiče zase na ně, že nás trápí. Eskalovalo to jednoho večera, kdy se Benjimu ztratil jeho milovanej plyšovej zajíc, bez kterýho odmítal spát. Naši se pohádali se s nejstaršími sourozenci, Benji plakal... Druhej den se našel. Jen ne v tom původním stavu." Pamatovala si, jak se ho Benji odmítal vzdát i přes zničenou podobu. "Někdo ho rozcupoval, ale nikdo se nepřiznal. Nikdy se nikdo nepřiznal."

S výdechem zaklonila hlavu, hledíc do stropu, načež pokračovala v tichém monologu o svém dětství. "Nějakou dobu byl klid. A pak... jsme je začali vídat. Duchy..." Nechtěně se zasmála, melancholie z ní sálala na sto honů. "Nejdřív Benji, pak já. Všichni si mysleli, že je to jen dětská fantazie. Že se snažíme získat si pozornost rodičů, protože to přece děti dělaj. Jenže... to nebylo žádné imaginárium." Ztrácela se v temnotách, třes po těle evokoval rostoucí strach. Pažemi si objímala zkřehlé tělo, pociťovala chlad a bezmeznou samotu. "Problém byl ten, že já se jich nikdy nezbavila. Zkoušeli na mě léčebny, šokové terapie... hypnózu a já nevím, co všechno ale... nic nepomáhalo. Pořád jsem ji vídala. Táhla se za mnou jako stín, odpornej stín." Instinktivně žmoulala lem košile, hledaje oporu v něčem, co momentálně neměla k dispozici - sedm kamínků, které by rozmístila, potichu je přepočítávaje, dokud by její noční můra neodešla. "A pak nám umřela máma. Jednou v noci nás táta vytáhl z postele, odvezl nás do motelu... Nechal nás tam, aby se o nás Sam postaral. A když se vrátil ráno... Byl celej od krve. Říkal, že se máma zabila. Sam s Monroe obviňovali otce, ale my s Benjim... my znali pravdu. Zabil jí ten barák. Taky jí z něj... začalo hrabat. Jenže kdo věří dětem. A kdo v nadpřirozeno... Zůstala jsem za blázna." To označení bolelo, drtilo bolavé srdce, cupovalo ho na malé kousíčky. "Takže to je můj příběh. Spokojenej?" Neřekla mu celou pravdu - vynechala pár faktů i to, jak skončila na ulici, ale to jeho starost nebyla. Proč by taky ano? Neměli nic společného - snad jen fakt, že se dokázali vzájemně uspokojit, ale víc? Ne.

Co však nečekala bylo objetí, kterého se jí dostalo. Na prstech jedné ruky by dokázala spočítat, kolikrát jí někdo za poslední roky objal. Zprvu tak ani netušila, co dělat, pátrala v paměti, jak se zachovat, než na to přišla a prostě se objetí poddala, hledaje u Caleba tělesné teplo i tolik žádané bezpečí. Rozplakala se. Pomyslná hráz se prolomila a slzy splývaly po tvářích v tichých vzlycích, dokud ho náhle neodstrčila. "Říkala jsem ti, že nepotřebuju tvou lítost." Ať už by si za ni něco koupila či nikoliv, rozhodla se mu připomenout včerejší fakt - jeho lítost jí byla k ničemu. Namísto toho čapla hrnek s kávou, očividně rozlobená, jak si dovolil ji politovat. "Jestli si myslíš, že jsem ti to řekla, abych tu kvůli tomu mohla zůstat o něco dýl, tak to se mejlíš," odsekne prudce, přičemž hrnek postaví o něco dál, nevědoma si toho, že se obsah změnil na kostku ledu. Černou kostku ledu, co dříve byla teplou kávou.

„I já mám občas klienty, co se chovaj jako hovada.“ Když jezdil, nevadilo mu ticho, stejně jako se nebránil pádné konverzaci – někteří lidi byli prostě osamělí natolik, aby probírali počasí i s taxikářem, jiné ženy zas natolik zoufalé, aby se s ním pokoušely flirtovat v příslibu jedné probděné noci vášně a dost možná výčitek ráno, další zas měli opilou veselou náladu, která na jeho tváři obvykle vyvolala pobavený úsměv s vědomím, že dotyčný si nejspíš nebude pamatovat nic z toho, co mu stihl za cestu vykecat. A poslední četnou skupinu tvořily osoby, které se do Shadow Hills přestěhovaly teprve nedávno a kdo jiný, než on, jim mohl dát lepší tip na dobrý podnik, restauraci či cokoliv podobného? Na druhou stranu, i jemu se mohlo stát, že narazil na arogantního kreténa, který si na něm potřeboval pohonit ego nebo odmítl zaplatit, přestože finanční nouzí viditelně netrpěl – v takovým případě by preferoval pomalu i zákazníka, co by mu pozvracel auto. Při zachycení sarkasmu v jejím hlase prostě jen pokrčí rameny. „Copak něco musí mít hlubokej důvod? Nejsem taxikář navždy, ale zatím… Mě to baví natolik, abych v tom pokračoval.“ V tomhle měl nejspíš docela logicky jiný pohled než ona – Caleb nebyl limitován věkem (ona sice také ne, ale to nejspíš ani jeden z nich nevěděl). Obecně to tedy znamenalo, že si mohl dovolit dělat to, co si zamanul. Pokud toužil pár let jezdit s taxíkem, nebyla to pro něj ztráta času, neb ho měl neomezeně – obdobně mohl klidně pípat na pokladně či si zkusit každé jiné povolání, které po čase opustil a takhle to šlo rok co rok. Za celý svůj pozemský život tak stihl být nezaměstnaný, student, mechanik, instalatér, zaměstnanec v útulku a tím výčet nekončil. Vše to mělo ale něco společného – sotva by to někdo nazval nóbl povoláním, kdy seděl v kanceláři a povýšeně si něco klapkal do počítače, aby si každé odpoledne dopřál dvouhodinový oběd v luxusní restauraci. Něco podobnýho se mu hnusilo – chtěl být obyčejnej, přesně to ho lákalo již od dob, co nechal Orwella svému osudu. Přesně to se nejvíc shodovalo s jeho vizí společnosti, protože raději byl chudej taxikář, než zbohatlík, kterému peníze vlezou na mozek. Nevěřil si natolik, aby tvrdil, že nepodlehne lákadlu peněz… A tak si raději za celou dobu vystačil s málem. To až při její poslední poznámce viditelně znejistí, očividně si vědom své chyby. Nesměle se podrbe na zátylku. „Jo… Zapomněl jsem.“ Tolik lidské. „Celej večer jsem přemýšlel, jestli se to dá použít jako lichotka, nebo je to prostě jen průser.“ Na jednu stranu nejspíš dalo – dokázala ho donutit zapomenout na realitu, nakonec opravdu ano. Nehodlal do ní cpát další prášky už jen z principu, že to bylo z velké míry její tělo, její rozhodnutí – kdyby otěhotněla, byla by to fakt trapná situace, ale Caleb by se k ní eventuálně postavil čelem. Opět prostě z toho principu, že ona měla jen jeden život, zatímco on? Nekonečno. Jeden pro ni obětovat mohl, protože by nesnesl myšlenku, že ten její zničil.
Na její otázku neopověděl, bylo to zbytečné, ač mu mohla v mnohém napovědět, kam se její slova budou upírat. V danej moment viditelně zpozorněl – a poslouchal po celou dobu, co mluvila, skládala alespoň část střípků jejího života dohromady, alespoň těch, které mu byla ochotná sdělit. Stačilo to – byl to jistý znak důvěry, kterému neporozuměl, ale byl rád, že se k tomu odhodlala. Tušil, že to bude špatný, jen nevěděl, že takhle moc – o to víc, že jí nikdo nevěřil, což se jeho netýkalo. Calebova samotná existence rozhodně nebyla normální a zmínit se o ní nahlas, pravděpodobně by skončil v podobných ústavech jako ona s tím rozdílem, že ona byla dítě, když se tohle stalo. Jak moc tedy muselo něco podobného zničit její mysl a nakonec také celý život? O to horší bylo, že plně vnímal její emoce, její smutek, snad i vztek a předevšm strach, který konečně pochopil. „Věřím ti, Lee,“ řekne nakonec, když domluví. „Neptej se proč, prostě… Ti věřím.“ Nezdůvodňoval, neobhajoval svou důvěru v její slova, která se ale zdála neoblomná. Na svou cigaretu, kterou ponechal v popelníku na lince, zhola zapomněl – jen teď pociťoval chuť si dát další, zahnat pachuť jejího smutku, co mu ulpěl v ústech. Jak nezodpovědný by to bylo však vůči ní? Jak moc by jí tím ukázal, že je mu jedno, co mu teď řekla a jak se mu otevřela? Namísto toho tedy zůstane s ní, stále dřepící u její židle až do té chvíle, kdy ji objal.
A ze kterého se brzo vymanila ve snaze odstrčit ho – samozřejmě, že ji na takový popud pustil, přestože se nezdálo, že zrovna po něčem takovém touží. Její slzy to alespoň naznačovaly. „Vím. Ale není na ní nic špatnýho – ani na soucitu.“ A empatii. Možná ji nepotřebovala, ale on si sotva mohl pomoct a blokovat, co cítí. Fakt, že hrnek o stůl praštil trochu víc, než měl, ho donutí k němu těknout pohledem – jen krátce. Brzy se vrátí očima zas k ní, rozhodnutej to nijak nekomentovat, namísto toho se zvedne a hrnek jí prostě vezme, dávaje ho do dřezu, jako by vyhodnotil, že kafe už stejně není dobrý. „Pořád ti dlužím tu snídani…“ odpoví na její slova, naznačujíc, že by stejně nemusela odcházet a on by ji stejně nevyhodil. Namísto toho se pustí do přípravy míchaných vajíček, ač myšlenky? Ty se mu pro tento moment toulají někde jinde. Nenapadlo ho, že by sama nemusela být člověk – očividně to byla chyba.

"Věřím ti, Lee..." Podobná slova slyšela naposledy od Benjiho, milovaného bratra, momentálně považovaného za mrtvého. Až moc dobře si pamatovala, co toho večera cítila, když jí plíce naplňovala voda, div se nemohla nadechnout, ohlušující strach v srdci a slabost, tu příšernou slabost. Jednou ji podvedl, ještě jako malé dítě, se Shirley, o níž také tvrdil, že ji vidí podobně jako Lee. Neviděl a pravdu se jí odvážil přiznat až o mnoho let později, když podlehl nátlaku rodiny, aby z ní vytáhl na světlo rozumného člověka nevěřícího na něco takového jako jsou duchové. "Jo, to už jsem párkrát slyšela," vydechne zdrceně, oči upíraje kamsi k oknu. Vzpomínky na ty nejhorší dny v jejím životě se přes ni valily jedna za druhou - pobyty v různých léčebnách, šokové i vodní terapie, různá sezení s psychiatry, kteří se snažili najít na ní co nejvíc špatného a přesvědčit ji o pravém opaku. "A kde jsem skončila? V blázinci. V léčebně, jak tomu rodina, která mě do jejich spárů hodila, říkala. V místě, kde se páchaly na lidech... zvěrstva. A já se toho stala součástí. Tvrdili, jak mi věří a druhý den? Víra se záhadně vytratila a nahradilo ji kázání o tom, že žádní duchové neexistují. Že je všechno jenom v mojí hlavě. Že jsem nemocná a nebezpečná ostatním. Jenže..." Znechuceně si odfrkla nad polevujícím sebeovládáním. Do této chvíle se snažila chovat se klidně, vyzpovídat se a nechat to být, ovšem vzpomínky na jedno z největších období temnoty, které jí přivedly na stezku sebedestrukce? Nepolevovaly. "Je po nocích nic nestrašilo. Nevídali v zrcadlech to, co já. Nebáli se usnout." Jeden čas si připadala opuštěná, že si poprvé sáhla na život. "Pomáhaly jenom prášky. A pak... ani ty už nefungovaly. Tak jsem začala experimentovat s alkoholem a drogami. Opiáty kupodivu v Shadow Hills seženeš celkem v pohodě. Začala jsem se sjíždět, protože se to zdálo jako jediný východisko. Nedokončila jsem ani semestr na univerzitě. Mohla jsem... někým být. Někým jiným jak obyčejnou pouliční šlapkou, kerá každej večer doufá, že si ji vybere nějakej chlap se šrajtoflí plnou peněz. A teď akorát sháním fet, cigára a chlast, abych mohla zapomenout a otupit tu nekonečnou bolest. Na chvíli se... nebát," povzdechne si s prudkým výdechem, hlavu zakloněnou, odhalujíc svým činem tmavý proužek kolem krku - znaménko po oběšení se na konopném provazu v Hill house. Sama to akorát považovala za podivnou hru světla a stínů, nepřikládala tomu zvláštního významu. "Mám pocit, že jednou... jednou jsem tam šla. Myslím do Hill house. Ale už si nepamatuju... nic. Jen že jsem se probudila na zemi. S tímhle," Calebovým směrem natáhla ruku, aby mu ukázala rozšklebenou jizvu v dlani kopírující čáru života, ale jen do určité části. A pak? Jako by přestala existovat - zbyla jen bílá linie táhnoucí se po zbytku. Jako by někdo přetrhnul nit její existence a zbytek života vymazal gumou. "Jednou mi nějaká stará ženská, že je to zlé znamení. Má to znamenat, že mám umřít. Dokonce mi tvrdila, že jsem mrtvá, ale já nejsem. A nejsem ani duch." Tuto možnost okomentovala s ironickým úsměvem plným bolestných zkušeností. Duchů se bála už jako malá a ani v dospělosti ji strach neopouštěl. Proč by měl, když ji každou chvíli pronásledovala žena se zlomeným krkem. Jen nad tím zavrtěla hlavou. "Žena se zlomeným krkem," zvedla oči ke Calebovi, načež mu věnovala smutný úsměv. "Tak jsem jí říkala jako malá. Žena se zlomeným krkem, protože ho měla ohnutý, jako by ji někdo oběsil a vaz ti rupne stejně jako ty kosti tady," naznačila místo kolem šíje. "Moje osobní strašidlo..."

Nakonec mu ještě toho rána zmizela i s menšími a hodně tlumenými díky za to, že ji nechal přespat a mohla využít i jeho sprchu. V džínové bundičce opustila široký prostor obohacená nejen o patnáct dolarů, ale také o telefonní číslo a pár drobnejch, které mohla v případě nouze naházet do telefonních automatů a zavolat. Jak pozorné, že? To ještě netušila, že se o pár dní později objeví u jeho dveří zmáčená, zbitá a s ránou v břiše od nože. Nešťastnou náhodou se připletla do jednoho přepadení místní prostitutky. Nebyly až tak velké kamarádky, ale Lee, ač si to nechtěla nahlas připustit, se bála ztratit další lidi ve svém životě, ačkoliv po šlapkách a feťácích neštěkl ani pes. Ve snaze zastrašit násilníka silnými slovy naopak skončila jako jeho oběť, kdy ji pořádně zbil a nakonec, aby pro jistotu necekla a někde vykrvácela v příkopu? Pro jistotu jí ještě vrazil nůž do jater. Zachvátila ji panika, netušila kam jít. Kam se vydat. Obraná o peníze nemohla nikomu zavolat, ani Calebovi, protože zbytek drobných se rozsypal a Lee nebyla schopna je posbírat. Namísto toho se začala potácet ulicemi, vzpomínaje na to, kudy jí vezl. Trvalo dlouho než nalezla čtvrť plnou povědomě známých továrních budov a nakonec se jí povedlo nechat se vyvést výtahem do patra, kde se nacházel Calebův byt. Dvakrát zabušila na dveře než se svezla na zem, držíce se za břicho, odkud se ještě před dvaceti minutami pomalu řinula téměř černá krev. Skoro jako by z ní vytékal dehet, nikoliv tělesná tekutina oblíbená především filmovými upíry.

Nechal ji jít. Co jiného taky mohl dělat? Schovat ji ve svým bytě před světem a před vším špatným? Něco takovýho nebylo možný už jen z toho principu, že nehodlal být další z těch, co ji bude věznit a neponechá jí její svobodu, jakkoli bolestivá byla. Byla její - dost možná jedna z posledních věcí, kterou vlastnila. Při odchodu jí alespoň vtiskl do ruky papírek se svým číslem i s pár drobnými, které mohla v případě nouze naházet do telefonní budky a dovolat se mu, ač nebyl natolik naivní, aby si nemyslel, že jí s větší pravděpodobností přispěl na další drogy, chlast, cigarety nebo v tom nejlepším případě jídlo. Během těch několika dnů si na ni párkrát vzpomněl - možná víckrát, než mu bylo milo, vzpomínaje na její slova, na zmrzlé kafe, na fialovou modřinu kolem jejího krku i na jizvy na jejích rukách - pokaždé, když mu ale zazvonil mobil, se ozval hlas někoho jiného a Caleb se rozhodl upnout k naději, že je v pořádku a že ho ani trochu nepotřebuje a přesně proto se také neozývala. Jednalo se o lepší představu, než že ji někdo zneužil a odhodil zbavenou tělesného tepla, tepu srdce a tedy i života podobně, jak se to stalo Jamie - jen den po té, co se s Lee rozloučili, tuhle tmavovlásku našli špinavou s prázdnýma očima na břehu řeky, kde nejspíš ležela už pár dní nepovšimnutá absolutně nikým, objevená jen čirou náhodou a v takovém stavu, že ji jen stěží identifikovali. Přesvědčoval tedy sám sebe, že Lee podobnej osud nepotkal, ač bylo dost možný, že jednou se její život naplní podobným způsobem - Caleb se obecně snažil jim co nejvíce přilepšit, alespoň na krátko jim věnovat malé radosti, ale sotva je mohl spasit. Již nebyl andělem, neměl svou moc, své svěřence a neznal jejich osud, což mohl považovat za štěstí stejně jako smůlu.
Nebyl doma, když zaklepala - rozhodně ne v bytě, ač ho od něj dělilo jen pár ulic, přičemž tuto vzdálenost ve žlutém taxíku překonat víc než hravě za krátko, vraceje se po své směně domů, přičemž se těšil tak akorát na vidinu teplé večeře a měkké postele, do které bude moct zapadnout, zavřít oči a dopřát si několik dlouhých hodin spánku. Výjev, který však spatří před svými dveřmi tehdy, když vystoupí z výtahu, z něj veškerou únavu spolehlivě vyžene. Hlasitě zakleje, když vzdálenost mezi nimi překoná několika rychlými kroky, klekaje si k bezvládné postavě na prahu svých dveří. "Lee? Slyšíš mě?" Odhrne ji vlasy z tváře, zbité, zhmožděné a zkravené. Brzo však pochopil, že rány pěstí nebyly ten hlavní problém - a nápovědou mu byl černý vlhký flek pod její rukou, rozlévající se po látce jejího odění. Ruku jí jemně odtáhne a tehdy znova zakleje - bylo snadný pochopit, že buďto schytala ránu nožem nebo v tom horším případě kulku do břicha. "Vydrž, malá..." promluví k ní, zvedaje se jen proto, aby odemkl dveře a vzápětí ji mohl vzít do náruče, protahuje se dovnitř, přičemž dveře za sebou zakopne - dávaje pozor, aby mezi nimi nepřerazil pejska, kterého snad poprvý za celý jejich soužití poslal ostřeji do pelíšku. Položí ji na pohovku, hned vzápětí však zamíří pro lékarničku, která svou polohu od minule nezměnila. "Řekni mi něco, malá..." broukne k ní tiše - pokud do této chvíle nereagovala, zkusí ji štípnout. To, že spala, pro tenhle moment vážně nebylo dobře.

Čekala. Plakala. Naříkala. Modlila se a prosila za odpuštění všech chyb, jichž se za dobu své existence dopustila. Slzy úzkosti a strachu stékaly po mokrých tvářích, dlaň se pokoušela zastavit pomalu vytékající hustou krev temnější než jaká by měla být k vidění u zdravého člověka. Bála se smrti. Ironie, když její život nestál za nic, poslední dobou určitě ne a Lee na něj kolikrát nadávala, vyčítaje všem každou špatnost, které se na ní dopustili. Jenže ani tak nechtěla zemřít. Netušila, co by se s ní stalo poté. Na nebe a peklo věřila jako malá, ale teď? Když nad tím uvažovala, děsil ji nejvíc pocit zapomnění, kdy si její blízcí a známí nevzpomenou na holku, co tu s nimi přes dvacet let pobývala. Že se jednoho dne vytratí v anonymitě, jen další šlapka beze jména, jejíž smrt nebude nikdo vyšetřovat.

Z otupujících myšlenek ji vytrhlo až zanadávání, za jaké by se nemusel stydět přízemní obyvatel ulice, zvedaje apaticky hlavu za zdrojem hlasu - Calebem spěchajícím k ní. Něžný dotek přinášel uvolnění, tolik se mu toužila stulit v náručí a vyplakat se ze svých obav, ze strachu nahromaděného za poslední půlhodinu. "Neměla jsem kam jít, nevěděla jsem..." Sypala ze sebe omluvy za narušení jeho klidu, když mu takto vpadla do života - zmoklá, zbitá, zakrvácená, ležící na prahu jeho bytu, protože každá myšlenka na bezpečí se nakonec svezla jeho směrem. "Měla jsem takový strach, Calebe..." Slzy se jí řinuly po tvářích doprovázené ustavičnými vzlyky, nedokázala se utišit. Nejednalo se jen o strach z přepadení a šok z náhlého útoku, kdy skončila s nožem vraženým do břicha. Bylo v tom něco víc. Něco, co si zatím nepřipouštěla.

Nechaje se zvednout do náručí se ke Calebovi přitulila, stále mu plačící na rameni. Hned, jak se ocitla na gauči, chmátla po něm s hrůzou v očích. "Neodcházej, prosím!" Očividně se bála, jak dokazoval pohled vystrašených hnědých kukadel žádajících o jeho přítomnost v jejím životě. Jenže Caleb musel, což jí bylo vysvětleno vzápětí, neboť rána potřebovala ošetřit. Sledovala každý jeho krok, nepřestávala s tím do chvíle, než se vrátil, sedaje si k ní, odtahujíc jí packy ze zčernalé rozpité rány, aby mohl obhlédnout situaci. "Calebe... Proč..." Možná mu chtěla položit otázku, proč si útočník vybral zrovna ji? "... Proč to nebolí? Proč... proč necítím bolest?" Pocit, že je něco špatně, rostl do chorobných rozměrů. "Něco je špatně, Calebe, něco je se mnou špatně. Měla bych to cítit, ale já... já to necítím, proč to necítím?"