Julian Mac Alastair's apartment

<< Train station ruins

Následovala ho na cestě k němu do bytu. Celou cestu přemýšlela. Napadlo ji ještě spoustu ras, dokonce začala i zpětně uvažovat o čarodějovi. Ale s démonem prý nebyla zas tak daleko, aspoň podle některých údajně. Upír taky nebyl. Co ji chtěl ukázat? Nebo tohle všechno byl jen trik a za chvilku ji čeká smrt? Nechala se jen obalamutit? Proč by ji však nezabil už tehdy v Japonsku, když k tomu měl příležitost? Měla čím dál víc otázek, než odpovědí. Přemýšlela jestli neudělala chybu, když s ním šla. Ale už dříve se rozhodla, že nebude žít ve strachu a obav co by kdyby. Teď své rozhodnutí nemínila měnit. Pokud má dnes zemřít, tak ať. Trochu ji překvapila budova, ke které šli. Na to, jak byl oblečený tak... Dobře, nechala se unáhlit. Ty dveře jasně dokazovali, že za nimi se bude skrývat něco jiného, než co naznačovala budova. Vystoupala po schodech a nakonec vkročila do jeho bytu, když ji vyzval. Hned se začala rozhlížet. Bylo to pro ni takové neosobní. Ona měla značné estetické cítění, což i její pokoj dokazoval. I obývák a kuchyň to postihlo, ačkoliv si nebyla jistá, jak je tím Richard nadšený. Nestěžoval si ale. Otočila se zpět k Julianovi a trochu se zarazila. Sledovala ho, jak si sundavá kabát a sako, pod níž byla vesta. jasně, byla tak i košile, ale ta vesta... Na chvilku ji to úplně zarazilo a až trochu nevkusně na něj zírala. Přesněji na jeho hruď. Zatřepala hlavou, aby zas začala reagovat. "Smíte. Přijmu cokoliv." Stále byla trochu mimo z té vesty. Rychle si rozepnula kabát a odložila ho na nějaký věšák. Pod ním však ukrývala černou elegantní košili, která ji dokonale padla. Pak si však sundala i tenisky. Možná nemusela, ale pro ni to byl zvyk z Japonska. Nerada chodila po bytě v botech, nebylo to pro ní. Přesunula se k velkému gauči a pohled ji padl na krabičku cigaret. //Vyměnila jsem cigaretu za provokování. A ačkoliv bych si klidně zapálila, tak ta provokace byla rozhodně lepší.// Usadila se na gauč a zadívala se na Juliana. "Tak ukažte, co jste zač." Nemínila čekat až se on rozhodně. Přišla především kvůli tomu. Ačkoliv ta provokace, ta zábava, na tom měla velký podíl. Vždyť díky tomu sem vlastně přišla. Kdyby se tak nechoval, asi by to vzdala a nechala to být.

Trochu ji zarazil ten úsečný tón, ale hned si uvědomila kde udělala chybu. To její hloupé zírání. Ona si však nemohla pomoc. Pootevřela ústa, aby něco řekla, ale nestihla to. Julian se odebral do kuchyně a ona nakonec ke gauči. //Jsi šikovná Naomi, vážně. Ty a seznamování, vždy to zkazíš. Ale tohle nešlo ovládnout. Já zrovna nemám štěstí potkat pěkný chlapi a ve vestě.// Zamručí tiše. Dokázala vždy zareagovat špatně. Při každém seznámení dokázala něco excelentně pokazit. Tentokrát to sice vydrželo delší dobu, ale přeci jen. Na Dereka řvala, jak pominutá, Sama vyděsila tím, že je liška, a u Richarda... Už si ani nebyla jistá. Ani s Grace nebylo příjemný seznámení. Přijala od něj skleničku, kde bylo opravdu štědře nalito. Zvedla k němu oči a trochu se ušklíbla. "Nejsem typ, co chodí kolem horké kaše. Aspoň většinou." Uchechtne se trochu a pozoruje ho. Vidí, že si dává na čas a tak se napije. Olízne si rty nad tou chutí. Dlouho neměla dobrý bourbone a tenhle ji zachutnal. Napila se ještě jednou o trochu víc, když si všimla, že se postavil před ní. Avšak zády. Nejdřív byla ticho. Nechápala o co mu jde, proč se k ní staví zády. A když chtěla promluvit, tak zalapala po dechu a málem upustila sklenici, když se před ní objevila černá křídla. Značnou dobu byla z toho trochu vyvedená z míry. Hned ji trklo, co on je zač. Předtím ji to nenapadlo, a nejspíš by ji to nenapadlo ani ve snu. Někam na stolek, pokud to byl stolek, odložila sklenku a postavila se. Prakticky se tělem dotýkala těch křídel. "Padlý anděl." Vydechla tiše. V jejím hlasem nebylo znát nějaké opovržení, že padl, jak by si někdo myslel. Ne ne, ona tím byla ohromená. Zvedla ruku a opatrně přejela po peřím, které byly tmavší, než cokoliv kdy spatřila. "A to jsem si myslela, že ta vesta, které na chlapech miluju, je jediné, co mě dnes tak ohromí." Mluvila dál, aniž by si uvědomovala co říká. Byla těmi křídly tak unešena, že si zapomněla dávat pozor na svou typickou vlastnost, a to: "Co na srdci, to na jazyku." Pomalu ho obešla a postavila se před něj. Prohlížela si ho s značným zaujetím. "Jsou nádherná." Vydechne a vyhledá jeho oči. Jemně se pousmála. "Ačkoliv to asi víte, ale přijde mi to fér. Jen..." Trochu se ošila a otočila se k němu zády. //Zešílela jsem. Vážně jsem zešílela.// Pomyslela si a v duchu slyšela takový protivný hlásek, který se smál jako pominutý. Párkrát se nadechla a vydechla, než si rozepnula košili a stáhla ji ze sebe. Hned za tím následovaly i otrhané džíny. Muselo to vypadat vážně podivně, když se tu před ním svlékla do spodního prádla. Ale nemínila si to oblečení zničit. Najednou tam však nestála ona, ale ryšavá liška, která se otočila a zadívala se na Juliana.

Ty křídla byla něco ohromujícího. Sebrali ji dech a hodili do úžasu. Nenapadlo ji, že by mohl být padlý anděl. Neobviňovala ho ani v myšlenkách. Nikdy ji nesešlo na tom, co je kdo za rasu. Ačkoliv proti Nogitsune by asi měla určité předsudky. Ty jsou ztělesněním chaosu, tragédie, a jsou vysloveně lstivé. Někdy dokážou i člověka přimět k sebevraždě a mají z toho potěšení. Sice byla též liška, ale oproti Nogitsune byla zatraceně hodná. Pár vražd na svědomí měla, ale že by měla radost z bolesti a smutku... To se říci nedá.
Ani sama pořádně nevěděla, proč se mu ukázala ve své liščí podobě. Ano, bylo to férové, ale přeci jen se pak před ním objeví nahá. Mohla sice čapnout oblečení do tlamy a odkráčet si, ale nemínila mu ukázat, že se stydí. Byla zvyklá na nahotu, tu svou rozhodně, a pak pacientů v nemocnici, ale rozhodně ne, aby někdo viděl nahou ji. Teď už ne. Když jsem dorazila, do Shadow Hills, nevadilo ji to, ale postupem času... Odvykla. Podle všeho mu, ale zlepšila náladu. Aspoň usuzovala z jeho tónu hlasu. To ji celkem potěšilo. Ona teď v podobě lišky mohla být smutná a uvažovat nad svou rodinou. Nešel vidět její výraz. Stále to byla značná bolest a smutek. Mít velkou rodinu a najednou o ní znenadání přijít, nikdy se s tím plně nevyrovnala. Tížila ji samota, na kterou si nezvykla ani na útěku. Jako liška to tolik nevnímala, proto moc tehdy nebývala jako člověk. Naklonila hlavu na stranu. //Naše největší tajemství? Ať si o mně kdokoliv ví, že jsem Kitsune. Mé největší tajemství je má zmasakrovaná rodina. A to už ty víš, aniž bych ti to řekla.// Pomyslí si. Informaci, co se její rodině stalo si nechávala pro sebe. To bylo její tajemství. Že její otec byl prostřílen stříbrnými kulkami a že to bylo ran. A matka rozsápána a pořezána, s velkou ranou v srdci. kolikrát ji budili noční můry, že je tak našla. Nepochopila tu krutost, ani proč to udělali tak, že své rodiče musela najít jako první.
Uvažovala, jak se předtím převlékne. Nechtěla odcházet, ale ani nechtěla, aby ji viděl nahou. Značně nad tím uvažovala a rozhodla se, že to bude muset udělat nějak rychle, aby toho moc Julian neviděl a ona se přitom nezmrzačila třeba o stolek. A tak se pro měnila a rychle se začala oblékat. Stalo se však něco zvláštního. Svět kolem ní jakoby se zpomalil a ona působila oproti zbytku jako velmi zrychlený film. najednou před ním stála oblečená s trochu zvláštním výrazem. V tu chvíli se všechno zas dalo do pořádku. //Co tohle sakra bylo?// Ani sama Naomi netušila, co se to právě stalo. Svět kolem ní byl před chvilkou ještě velmi pomalý a najednou zas byl v pořádku.
"Máte v plánu mě snad opít? Nedoporučuji to, dělám blbosti pak." Sama ho upozorní, že by to nemuselo dopadnout zrovna nejlépe. Opilá Japonka, to určitě nebylo něco, po čem by někdo toužil. Kdo ví, co by dělala? Co kdyby se tu zas jak cvok začala svlékat? Jednou to stačilo, a bohatě. Natáhla se pro svou sklenku a pořádně se z ní napila. Možná na kuráž, možná na chuť, či snad na ten podivný zážitek s časem. Jedno však bylo jisté, nešetřila a sklenička zůstala skoro prázdná.

To, co se teď stalo bylo značně prapodivné. Co to vůbec bylo? Měla pocit, že se oblékla skutečně rychle. Ale nepřirozeně rychle. Nechápala, jak je to možné. Nikdy se ji nic takového nestalo. Byla to vůbec ona? Nebo Julian? Nebo snad něco podezřelého? Zbystřila nad jeho slovy. Takže nějaká chronokineze, a podle všeho to udělala ona. Ale jak to udělala? Vždyť se o nic takového nesnažila. A přeci jen se jí to povedlo. Věděla, že tohle nevyřeší, jak by taky, když pořádně netušila, co a jak to udělala. "Očividně aspoň jeden z nás ví, co se mi to povedlo. Asi jste si povšiml, že nemám tušení, co to vlastně bylo. Na rozdíl od vás. Co kdyby jste mi to objasnil?" Optá se jednoduše. Podle všechno, on ty informace měl. Proč by se o ně nepodělil? Na druhou stranu, proč by se o ty informace podělil jen tak, že? Přesto to musela zkusit.
Zacukali ji koutky rtů. Opět tu byla provokace. A ona se jen tak nedá vyprovokovat. Pomalu se přesune k němu a sedne si vedle něj, dostatečně daleko, aby ochránila svůj i jeho osobní prostor, a natáhne se pro sklenku. "Pochybuji. A nekalé úmysly... Už jste mě viděl nahou, skoro tedy." Uchechtne se trochu a napije se dlouze. Olízne si rty, aby si vychutnala chuť pití. Ona a bát se. Potom, co všechno zažila, že by se bála? Dobře, měla strach, na tom něco bylo, ale naučila se ho držet pod uzdou a překonat ho. "Asi by bylo fajn začít." Povzdechne si trochu a odloží sklenku. Nezamlouvalo se jí vyložit všechny své karty na stůl, ale bez riskování nic nezjistí a jestli byl ochotný pomoc, asi nemá na výběr. "Není to zas tak velká informace. Vím, že má rodina byla zavražděna na zakázku. A že to udělali vlkodlaci. Byli to najatí zabijáci." Nakonec si zas vzala sklenku a celou ji do sebe kopla. Trochu zatřepala hlavou a vyhledala jeho pohled. "Ten vlkodlak, který mě napadl tady v Shadow Hills mi na rovinu řekl, že po mně půjdou, dokud nebudu mrtvá. Že si nenechají uniknout tak dobrou zakázku. Má rodina očividně někomu leží v žaludku, a to i přesto, že jsem už jen já." Celé ji to samotné přišlo zvláštní. Co její rodina provedla, a komu, že se ten dotyčný rozhodl je všechny chladnokrevně povraždit? Že i jeden jediný poslední žijící jim tolik vadil? "To je tak vše, co vím. Plus ty věci, co v víte ze spisu. To vám nejspíš nemusím říkat. Žádné důkazy prakticky nebyli. Našli se vždy jen těla."