Caleb Isaiah Burton's apartment

>> pokračování z Train station ruines

"Optimista...," zašeptá tiše, v hlase náznak nepotlačitelné melancholie. Optimistou se nazvat nedala ani za milion dolarů. Věčné utápění se v depresích, všudypřítomné halucinace, při nichž křičela, s kvílením se choulící na zemi, dokud ji bolest nepřešla a nezůstal strach. Strach zahryznutý do jejího srdce. Tehdy lapala po dechu, snažila se nalézt cestu ven. Pomáhal alkohol, tišící léky. Později přesedlala na drogy - zprvu lehké, pak ty tvrdší. A nakonec? Sebepoškozování. I to byl jeden z důvodů, proč si rukávy bundičky stáhla o něco níž po pažích, zakrývaje si polovinu dlaní jako malé dítě schovávající se do příliš velkého svetru. V jeho přítomnosti se náhle cítila hloupě, neskutečně hloupě, neboť sama trpěla pravým opakem - žádná radost, prakticky žádný smích a pokud, pak ironický nebo vynucený. Jen těžko nalézala radost k životu a většinu noci spíš proplakala. Tichý povzdech doplňoval prohrábnutí tmavých kudrnatých kadeří, vlnících se dle sebe podél její tváře, poněkud bledší a bez pih. Ty jediné mírně zdobily pršák, avšak ve tmě? Ne, nikdo si nemohl tipnout, zda na ně skutečně trpí nebo má pleť čistou a sněhobílou jako princezna z pohádky. "Tak to se máš," nadhodí s úsměvem, který se nedal nazvat radostným, smutek se na jejích rtech pohyboval příliš dlouho. Rameny jednoduše naznačila jakési pokrčení, že jí to vlastně nezajímá a nezávidí mu, jak by se mohlo zdát, lhostejné to gesto. Čokoládové oči těknou k muži stojícímu proti ní, když položil otázku o náročnosti, nad čímž krátce zauvažuje. Nakonec ho odměnila pouze zavrcením hlavy, než posléze dodala i těch pár slovíček v rádoby útěše. "Ne, nemyslím si. Pokud bych byla, už bych pošla hlady, nemyslíš?" Za úsměv si sice nic nekoupí, na druhou stranu byl zadarmo. A kdyby byla náročná? Jistě, takové ženy to dotáhnou daleko, na druhou stranu šlapka skončí leda tak ve škarpě ubitá k smrti. A tato představa jí zdaleka nelichotila. Možná neměla nijak v lásce svůj život, ale umřít se jí ještě nechtělo. Jen kdyby věděla...

"Tak hezká?" Celé to pronesla tónem sdělujícím 'jo, jasně, a teď další vtip, div že nad tou poznámkou neprotočila oči v sloup. "Kdybych byla 'hezká'," prsty naznačí uvozovky, aby věděl, jak ona slova myslí - v silném sarkasmu, co ze sebe dokázala vyprovodit. "... Pak bych měla dneska večer klienta. Bohatýho klienta. A vlastně bych vůbec nemusela šlapat ulici, protože hezký holky dostanou, co chtěj. Tak to přece ve filmech chodí, ne?" Poslední větu pronesla opovržlivě, ale to celé byla jen maska. Ve filmech se zdálo vše jednodušší a z devadesáti procent končily ve prospěch hlavní hrdinky. Film o jejím životě by byl jen tragickým dokumentem s ústřední postavou, která se o sebe ani nedokáže postarat. Evidentně netrpěla na vysoké sebevědomí, pokud se v jejím těle dala nalézt alespoň špetka. Jakože... ne. Lee nikdy neměla to štěstí, aby se cítila dobře ve svém těle a vlastním emocím nerozuměla. "Hele, jestli je to tvůj způsob, jak mě sbalit, tak já nejsem žádná panenka, co ti padne kolem krku jenom proto, že se na ni pěkně usměješ," zamručí na oplátku, pohled upřený kamsi k zemi, kam odhodila špaček cigarety. "Já jdu za prachama. A když k tomu přihodíš i sprchu, tim líp pro tebe." Pro ni? Taktéž, vždyť se mohla osprchovat pod teplou vodou. A to byl luxus, co si ne vždy mohla dovolit - někdy se musela spokojit s ledovou vodou, kdy se klepala jako ratlík.

Krátkým přikývnutím ohodnotila jeho slova. "Fajn." Očividně jí to stačilo jako důkaz, čestné slovo a nic víc. "Chci jen vědět, do čeho jdu," upozornila ho, v hlase náznak pochybností. Z něj? Sotva. Ze sebe. I kdyby jí zbil jako prašivého psa, nic by proti němu neřekla. Byla blbá, v tomhle ano, ale sotva se mohla vydat na policii a její klienti to moc dobře věděli. Prostituce byla v tomhle státě ilegální počin a trestně stíhaná být nechtěla. Místo toho plavným pohybem vytrhne cizinci bankovku z ruky, zastrkávaje si ji do kapsy riflí tam, kde před kratičkou chvílí skončila i pětidolarovka, načež se nechá navigovat nejen ke žlutýmu volvu, ale nakonec, když se pohodlně usadí (v jejím podání s kolenem zapřeným o přihrádku na rukavice a podobné blbosti), se taktéž nechá odvézt do čtvrtě, co možná nevypadá feťácky, na druhou stranu industriální budovy taktéž nepůsobily dvakrát přívětivým dojmem. "Tady fakt žiješ nebo mě tu hodláš zabít? Ať vim, jestli má cenu křičet nebo ne." Hrála si na drsnou, ta hra jí však nikdy nevycházela - rozklepaný hlas jí pokaždé prozradil. Nebyla silná a už vůbec ne bojovnice. S kapkou nedůvěry v očích však přeci jen vejde do budovy, co na první pohled vypadá opuštěně - o výtahu ani nemluvě - ale když vyjedou nahoru, je jasné, že se tu bydlí. Minimálně v bytě, do kterého vejde. "To tě... vykradli nebo co?" Stačil pohled na prakticky prázdnou místnost, aby si srovnala své dětství s bytem neznámého muže. Ten jejich působil zabydleněji mnohem víc, všude samé skříně, stoly, knihovny a tady? Nic. "Fajn, takže... jak to chceš. A co všechno chceš?" Nepárala se s tím, od toho tam také nebyla. Potřebovala jen vědět, jaké má úchylky a co všechno má čekat. "A upozorňuju tě, že se psem to nedělám."

"Tady fakt bydlím," odpoví prostě na její otázku, kterou poměrně chápal - nejednalo se o klasickou obytnou čtvrť plnou vysokých věžáků typických pro bydlení průměrných obyvatel Shadow Hills, nýbrž o starou tovární oblast, kterou prakticky celou skoupil jeden bystrej podnikatel, když mu došlo, že by z ní šlo vytvořit slušný bydlení. To se naštěstí stalo již před řadou let a ceny bytů v této čtvrti značně poklesly, takže si jeden z nich mohl bez obav pořídit také Caleb. Vcelku mu vyhovoval, byl prostorný, takže ideální pro případné zvířectvo, přesto nijak zvlášť drahý a dokonale vyhovoval jeho účelům. Zastaví před jednou z nižších budov, před níž byly na zemi vyznačené parkovací místa - snad jen krytou garáž by ocenil vzhledem k tomu, že by fakt nerad, aby mu někdo ukradl hlavní zdroj živobytí, ale nic není dokonalý.
Vystoupí z auta, vedouce jí dovnitř do budovy, která sama o sobě působila spíš jako místo, kde by v prvé řadě odhodil mrtvolu - to až tehdy, když klíčem odemkne dveře směřující do jeho bytu se ukáže, že tak úplně nekecal. Klíče jak od auta, tak od bytu hodí do kapsy bundy, kterou si svlékne a pověsí na věšák kousek od dveří - pod ní mu už zbylo jen bílý triko. Podobně z kapsy na stolek vedle klíčů vyhodí též mobil. Prakticky hned se u nich objeví černý pejsek, nepříliš vysoká a energický, který si od pánečka vyslouží řádné podrbání, když si k němu dřepne. Její poznámce se pobaveně usměje, znova na ni pohlížeje. "Několikrát, popravdě. Řekněme... že prostě nejsem zrovna materialistickej. Ale to, co mi zbylo, bych tu rád nechal." Zejména počítač, bez kterého by se nemohl věnovat své hlavní zábavě, tedy rušení klidného spánku některých prominentních osob ve Washingtonu. Až nyní se zvedne od psa, který se mu však stále plete pod nohy, dávaje pozor, aby ho nezašlápl, zatímco zamíří ode dveří do útrob bytu. "Za to, jakou jsi mi dala cenu, tě nebudu obtěžovat žádnýma úchylkama. Ani zoofilií," praví, aniž by dal příliš najevo, kam až mohou jeho fetiše sahat. "Vlastně tu můžeš klidně přespat a osprchovat se, pokud budeš chtít." Sám zamíří do kuchyně, kterou od obývacího pokoje odděloval jen bar, z lednice berouc láhev čiré tekutiny. "Vodku?" Nabídne jí, než z police vezme jednu či dvě sklenice, do nichž alkohol nalije. Až nyní k ní znova zvedne pohled. "Pro začátek se můžeš skvlíknout..." Romantika? Sotva. V jejich vztahu stejně nikdo nemohl žádnou očekávat.

"Mhmm," tichým zamumláním dávala najevo myšlenkové pochody ukryté hluboko pod kšticí tmavých vlnek, oči přebíhaly z jedné strany na druhou, zaujatá pozorováním si prakticky v první chvíli nevšimla blížícího se černého přízraku doprovázeného klapáním drápků po dřevěných prknech podlahy. "Mohlo to být horší," zhodnotila nakonec upřímně pustý vzhled bytového komplexu, momentálně skutečně víc prázdného než zaplněného. Párek křesel, gauč, co zažil lepší časy, stolek, na který si beztak pokládal nohy, jak určila dle okopaného povrchu. Jediné, co působilo nově, byla červená skříňka u jedné ze stěn, to bylo asi tak všechno. "Teď ti aspoň nemaj co ukrást," odtušila s náznakem pokrčení ramen, zakrývaje tím vlastní touhu obrat ho ještě o nějaké peníze, které se tu určitě nacházely. Každý s kapkou rozumu si doma nechával nějakou tu hotovost, pokud nebyl úplně padlej na hlavu. A tenhle chlap, ať se zdál jakkoliv přátelský a 'optimistou', čímž sám sebe popsal, taky nevypadal jako totální blbec a určitě tu nějaký prašule bude mít ukryté. Jenom hledat. Že by ona nová skříň? Mohla jen hádat, nezbývalo nic jiného - teď ho neobere, to je jasné, když ji má pod dohledem, ale později? Ne, za své chování se opravdu nestyděla. Každý musel nějak žít a její živoření na ulici vyžadovalo jistou péči.

"Fajn," odtuší při zmínce o absenci jakýchkoliv úchyláren, které by jí mohly stejně tak dobře vyděsit jako bolet. Nebo ublížit, záleželo na okolnostech. "To jseš jeden z mála," doplní nakonec celkem podstatnou informaci. Její klienti nebývali nikterak ohleduplní, spíš naopak - trpěli na jisté úchylky, které si nemohli dovolit praktikovat s manželkami a milenkami. Od toho si platili levné šlapky, které šly dobrovolně za pár zelených papírků bezvýznamných hodnot. Neměly co ztratit, jen svůj život. A ten míval kolikrát menší hodnotu jak láhev alkoholu. Od skříňky se odtrhne až ve chvilce nabízení chlastu, kterému nikdy neřekla ne. "Že váháš." Na posilněnou? Na utlumení bolesti? Vodka v obou případech fungovala jako lék na všechno. "Proč si myslíš, že tu zůstanu přes noc?" S rukama stále založenýma na hrudníku ještě jednou krátce sjela pohledem celý byt, než se přesunula na toho, jehož jméno stále ještě nestačila pochytit. Jasně, anonymita v tomto případě možná byla k dobru, ale i Lee vadilo, že ho v hlavě nazývá cizincem. Lepší než úchylák, to jistě, furt si ale připadala... nevítaně. "Jsem...," začala, avšak zbytek věty váznul kdesi ve vzduchu. Billie? "... Lee. Prostě Lee," představí se oblíbenou zkratkou, kterou by si k takovému jménu, jakým bylo Billie, asi jen těžko spojil. Mohla být kýmkoliv - Sashou, Laurou, Alison. Vybrala si své jméno. "A neříkám ti to proto, že bys ho snad měl omámeně šeptat nebo tak," dodá poněkud nervózně. Opět se na povrch dostávala ta její slabost, neschopnost udržet si jakýkoliv druh poker face. Žádné sebevědomí, žádná jistota - taková byla Lee. Jen další ztracená holka ve světě dospělých, kterým nerozuměla. "A ty?" Dodá po chvíli, aby se taky nezapomněl představit. Občas zněla otravně, dokonce i naštvaně, to vše však působilo jako její chabá obrana.

"Fajn," zopakuje znovu, aniž by se namáhala s nějakým erotickým tanečkem či jen lascivním pohybem značícím, že si to bude užívat a pro platícího zákazníka vytvoří malou show. Jak sám řekl, za tuhle cenu? Co by chtěl? Z ramen stáhla bundu, ze slušnosti ji věšíc na věšák, což byla taky jediná věc, se kterou se obtěžovala, krom skopnutí bot u dveří. Po chvilce následovalo tílko a taky kalhoty, obojí přehozené přes jedno křeslo. Zůstala jen krajková (viditelně lepší) podprsenka a kalhotky od jiného kompletu, obyčejné nohavičkové. Váhu přenesla z jedné nohy na druhou, ruce založené v bok. Nefandila si, že je po tělesné stránce extrémně přitažlivá, mohla mít plnější prsa i boky, na druhou stranu se mohla pochlubit kulatými hýžděmi a dlouhýma nohama. "Jestli se hodláš jen koukat, tak to budu brát jako úchylku," připomene mu jedno z tvrzení, kdy se dušoval, že žádné podobné praktiky se konat nebudou - jen díky nízké ceně. Namísto toho přejde pár kroků, ale místo pro polibek či nějaké svody? Do sebe hodí panáka vodky.

"Ještě si začnu myslet, že mi chceš lichotit..." poznamená na její slova, že je jeden z mála jejích klientů, který nemá pofidérní úchylky a zvrácené touhy, které pro ni dost možná mnohdy končily dost krvavě. Caleb se nutně nedržel nudné klasiky, vlastně byl sám docela experimentátor - cokoliv jiného by se za roky života omrzelo a krom toho, podstatnou část pozemského života strávil mezi lidmi pochybné morálky a tužeb. Bavilo ho zkoušet, objevovat snad ve všech směrech - v životě, kdy postrkoval různé hranice vlastního pohodlí, v alkoholu, v návykových látkách, v zálibách, ale také v sexu. V různých úchylkách nebo v extrémních případech pro něj byl ale důležitý souhlas též druhé strany - a na ní snadno viděl, že o něco podobného nestojí. Na její popud ze skříňky vytáhne dvě sklenky, které zhruba do půlky naplní, než láhev odloží na bar - do lednice ji zatím nevracel. Sám na ni nečekal, místo toho se napil vodky, nikoliv však na ex - část tekutiny mu ve sklence i nadále zůstalo. Na její otázku pokrčí rameny. "Pokud budeš chtít..." zopakuje ještě jednou. Nehodlal jí do ničeho nutit, a už vůbec ne do přespávání v jeho bytě. "Ale je tu teplo a mám i normální postel..." Řada holek, na které narážel, si nemohla dovolit ani to. Tipoval, že pokud se nemá přes noc kam vrátit, stejně zůstane, lákaná teplem a vidinou pohodlí, sic v přítomnosti cizince v jeho bytě. Některé touhy byly jednoduše příliš silné. Při jejím představení se pousměje. Skoro ani nepočítal s tím, že mu nějaké jméno sdělí - zdála se být vyplašená, skrývající se pod maskou jistoty a jistého sarkasmu, co ho měl nejspíš zastrašit, ale namísto toho působila jako zmoklé a ztracené štěně. "Těší mě, Lee." A na potvrzení svých slov navíc lehce pozvedne sklenku v němém přípitku. Bylo to její pravé jméno? Možná... A možná také ne, ale to sotva musela být jeho starost. "To se ještě uvidí..." Kdo bude šeptat čí jméno, ačkoliv v podobných případech? Na něco podobného se nehrálo, dívky zachovaly profesionální tvář a Caleb zas neměl ve zvyku se kohokoliv dovolávat nebo kohokoliv prosit. "Caleb," představí se nakonec, což by však udělal i bez jejího pobídnutí.
Nechá ji, aby si pro sebe ukradla tolik času, kolik potřebovala - ostatně, Caleb měl na život celou věčnost, takže pro něj nebyla žádná sekunda ani hodina prostou a hloupou ztrátou. Zelené oči ji po celou dobu sledovaly, její nejistotu, roztržitost a nakonec též holou pokožku jejího nahého těla. Možná neměla zrovna nejvyvinutější prsa, ale Caleb se stejně více zaměřoval na jiné partie a její nožky i se zadečkem jakékoliv nedostatky dokonale vynahradily - ne, že bych ji měla nějak mnoho. Byla... Hezká. Přesně jak řekl. Zanedbaná, odvrhnutá a zapomenutá krása, kolik takových mu již prošlo postelí? Až nad jejími slovy povytáhne obočí. "Klidně dostaneš příplatek." Protože jemu se ten pohled očividně líbil, ačkoliv dotek a fyzický kontakt jsou přece jen daleko... lepší. Je to ona, kdo k němu přijde, nejspíš odmítajíc své instinkty, aby do sebe kopla vodky - Caleb je ještě natolik laskav, aby jí ji po baru pošoupnul blíže. Další krok k ní však udělá on, odkládaje svou sklenici na bar. Vůbec poprvé za celou dobu se jí dotkne - snad až překvapivě něžně a jemně, jen lehce bříšky prstů na paži u lokte, směřuje s rukou dotekem stále výše, až nakonec skončí na její bradičce - snad aby nemohla uhnout, neb si vzápětí uzme její rty v polibku. V první krátké chvíli relativně jemném, v té další se však prohloubí, uchutnávaje jí jazykem, vnímaje chuť vodky i cigaret. Pro někoho odrazující kombinace, pro Caleba připomínka dekadence jejího života, sotva však té romantické a zbohatlické. Obejme ji kolem pasu, její křehké, tak snadno zranitelné tělo přitiskne k tomu svému, ruce položené na jejích zádech. Zkušeným pohybem rozepne zapínání podprsenky - popravdě jej v prvé chvíli překvapilo, že ji vůbec má, protože většina lehkých holek se s něčím podobným ani neobtěžovalo... A to samé se dalo říct o kalhotkách, v jejich povolání zbytečném kousku oblečení. V další chvíli jí však snad trochu překvapivě zvedne do náruče - z toho prostého důvodu, že se ujasnili, že psa z jejich hrátek vynechaj... A Caleb pořád nebyl natolik zvrácenej, aby mu byla příjemná představa, že je při tom pozoruje, zvláště když oba dva, jak Caleb, tak Lee, k celému aktu přistupovali poněkud racionálně.

Caleb. S tím jménem se v životě nejspíš nesetkala. Možná ve škole nějakého Caleba měli, mezi známými se nikdo s jeho jménem nepohyboval. Caleb... Znělo to obyčejně a přitom si zanechávalo nevšední dojem. Ale co má tvrdit o svém jménu? Billie - podobná zvláštnost jako Caleb. Po celou dobu ho sledovala, aniž by si uvědomila směr pohledu, tmavé oči v odstínu mléčné čokolády ho přemýšlivě sjížděly od hlavy až po břicho, což byla jediná část těla, která se nacházela nad pultem, za nímž pochodoval. A i když se Lee mohla řadit mezi průměrně až nadprůměrně vysoké dívky, konec konců se pyšnila celým metrem sedmdesát pět, stále neviděla všechno. Hodilo se k němu? S touto myšlenkou zlehka naklonila hlavu na stranu, trochu jako zvědavé štěně, prsty si pohrávaje s několika pramínky vlasů, aniž by si uvědomovala prostopášnost toho dívčího gesta. "Hezký jméno," zhodnotí nakonec po chvilce ticha, co mezi nimi vyvstala po krátkém představení. Žádná potřeba z její strany mu tvrdit, že jí těší. Těšilo? Vždyť si ho zítra nebude pamatovat, jeho tvář jí zevšední a stane se jen další z mnoha. Nakonec zůstane zapomenutý, ukrytý v jejích vzpomínkách. Vzpomínkách stravujících její duši. I to byl důvod, proč se vyhýbala pohledu na jakékoliv lesklé plochy, v nichž mohla nacházet všudypřítomný děs. Za celou dobu jízdy v autě se ani jedinkrát nepodívala do zpětného zrcátka a i okýnko po své pravé straně ignorovala ze všech sil. Kdyby ji považoval za blázna, jako to dělal každý ze členů její rodiny, pravděpodobně by ji vyhodil někde uprostřed ulice, ať si odkráčí po svých, kam patří. Už jen ta myšlenka ji vnitřně užírala, pěst stiskla o něco víc, nehty narušovaly měkkou strukturu dlaní. Vnitřně trpěla a jeden panák vodky nedokázal bolest utišit, což kvitovala faktem, že Calebovi lahev vzala z ruky a sama si znovu dolila dalšího, aby ho rázem kopla do sebe, neohlížeje se na tvrdou příchuť alkoholu.

"To beru," přitaká s nakrčeným nosem od síly alkoholu, co jí však v krvi nerozpustila zábrany. Pořád se cítila slaboučká, tak slabá proti němu, odhalená a... nedůstojná. Neměla hrdost, neměla nic, to vše se válelo kdesi v kaluži u cesty. Zbylo jí jen tělo na prodej a um zlodějky. Příplatek by se jí hodil jedna báseň, prachy potřebovala, což na ní beztak viděl, proto jí to zjevně nabídl. Bylo mu jí líto? Jo, ten pohled vídala u bratra, když se jí už poněkolikáté snažil dát do kupy. Nikdy to nevyšlo. "Ten lítostivej pohled si klidně odpusť. Za ten si nic nekoupim." Ráda by svá slova odsekla, namísto toho se chovala jako malé bázlivé štěně, pískle, jemuž došlo, že ostré lokty jí tady nepomůžou. Naštěstí dlouho neotálel s tím, co si zaplatil. Ani tak se nedokázala ubránit zachvění z obav, co nastane. Tvrdá facka, kdy druhou schytá o zem? Chytí ji za vlasy, aby s ní zametl podlahu? Tvrdě po ní chňapne, že se jí na druhý den vytvoří modřiny? Mohlo to být jedno z toho i vše. Ale on... byl jiný. Ve všem tak překvapující. Ve své dobrotě, v tom, jak k ní přistupoval, kdy sám sobě bránil v prudkém pohybu, aby se nevyplašila o to víc, velké hnědé oči upřené do jeho tváře. Proč? Z té šlo nejlépe vyčíst, jaký bude příští útok. V lidských emocích uměla číst díky své pasivní schopnosti a z něj? Z něj cítila klid. Bezpečí. A také... touhu, evidentně upřímnou a ne tvořenou zvrhlými představami. "To se... To se ti vážně líbím?" Cítila to z jeho doteku, z pohybu, kdy jemně kopíroval linii paže směrem vzhůru - rameno, šíje, čelist až nakonec skončil pod bradičkou, kterou ji donutil zvednout. V další chvíli odpověděl - polibkem. Něžným, lehkým, opatrným vůči ní. Takovým, jakého se jí dostalo možná tak při prvním rande, když ještě věděla, co to znamená a chodila na schůzky jako každá puberťačka. A i když mu podobná jemnost dlouho nevydržela, Lee uvítala prudkost, vášeň a drzost s otevřenou náručí. Za dobu své kariéry v roli šlapky si zvykla na drsný přístup klientely. Ironické - právě tehdy cítila, že nejvíc žije. Při drsnějším zacházení, ne krvavém, ne bolestivém, jen trochu... drsnějším než je jemnost a něha.

Podprsenka skončila někde na zemi, ani jeden se nesnažil kontrolovat její stav i místo dopadu - namísto toho poznávali toho druhého. Líbal lépe než většina z mužů, které za poslední měsíce, možná i roky poznala po intimní stránce a chutnal o dost lépe. I to byl důvod, proč si ho k sobě přitáhla, omotávaje mu nohy kolem boků, když ji vyzvedl do náručí, putujíc s ní vzhůru po schodech - patrně po paměti, protože mu nedala příležitost se na chvíli zastavit a zkontrolovat situaci. Ani se nepokoušela prohlédnout ložnici, proč také? Důležitější byl on. On a jeho příjemné teplo, co tolik hřálo studenou pokožku. Neváhala, když skončila na znak v posteli, nečekala, zda si pro ni dojde. Potřebovala ho. Potřebovala... to. Ale jeho také. To on se stal zdrojem vítaného tepla i rozkoše. To do jeho ramene hodlala sténat, až si ji bude brát - a doufala, že tvrdě a bez zbytečných vytáček. Netrápila se s tím, jak chvatně z něj strhávala tričko, dlouhé předehry pro ni neexistovaly. Neznala je, nepotřebovala je k životu - alespoň to si myslela. Namísto toho si ho raději stáhla na sebe, tisknouce se tělem svým proti tomu jeho. "Nesnaž se bejt něžnej." Rozkaz? Sotva. V jejím hlase zaznívala prosba. A její oči? Ty přímo žadonily, aby jí přání splnil.

Vůbec poprvé za celou dobu se vyjádřila alespoň trochu pozitivně tehdy, když mu pochválila jméno. Nejspíš by ho to mělo těšit o to víc, když si ho před lety sám vybral a přijal identitu Calebe Burtona za svou ve chvíli, kdy na jeho jméno začal používat taxikářskou licenci i řidičský průkaz. Stejně tak to ona nemusela myslet upřímně, možná konečně prostě zkoušela otřepané balící fráze všech holek jejího druhu, které se snažily vlichotit do přízně muže a třeba z něj vytřískat ještě nějaké peníze navíc. Neupřímnost nebo snaha ho svést byly však ty poslední věci, které by si s ní v tuhle asocioval, už jen pro ten styl, jakým si ho ještě před chvílí prohlížela, hlavu nakloněnou na stranu, zatímco se prsty probírala pramínky vlasů a její obočí se ze zamyšlení zťuklo dohromady, jako by jen na základě jeho jména chtěla přečíst celý jeho život – a i kdyby se jí to náhodou povedlo, nejspíš by mu nebyla schopná věřit. Přesto se při tom prostém a jednoduchém tvrzení ani neusmála, vyšlo z ní jen jako tiché pípnutí, co brzo splynulo s předchozím tichem. Viděl zlomené duše už tolikrát, že téměř zapomněl, jaké to je hledět jim do očí – v tomto případě hnědých. Barva, která by za každých jiných okolností mohla být vřelá a milující, ale v té její se zrcadlila tak akorát obezřetnost, nedůvěra i strach z toho velkého světa, který ji obklopoval. Caleb znal skutečně mnoho dívek s jejím povoláním a možná se pletl, ale Lee na něj působila… zvláště zlomeně. Nešťastně – natolik, aby nenašla ani jediný důvod k alespoň malému úsměvu za celou dobu. Nebo aby mu vzala láhev vodky a rovnou do sebe hodila dalšího panáka, který jí měl pomoct překonat dnešní večer a snad se i trochu uvolnit – na základě toho začal pomalu uvažovat, jestli nebude lepší nechat ji prostě jít s několika dolary navíc. „Díky,“ odpoví nakonec, sám dopíjeje vodku – možná aby též donutil rozum a svědomí, aby zmlkly a nechaly ho, ať si dopřeje po velmi dlouhém dni uvolnění v její podobě. K jeho smůle měl ale relativně dobrou výdrž a sklenice vodky mu sotva stoupne lehce do hlavy.
Chtěla působit ostře, chtěla ukázat, že se nedá a že není jen malé zraněné štěně, ale čím víc se snažila, tím víc mu dokazovala opak. Kolik jí bylo? Něco po dvacítce, možná méně? Kdyby měla štěstí, pravděpodobně teď studuje nějakou školu a užívá si v univerzitním kampusu se spolužáky… Nebo si najde práci, která jí na konci každého dne ponechá důstojnost namísto toho, aby ji svlékla do naha. Její slova však nijak nekomentuje – co se na to taky dalo říct? Nedivil se jí, že nechce lítost, zvlášť od cizího chlapa, který si ji sem přitáhl jen proto, aby ji ohnul o jakýkoli kus nábytku, když na to přijde – jak moc ironicky a povrchně to od něj muselo působit? Nyní je to on, kdo na krátko ohne pohlede, cítě vlastní vinu, před kterou už však nemohl utéct. Každý měl svou vlastní mizérii a slabosti – mezi ty Calabovy ženy dozajista patřily stejně jako fakt, že si rád myslel, že jim svým způsobem vlastně pomáhá… A že není tak špatnej, jek by mohl být nějaký jejich další klient, třebas spořádaný otec od rodiny, který si na prostitutkách vybíjí svůj vztek a zvrácený sexuální apetit. Zdálo se tedy o to snazší se jí dotknout a nakonec jí také políbit, zapomenout na svou vinu i vlastní pochyby ze svého konání. Líbila se mu, nelhal. A kdyby se mu líbila jen o něco méně, nejspíš by jí nechal odejít a alespoň pro dnešní večer by jí ušetřil trápení i trapných rán.
Dveře ložnice za sebou zavře nohou, nechávaje za sebou celý předchozí prostor a zejména pejska, který by jinak konání svého majitele nejspíš dost nechápavě pozoroval celou dobu, než by se šel stulit do pelíšku v rohu místnosti. Její rty celou dobu nacházel v polibku a ruce, ty z ní také nespouštěl, dotýkaje se jejích zad a stehen, až se zoufalou potřebou cítit její sametovou pokožku pod svými zhrublými prsty. Položí ji na svou postel a důvod, proč se hned nepoložil na ni, bylo jeho triko, které v zoufalé touze brzo skončilo pohozené někde na zemi jinak uklizené ložnice, která se skládala z velké, bytelné postele z masivu, co však pocházela z druhé ruky a tím pádem byla celá trochu rozvrzaná (a on upřímně doufal, že zdi jsou zde natolik dobré, aby nebudil sousedy), vestavěné skříně a mimo jiné též velkého stolu s jeho hračkami, tedy samotným počítačem a dvěma monitory s klávesnicí, myší a jinými technickými vymoženostmi, které se mu víc než jen hodily. Nad počítačem též visela jediná výzdoba zdi v celém bytě, v tomto případě původní vlajka anarchistických španělských milic, značně zašlá a na okrajích již ožmoulaná, kterou ukořistil po svém pádu z nebes a jako připomínku si ji ponechal. Nezdálo se však, že by pro tenhle moment nacházeli zájem v čemkoliv jiném než v tom druhém, v jeho těle i vřelém teple. To až její slova ho na krátkou chvíli donutí zastavit v činnosti. Očekával by jiná slova. Žádost o opatrnost. O něhu, které se jí nejspíš mnoho nedostávalo. Ne tohle, ne přesný opak… A navíc s tak prosebným a ztraceným pohledem hnědých kukadel, co na něj hleděly téměř s oddaností, vydaná mu na milost. Tehdy se od něj dočká snad poledního něžného doteku, když ji hřbetem ruky pohladí po tváři s uvědoměním, jak moc ji museli již muži jako on zkazit, aby žádala o něco podobného, aby nacházela uspokojení v drsnějším zacházení.
V tu chvíli bylo sobecky asi to poslední po čem toužil hledět jí do očí a vnímat, že se stal jedním z nich, aniž by byl jen o trochu lepší, aniž by byl hrdina namísto sobce, kterého měla před sebou a který toužil po tom, aby ji vzal. Tehdy se narovná, přetáčeje ji tak, aby najednou ležela na břichu – nejspíš jí dojde, co má v úmyslu. Stáhne jí kalhotky, sám sobě povolí kožený opasek riflí a vzápětí si je spolu s trenýrkami také stáhne a z nohou takřka netrpělivě skopne někam stranou. „Posuň se dopředu,“ pobídne ji, na rozdíl od ní jasným rozkazem, aby si mohl za ní kleknout. „A polož se na víc na ruce.“ Nepotřeboval, aby na nich stála, takhle k ní měl naopak ještě lepší přístup, když si ji k sobě za boky přitáhne. Opravdu se nezdálo, že by nutně potřebovala nějakou předehru, když se jí přesto pro jistotu dotkne rukou – a to se ostatně nedalo říct ani o jednom z nich. Nebyl něžný, vskutku ne – už prvním přírazem do ní zcela pronikne, což jej donutí ve stenu vydechnout všechen přebytečný vzduch z plic, byla horká, úzká, ale zrovna tak byla její přítomnost sladká a žádoucí. A alespoň měl volné ruce, které mohly objevovat její tělo, přičemž v průběhu celého aktu se nakonec sveze prakticky na paty, opět si ji tlakem na boky přitahuje k sobě na klín jen z té čiré potřeby ochutnat její pokožku polibky na krk.

Byl... jiný. Jiný než ostatní její klienti. Žádný zbytečný tuk na břiše, co by se kýval ze strany na stranu, žádná mastná pleť s uhry, které tvořily plastickou mapu alpského pohoří. Žádné oplzlé řeči s dýchavičným příslibem, co vše ji provede, protože si za to zaplatil. Choval se něžně, nic podobného za svou kariéru pouliční šlapky nepoznala. Většinou byla utiskována, držena nebo mačkána, občas skončila zbitá tak, že by jí sotva někdo z příbuzných poznal. Jeden by řekl, že člověk si klienty vybírá, jenže ona? Jak by mohla? Potřebovala přežít a tak vlezla do postele s kýmkoliv, kdo nabídl alespoň mizernou hodnotu peněz. Malá prodejná děvka, tak jí oslovovali. Caleb ne. Sice ani jednou ji neoslovil jejím jménem, na druhou stranu netrpěl potřebou komentovat vše, co viděl - od jizviček na zápěstí a stehnech přes propadlé bříško, až po jakýsi tmavý stín kolem jejího krku. Neptal se, nekomentoval a Lee... Lee za to byla jedině ráda. Což byl i důvod, proč ani nezaváhala, když ji požádal o vše, po čem jeho srdce toužilo.

Překvapené heknutí společně s výdechem opustilo pootevřené rty, když se ocitla na břiše, vědoma si toho, že tohle nebude žádný romantický akt jako ve filmu. Konec konců ho požádala, aby se nekrotil a on sám viditelně rozuměl její prosbě. Cinkot opasku provázel zrychlený dech společně se stahováním oblečení, posledního kousku oděvu držícího je zpátky. Její kalhotky už dávno skončily kdesi na podlaze, nejspíš vedle jeho kalhot, ani jeden se nestaral. Proč také? Nehledali důvod. Nechtěli ho. Rozkaz poslechla bez zaváhání, mělký dech si razil cestu skrze její rty, když se posouvala blíž k čelu postele, překláněje se tak, aby se zapírala na předloktí se zadečkem vystrčeným vzhůru pro perfektní výpad. V první chvíli zalila její tváře rudá z ponížení, odhalená se mu vystavovala v nejpodřadnější pozici, jaká kdy existovala - neviděl jí do tváře a ona jemu, nabízela se mu jako obyčejná fena někde na ulici. Podobné myšlenky bolely, jejich trvání však nemělo dlouhé trvání, protože ve chvíli, kdy začala pochybovat o svém rozhodnutí, o krocích, které ji přivedly sem, do ni pronikl.

Přesně ten a jedině ten okamžik ji přinutil vydechnout, prsty svírající polštář nepovolovaly v drtivém stisku. Vyplnil ji. Vyplnil ji dokonale, až se kolem něj ještě o něco víc stáhla v rozkoši, kterou jí ten jeden prostý příraz přinesl. Odpovědí mu bylo slastné zachvění se a sten tišený do povlaku polštáře. Se zákazníky obvykle nic z toho nepociťovala - příčinou bývala jejich hrubá síla, kdy jí vše naopak bolelo, než aby si celý akt užívala, končila zneužitá a neuspokojená. Ne s ním. Další pohyby, pravidelné přírazy až na doraz, rozkoš stupňovaly. Nepotřebovala se sebeuspokojovat, stačily jeho výpady boků proti jejím hýždím, tření uvnitř nitra, horká stimulace těch nejcitlivějších nervů. Čím divočejším chováním odměňoval její prosbu, tím hlasitěji dýchala s rozkošnickým výrazem na tváři. Po celou dobu ji nepouštěl a přesto si našel chvíli prozkoumávat její tělo - stehna, boky, ňadra, dokonce i její klín, přičemž se mu dokonale vydala na milost s hlasitým zalapáním po dechu v ten okamžik, kdy dosáhla nefalšovaného vyvrcholení. Na jistý moment slabá, leč uspokojená, se nechala vytáhnout na jeho klín s hlavou zakloněnou, zapřenou o jeho rameno, zatímco se instinktivně nadzvedávala v bocích za jeho pomoci, vnitřní svaly pulzující chvilkovou rozkoší. Zapomínala, jak život dokáže být krásný, když místo citrónů nabídne sladkou čokoládu.

Nešeptala mu do ucha sladká slova, nevyslovovala jeho jméno, nedovolávala se boha ani přídavku. Jen existovala - pro tuto chvíli pro jeho potěchu, když se bez požádání přetočila tak, aby si vzájemně viděli do očí. Tuto pozici nepraktikovala skoro vůbec, nebyl k tomu důvod - obvykle skončila zapřená o první kus nábytku, aby si ji zezadu mohli vzít. Znovu ho přijala do sebe, tentokrát však s o dost mučivějším tempem, kdy se nezdálo, že bude zrychlovat, spíš naopak. Užívala si chvíle, kdy se jí nechával pohlcovat, vnímaje každý centimetr. "Možná... jsem lhala...," zašeptá rozpačitě, tmavé oči na moment klesly k jeho rameni, na němž měla položené ruce. "Možná mi něha jenom scházela a já... to nevěděla." Nebo si to nechtěla připustit. Ať tak nebo tak, nehodlala z něj stáhnout ruce, ba se třeba jen ošidit o kousek blahodárného tepla. Tělem tisknoucím se na něj zůstávala v jeho bezpečí, ať už ji hodlal položit na záda a uspokojit se, nebo s ní provádět jiné věci. A na ten malý okamžik? Na ten krátký okamžik, kdy se ho držela pevně jako klíště, tvář skrytou u jeho krku? Usmála se. Smutně, nešťastně... ale usmála.

Mohl se ptát. Mohl upozorňovat na její jizvy, na tělesné nedostatky, které snad měla, protože jako každá holka z ulice musela těžko shánět jídlo, což se podepisovalo na její štíhlé postavě, co jen tak tak hraničila s vychrtlostí. Možná ne anorektické, ale rozhodně takové, jakou by výživoví experti již označili za přílišnou. Sama říkala, že nechce, aby ji litoval – to ostatně může udělat i poté a namísto toho, aby po ní vrhal jen smutné pohledy, co nikomu a ničemu nikdy nepomohly, se s ní podělí o snídani či sprchu, jak již zmínil. A dost možná pro ni bude největší lichotkou to, že mu něco takového nevadí, ba co víc, že na jakékoli nedostatky zapomněl a namísto toho se rozhodl hýčkat její tělo, jako by patřilo samotné Afroditě – jen zjevně ne v jejich prvním kole, když vyslyšel její předchozí prosbu a něžný vskutku nebyl. Něco takového se ale nevylučovalo s pozorností – Caleb mohl myslet je na sebe, na své vlastní uspokojení, obvykle to však nedělal. Ty holky si to jednak nezasloužily a druhak mohl sám jistou satisfakci nacházet v jejich výrazu, v jejich stenech i zoufalství, s nímž se mu snažily být blíže. U Lee se mu to snad povedlo a pro Caleba bylo nakonec překvapením, s jakou vášní se mu oddala, jak prostopášný výraz měla v obličeji, když si ji bral a dotýkal se jí. Působila úplně jinak než ta ustrašená malá ovečka, co se snaží hrát na vlk – zdálo se, že pro tenhle moment se jednoduše zapomněla, uvolnila se a přes všechny starosti se ztratila v okamžiku jejich fyzického spojení. Její vyvrcholení je toho ostatně důkazem, zatímco on ji ještě v několika přírazech následuje, aby si ji vzápětí stáhl do své náruče, opíraje se o její rameno rty. Popadnou a zklidnit dech bylo v ten moment těžké, stejně tak měl pocit, že mu divoké srdce vyskočí z hrudníku, jak zběsile bilo a připomínalo, že jsou oba ještě naživu (jak ironické?). Ani jeden z nich se nikoho nedovolával – snad protože ani jeden z nich jednoduše neměl koho. Neuvědomoval si, že zapomněl na tu základní drobnost, která byla nutná při sexu s každou prostitukou – kondom, neboť v danej moment se nakonec všechno seběhlo tak rychle, že ho nakonec doopravdy donutila myslet jen na sebe. Pohlavních chorob se nebál, ty mu ostatně nehrozily, zato představa dětí? Ta ho do jisté míry děsila. Pohřbíval své přátele kamarády, nakonec také dvě partnerky, které mu byly vzaty násilím po pár týdnech vztahu, jak už to tak chodilo s lidmi, s nimiž se vídal… Ale představy, že by měl jednou pohřbívat své potomky, jej děsily natolik, aby se takové možnosti dávno zřekl.
Sám se nestihne uklidnit, když se Lee sama a znenadání otočí, sedajíc mu znova na klín a pojímajíc jeho mužství do sebe – trapnosti situace zabránilo snad jen to, že Caleb měl za roky volnomyšlenkářského a poněkud promiskuitního života slušnou výdrž. Oči zvedne k její tváři, k očím, jejichž výraz se tolik změnil od toho zoufale prosebného, kterého se předtím tak bál – mohl dostat vůbec lepší odměnu? Konsternován její osobou, nervy i svaly napnuté pod kůží kvůli jejímu sladkému mučení, kterému se však víc než ochotně oddával, užívaje si tenhle pocit plnými doušky, dech i tep srdce mu začaly opět zrychlovat – jen chvíli po té, co se uklidnily. Oči z ní spustí jen proto, že jí vtiskne polibek pod ouško, zas a znova se mazlí s její pokožkou – ne však na dlouho, neboť tehdy, když promluví, k ní pohled opět zvedne i s levačkou, jíž jí shrne prameny tmavých vlasů, které jí nyní spadaly do tváře a přes rameno, za ouško. „Líbilo se ti to…“ zamručí tiše, očividně spokojeně bez špetky odsouzení – líbilo se jí to, ač jí něha zřejmě chyběla. „Uvidíme, co se ti bude líbit dál…“ broukne nakonec proti jejím rtům, na něž vtiskne polibek, v tomto případě se přizpůsobí jejímu přání, a tak přestože se z něj sotva mohla vytratit vášeň, snadno v něm byla nalezení něha, jemnost i trpělivost. Přitiskne ji k sobě o to naléhavěji, když se u něj takřka schová, rukama ji hladíc po zádech. Vzápětí skutečně změní polohu, ale jen tak, aby sám seděl pohodlněji a ne na patách, ji stále nechal nahoře, na svém klíně. „Pokračuj, jak budeš chtít…“ pobídne jí, dávaje jí svobodu, aby si sama určila tempo i tvrdost přírazů, aby to byla nyní ona, kdo bude regulovat jejich spojení a sama si tak připomněla, co se jí líbí. Caleb? Ten mohl být i nadále konsternován jejím tělem, mohl obdivovat její křivky nyní nejen rukama, ale též rty, když zanoří hlavu do jejího výstřihu, jazykem kopíruje žlábek mezi ňadry, aby ochutnal její lehce zpocenou pokožku, její slanou, ale přesto božskou chuť, vzápětí však berouc jeden z vrcholků jejích ňader mezi rty, znale si s ním pohrávaje jazykem. První kolo bylo drsné, vášnivé a živočišné. Jak se zdálo, v tomhle si mohl hrát – a také toho hodlal náležitě využít.

Vidět, jak se u sexuálního aktu tváří, propadla by se na místě studem. K jejímu štěstí Caleb neměl potřebu ji přidržovat u zrcadla, nenutil ji sledovat dominantní pozici vůči její submisivitě, ponižovat ji. Být to jiní, smáli by se nad její bolestí, kterou s Calebem, navzdory všem původním myšlenkám, nepociťovala. Choval se k ní jinak, tak odlišně od ostatních. Když ho slyšela, když vnímala jeho hlas chraplavě sdělující nabídku, věřila, že se propadla do magického snu. Jak jinak nazvat to, co právě prožívala? Vášeň, rozkoš, uspokojení... spojené s pocitem bezpečí? Její tělo nepolevovalo v tisknutí se na jeho, neschopna se od něj odpoutat. Po dlouhé době se nebála, po tak strašně dlouhém čase našla vytoužený klid. Věděla, že nebude trvat dlouho a noční můry se vrátí podobně jako strach kolující žilami. Všechny její vidiny nastoupí do řady a začnou ji pronásledovat na každém kroku, až se vyděšeně začne ohlížet přes rameno. Znovu sáhne po opiátech, lécích a alkoholu, aby alespoň na krátký okamžik utlumila hlasy v hlavě. Ale teď se Caleb stal jejím záchranným lanem, odháněl nebezpečné pocity svářející se pod kůží, zatímco mu tiše vzdychala do krku, dokud si ji nezaklonil tak, aby k jejímu tělu měl o něco lepší přístup. "Možná...," zašeptá vydýchaně než pokračoval ve svém konání. Líbilo se jí to, ale všechny kredity mu připsat nehodlala. Každý z něžných polibků ji rozechvíval, každým dotekem objevoval skryté body erotogenních zón, až dýchala rychleji, mělčeji lapala po dechu a z hrdla unikaly spokojené steny nabádající k pokračování. Nemuseli mluvit, nebylo to třeba - jejich těla promlouvala za ně. Vzájemná touha po tom druhém, hladový chtíč za pár zelených papírků. Podruhé už se nejednalo o sex, skutečně se s ní miloval, prohlubujíc téměř bizarní slast, při níž se červenala jako malá stydlivka.

Bral si to, za co si zaplatil, i když se nejednalo úplně o pravdu - to za první sex zacáloval deset dolarů, za druhé kolo? Sliboval snídani, sprchu a možnost přespání - a to se zdálo jako výhodný obchod. S hlavou zakloněnou, až jí konečky tmavých vlnek lechtaly na bedrech přijímala každý z polibků putující po potem osolené kůži, skousávaje si spodní ret ve chvíli, kdy jazykem zaútočil na vrcholky ňader a Lee se mu pod rukama téměř rozsypala jako domeček z karet. Omámená slastí nakonec padla na znak do postele, přitahujíce si ho k sobě, aby znovu do ni mohl pronikat až nadoraz, znovu a znovu, dokud se mu nehty nezaryla do zad s hlasitým zalapáním po dechu. Druhé vyvrcholení - o něco menší, o nic méně intenzivní, snad právě naopak - zasáhlo ji tak silně, až se jí začaly pomalu ale jistě klížit oči. Caleb se možná mohl chlubit slušnou výdrží, Lee se však stále řadila do kategorie lidí a špatný stav se na ni taktéž podepisoval. Se zavřenýma očima rozdýchávala poslední kolo, zbytky rozkoše ustupovaly smyslům, které velely se zakrýt - alespoň pažemi, ač začala chňapat po dece a tahat si ji k trupu, aby aspoň část své nahoty skryla před jeho zraky. "Ta nabídka... o přespání..." Bylo hloupé se takto po sexu ptát, zda stále platí? Viděla v tom podobnou ubohost jako peníze na nočním stolku, když všechno skončilo. "... Pořád..." Nedořekla to. Nemohla. Ta plachost, tolik typická pro její charakter, se vrátila, když se mu ani nedokázala podívat zpříma do očí a raději mezi prsty hnětla deku. Neptala se na snídani, neptala se na sprchu - stačila jí jen tato informace, než se jí dostalo odpovědi. "Dík," zamumlala už viditelně znaveně. Mohl si gratulovat, zmohl ji. Dost na to, aby během tří minut usnula sladkým spánkem bez přítomnosti nočních můr.

Ráno se probudila časně - o dost dříve než on, jak si stačila všimnout, což jí nebránilo v ničem. Například v prohlédnutí si jeho tváře na světle dopadajícím skrze tabulky okenního skla. Byl... pohledný svým způsobem. Nazvala by to charismatickou krásou, neboť výrazný nos, ať už několikrát zlomený nebo znak židovské komunity, mu to z části mohl kazit. A co si všimla, měl opravdu hezký úsměv, že i její tvář jeden malý ozdobil. Ne na dlouho, myšlenky na Caleba zahnala stranou a raději se vydala na obhlídku místnosti ve snaze nalézt koupelnu. A také něco na převléknutí, protože její věci se válely o patro níž a nahou ji pozorovat nemusel, za to si nepřiplatil. Proč? Dostavily se pocity studu, známé a chtěné, neboť se o to víc cítila člověkem. Koupelnu našla vcelku snadno, jednalo se o jediné další dveře na patře a čistou košili stáhla z věšáku. Horká sprcha pomohla utřídit si myšlenky a jistá rozhodnutí, probrala ji z ospalosti, i když nedokázala zahnat namožení svalů po včerejším 'dovádění'. Jen vzpomínka na ty chvíle vyčarovala další úsměv i tiché zahihňání, než se bosky vydala do kuchyně uvařit si pořádný životabudič - v jejím podání se jednalo o kávu černou jako dehet s dvěma kostkami cukru. S pucláčkem v dlaních skončila usazená na jedné ze dvou židlí, o druhou se zapíraje holýma nohama, zatímco jednu packu si ukořistil malý pejsek toužící po společnosti, aby ho podrbala za ouškama.