Charleen G. Rochée's apartment

"Několik jich ještě mám uklizených ve skříni doma. Včetně sváteční," laškovně doplní usměvavou poznámku na téma školních uniforem. Dívčí čarodějnická škola držela jisté zásady a striktní pravidla v oblékání přenesená na každou ze studentek. Existovala pravidla, která se mohla porušovat, například večerní toulky po pokojích na internátu a občasné návštěvy smrtelníků pro zábavu a praktikování magie, ačkoliv bylo lepší držet se v utajení před všímavýma očima. Abigail dbala na nařízení babičky a stále si oblékala o svátcích rudé šaty s krajkovým límečkem a rukávy dle staromódního zvyku, černé punčochy a boty na podpatku s jemným páskem přes nárt. Ačkoliv akademii už vyšla, nepřestala se vzdělávat a vždy o neděli zkoušela praktikovat nové poznatky z knih a učebnic. Nevyjít ze cviku, jedna z babiččiných zásad. Inu cvičení dělá mistra a Abbie se pokoušela patřit k těm nejlepším ve svém oboru, sic konkurence nepatřila k nejmenším. "Když zajdeš v neděli, mohla bys mě v ní vidět." Nabídka, která se zkrátka a dobře neodmítá. Jedinečná, krátkodobá. "Nudné?" Odfrkne si pohrdavě při zmínce o nudném dospívání mezi ostatními. "Mohla jsi být víc než ostatní, nemluvě o testech. Já soutěžila s čarodějnicemi o um namíchat lektvar nebo někoho uřknout. A když došlo na schopnosti..." Krátkým, tichým povzdechem ohodnotila kontest mezi jednotlivými žákyněmi dívčí akademie. "Všechny se předháněly se svou pyrokinezí, telekinezí a dalšími... dary. Když došlo na msty, bylo těžké s nimi zápasit. Když do nich uhodil blesk, druhý den jsi měla podpálené všechno oblečení a osobní věci." Nesouhlasně nakrčí nos při zpětném ohlédnutí se za pár týdny nekončícího boje, které vedlo k tichému příměří. Později si našla dívky s odlišnými schopnostmi, aby se navzájem doplňovaly, utvořily sesterstvo, až si brzy vysloužily přezdívku Wicked sisters. Zamyšleným pohledem zkoumala bavící se Charlie, než i jí její smích vykouzlil úsměv na tváři. "Bezpochyby jsi patřila k těm nejžádanějším." Drobná lichotka nikdy neuškodila, a ke krásné ženě se hodila jako dobré víno a rudá rtěnka. "Nějaké... pikantnosti?" Prostopášnou otázku nechávala viset ve vzduchu s tmavýma očima upřenýma na ženu vedle sebe, zvědavě sledujíc mimické rysy, jako by snad dokázala rozpoznat každou myšlenku honící se jí v hlavě. Sotva, nebyla něčeho podobného schopna, ale tvářit se tak mohla.
Jen protočí oči, když se Charlie zmíní o trpělivosti, na kterou je obě neužilo. "Jako bys ty snad o ní něco věděla," zamumlá s nosánkem zdviženým nahoru dobírajíce si vrstevnici v oboru útrap a neplechy. Pokud se o Abigail dalo něco říct s jistotou, pak že trpělivost nepatřila mezi její silné stránky. Dalo by se říci, že žádnou nedisponovala a její zbytky ochotně smetla ze stolu na zem, zakopávajíc je z cesty. Nad tématem vína se tiše zasměje. "Mám jenom dvě ruce a ty budou zaměstnané něčím... nebo spíše někým jiným." Sladký příslib, že se nebude držet zkrátka, ale naopak ochotně zužitkuje dvě končetiny na obšťastňování té, se kterou si večer dala schůzku v luxusní restauraci, až se z toho vyklubalo rande. Velmi kvalitní rande, jak sama v duchu uznala. Žádná trapná chvíle ticha, dlouhé odmlky v konverzaci a témata, která se zdála hloupá a nešťastně zvolená. Přesný opak jim dovoloval věnovat se diskuzi na téma mužů a vzájemné fascinaci a konec? Ten měl začlenit postel a troufala si říct že i dlouhé milování. Ne sex, tohle nebylo povrchové jako s muži, měly zužitkovat toho co nejvíc.
Návrh rozdělení rolí přijala s rychlým náznakem souhlasu v podobě přikývnutí, načež luskla na pingla se sdělením, ať jim nechá přistavit vůz a ne jeden z těch propagujících taxikářskou společnost, něco diskrétního. Štěstí stálo při nich a během dvou minut padlo oznámení, že vůz čeká před vchodem. Čokoládovýma očima sklouzla k rukám propleteným v mileneckém gestu, jakým se lidé pokoušeli ukonejšit toho druhého v něčem, čemu říkali láska. "Romantika? Nevadí, když ji poněkud naruším?" Uličnický pohled se zabodl do Charliených očí, když Abigail pozvedla jejich spojené ruce, aby špičku ukazováčku své přítelkyně zlehka skousla mezi zoubky, než jí nabídne místo v taxíku, zavíraje za sebou dveře. Polibek možná neočekávala, ráda se však zhostila úlohy průzkumnice, ochutnávaje Charlieina ústa v hlubokých francouzských polibcích. Musela ocenit i profesionalitu řidiče - ačkoliv ho to očima táhlo k nim, jak vnímala čas od času ve zpětném zrcátku, pokoušel se co nejvíc hledět cesty a ve večerním provozu se nevybourat.
Jen co vystoupily a Abigail zacvakala povinnou útratu i s dýškem za diskrétnost, nechá se vytáhnout do nejvyššího patra industriální budovy, kde Charlie bydlela. Cihlový dům působil sice všedně, prostornost mu ubrat nedokázala. Vysoké stropy, několik řad oken, vše obaleno v luxusu prosyceného chladem ocele a skla. Zázemí Abigailina domu působilo opačně - její rodina dbala na zachování tradičních hodnot a proto i viktoriánský vzhled zůstával neporušený jak zvenčí, tak zevnitř. Hned na prahu shodí z ramen kabát, plavným pohybem ho věšíc na věšák. "Ještě na něco jsem se tě chtěla zeptat," zamyšleně nakloní hlavu na stranu, nechávaje po otázce delší odmlku. "Co ty a... hračky?" Přeci jen Abigail nebyla muž a to znamenalo i jistou absenci vybavení po této stránce.

„Hmm…“ Zamyšleně si poklepe na spodní ret po položené otázce. „Jednou jsem svedla svého vyučujícího. To až na vysoké… Ani ne kvůli známkách, prostě jsem chtěla vědět, jaké to je, chodit se svým vyučujícím. Byl docela hezký, mladý a mimo jiné také čerstvě ženatý. Když to institut zjistil, přišel o práci. Bylo… snadné si hrát na oběť.“ Pokrčí nevinně rameny, niž by měla jakékoli výčitky k onomu muži, kterému nejspíš zničila celou kariéru i manželství, protože se z celé kauzy stala poměrně veřejná aféra, která Charlie nijak zvlášť nepoškodila. Sladká školská léta… Na druhou stranu si Charlie nemůže stěžovat a jak se zdálo, život, jaký vždy chtěla, vedla i nyní – měla svůj vlastní podnik se starými, ale za to velmi půvabnými a cennými věcmi, v nichž se vyznala, dařilo se jí a v osobním životě také netrpěla nedostatkem společnosti – pokaždé si totiž mohla najít novou a pokud se opravdu cítila samotná a chtěla souznění na trochu vyšší úrovni, tehdy se obrátila na Abigail, přičemž něco takového se jí již dlouho nepoštěstilo v žádném z větších měst, kde bylo přitom potkání někoho podobného mnohem pravděpodobnější než zde.
Při příslibu jen přimhouří oči, očividně potěšená podobnou vidinou. Nejspíš každá žena potřebuje cítit se hýčkaná a chtěná, Charlie nebla výjimkou a věřila tomu, že ani u Abigail to nebude jiné, přičemž s tímhle vědomím jí snadno mohla vyjít vstříc, odhalujíc její touhy v milostných hrátkách. „Máš pravdu. O trpělivosti nic nevím…“ Očividně, protože jediné, po čem teď toužila, bylo zvednou se a odejít, svléknout si ji jako dokonale zabalený dárek a věnovat se jí do té doby, než obě padnou únavou. S touhle myšlenkou ji do restaurace nezvala, ale ve chvíli, kdy se jen vyskytla ona možnost… Najednou bylo tak těžké odolat, tak těžké držet se zpátky. Naštěstí šlo vzápětí vše rychle – zaplacení stejně jako přistavení taxíku i odchod z restaurace, kdy Abbie z jednoduchého gesta, dávajícího najevo touhu po její blízkosti, snadno dokázala vykřesat erotickou jiskru. „Dělej, co uznáš za vhodné, drahá…“ broukne k ní, ponechávajíc jí tak volné pole působnosti, neb v tuhle chvíli jí byla Charleen již zcela pohlcená, toužila ji mít jen pro sebe v mileneckém opojení – alespoň částečně si to splnila již v taxíku, kde zcela nedbala řidiče a jeho přítomnosti. Jeden chlap jí dneska už zkazil den, nehodlala teda nechat žádného jiného, aby stál v cestě jejím touhám.
Po té, co Abbie propustila po zastavení taxíku, vystoupila a zatímco se její přítelkyně starala o platbu taxikáři, ona sama odemkla kartou dveře k cihlovému domu, nejspíš staré industriální budově, v níž vlastnila prostorný střešní apartmán, předobraz jejího vkusu, neb některý nábytek v něm sama navrhovala a na zařízení si dala pečlivě záležet – zcela samozřejmě, v ničem jiném než v příjemném a pohodlném luxusu bydlet nehodlala. I ona sama si v chodbičce, která plynule přecházela do rozlehlého obývacího pokoje, sundá kabát a rovněž vyzuje boty na podpatku, které pro tuhle příležitost pouze odsune stranou s tím, že k ostatním botám, uloženým v za dveřmi položené malé místnosti s policemi a věšáky po celém svém obvodu, kde uchovávala kabáty, bundy, sáčka a zejména boty, je uklidí později. Při její otázce se jí na rtech objeví úsměv. „Pojď se mnou…“ Znova ji berouce za ruku, zamíří po schodech z leštěného černého dřeva do místností umístěných na ochozu, který lemoval halu – dvou ložnic, jedné pracovny, jak jinak než šatny a také knihovny. Charlie však nyní směřuje do pokoje položeného přímo naproti schodům, tedy své vlastní ložnice, a zde k bílé komodě na oblečení. Druhý šuplík vyjede sám po krátkém stisknutí, aby odhalil sbírku erotických hraček, o které zjevně neměla nouzi. „I já si někdy ráda hraju sama…“ Někdy jednoduše neměla náladu na číkoliv kňourání a horká vana se tak zdála nejlepší možností, jak se uvolnit. „Myslím, že si vystačíme…“ Aniž by se jí chtělo na cokoliv dalšího čekat, přitahujíc si ji za šíji jí vtiskne další polibek, svlékajíc Abigail sáčko, brzy polibky sklouzávajíc též na útlou šíji. Voněla omamně, květinově, ale nijak vtíravě nebo nepříjemně pro její citlivý nos – jinak než muži, ale o nic hůře, sotva si tak odpustí, aby se o její pokožku neotřela nosem. „Nádherně voníš…“ zavrní proti její kůži.

Zvědavé ruce na sebe nenechaly dlouho čekat, kopírujíc útlé křivky Charlieina těla: hýždě, boky, pas, ňadra ani křivka páteře se neobešly bez podrobného zkoumání za účelem co nejvíce si užít vzájemnou fyzickou blízkost. Sama zaklonila hlavu při dotecích horkých rtů na hladké pokožce, vnímaje jejich naléhavost podkreslenou narůstající touhou, tmavé vlasy ve vlnách přepadly na záda, pro oko umělce připomínaje bájnou řeku Styx, v jejíchž hlubinách se nejedna duše nadobro ztratila. Kdo by nehledal takovou péči? Provokující laskání rozechvívající každý nerv ukrytý pod kůží, vysílající sladké impulzy do celého těla? Netrvalo dlouho, aby to byla, kdo převezme kontrolu nad situací, vysazujíc Charlie na bílou komodu, tlakem boků si dopomáhala k rozevření stehen natolik, aby se mezi ně mohla snadno vklínit. "Ty taky," zavrní na oplátku do růžových rtů své přítelkyně, postupně ji zbavujíc veškerého oblečení. Halenku brzy následovaly kalhoty, rty se přesouvaly po elegantní labutí šíji k hrudní kosti, ňadrům, jejichž vrcholky několikrát polaskala špičkou jazyka, než sklouzla níž, dokud na Charlie nezbyl žádný kousek oděvu a jediné, co jí maximálně zajímalo, byla možnost se zachytit okraje skříňky pro ventilování stupňujícího se vzrušení. Jak Abigail potvrdila, nebyla v této formě sexuálních zkušeností žádný nováček a pečlivou práci by leckterý pedagog vyučující podobný předmět ohodnotil na výbornou. Než dorazily do finále, tedy postele samotné, stihly několikrát prožít vyvrcholení mučivě prodlužované nejrůznějšími pomůckami. K brzkému ránu, kdy už obě únavou zavíraly oči, si vystačily s poněkud lidštějším přístupem v podobě mazlení a vzájemného škádlení, vytížené několika bouřlivými orgasmy.
Abigail nepatřila mezi ranní ptáčata, ačkoliv přísný režim ve vzdělávacím institutu a babiččin přístup k práci od časného rána tvrdil přesný opak, vzbudila se až kolem desáté dopolední. Rozespalá, lenivě se protahující v pozici znaveného kotěte, než na řadu přišlo první rozkoukání se vzpomínkami, kde se to vlastně nachází a proč na sobě nemá nic než vlastní kůži. Uvědomění si situace na sebe upozornilo prakticky ihned po krátkém přejetí pokoje zvědavým pohledem, hříšný úsměv na rtech dával na vědomí, jak dobře se po takovém malém dobrodružství cítí. Snad jen pohled na prázdnou stranou postele, kde měla spát Charlie, ji přinutil k nespokojenému našpulení rtů, než se zahalila do prostěradla jako nějaká řecká bohyně smilnosti. Ťapavými krůčky opustila ložnici, rozhlížejíc se kolem, zda cestou na majitelku střešního bytového prostoru nepotká. Vůně čerstvé snídaně až příliš snadno pohltila smysly a Abigail nezbývalo nic jiného, než následovat hladový žaludek a praženou kávu po schodech dolů do kuchyňské části. "Měla jsem za to, že si ráno budeš chtít jedno kolo zopakovat a ne, že mě tak opustíš," započala dotčeně bez pozdravu dobrého rána. Dobré bylo, jen Charlie ho částečně zkazila absencí v posteli, což momentálně vynahradila širokým výběrem snídaňového menu. Několik menších plusových bodů jí byla díky tomu ochotna připsat a vymazat tak to velké mínus na začátku. "Což mi připomíná... Neustoupila jsi od touhy se pomstít, že ne?" Hnědýma očima po ní střelí pohledem vyzývajícím k záporné odpovědi, protože pokud by si něco z toho rozmyslela, Abigail by byla schopna něco malého vykonat i na ní, kdo ví. Předně by podlehla zklamání a zahořkla by, což byla emoce, s jakou nyní netoužila mít co dočinění.

Charlie vyspávala málokdy. Obvykle se budila velmi brzo, bez ohledu na to, kolik hodin spánku si dopřála, patřila totiž mezi ty šťastlivce, kterým stačilo relativně málo, aby byli do dalšího dne nabití potřebnou dávkou energie. Prosluněná ložnice s mnoho okny tomu napomáhala, neboť ji tím pádem budilo sluneční světlo, které prostupovalo skrze lehké zatažené závěsy a lechtalo na tváři. Hned po té, co otevřela hnědé oči, se jí naskytl dokonalý výhled na spící krásku po svém boku. Ač stále rozespalá, nebylo těžké vybavit si události včerejšího večera a noci, které si tentokrát pamatovala – velmi dobře, až se zdálo, že do každého detailu, do každého stenu a slastného vzdechu. Čarodějka jí skutečně otevřela zcela nové, neviděné možnosti a dokázala s jejím tělem dělat to, co žádný jiný muž – nejspíš protože mu jako žena velmi dobře rozuměla. V restauraci jí nedala žádný planý slib, který by pak nedokázala dodržet, naopak se v mnohém překonala a Charleen ještě nyní prostupovalo příjemné uvolnění. Vypadala nevinně, když spala – člověk by snadno uvěřil, že je sladkou a něžnou bytostí, která nemá v srdci ani špetku hořkosti… Ale to Charlie zrovna nevadilo, neb bez ničeho podobného by ji nyní neměla v posteli. Lehce, jemně k ní natáhne ruku, aby jí opatrně shrnula vlasy, padající do čela, za ouško, znovu tak zkoumajíc sametovou pleť pod svými prsty. Charleen ale nikdy nedokázala dlouho čekat v nicnedělání a zrovna tak netoužila svou spící přítelkyni probudit, proto se zakrátko zkulila z postele, odcházejíc z místnosti si ještě vezme lehký saténový župánek, sahající až po kotníky, který na sebe natáhne. Sprchu, aby Abbie nerušil proud tekoucí vody, si dá v koupelně u druhé ložnice, které rovněž ponechávala sprchové gely, šampóny i jiné drobnosti. Teprve až tehdy, s rozpuštěnými vlhkými vlasy a stále ještě v župánku, zamíří do spodního patra, do kuchyně, aby zařídila bohatou snídani, skládající se ze všech možných pochutin od toustů přes ovoce až k vajíčkům. Alespoň o kávu se postará sama, neboť byt disponoval příšerně drahým kávovarem, v němž se na druhou stranu ale dalo uvařit prakticky cokoli z čerstvě namletých zrnek.
Nakonec skončí čekající na Abbigail, usazená na jedné z vysokých barových židliček s nožkou přes nožku, zatímco si s hrnkem kávy a miskou exotického ovoce procházela jeden z katalogů, plný starožitných předmětů, které se měly příští měsíc dražit v jedné z aukčních síní v New Yorku. Sem tam si plnícím perem k jednotlivým předmětům poznamenala drobnosti, které nebylo záhodno zapomenout. To až tehdy, když uslyší ťapání bosých nožek, zvedne hlavu od katalogu, aby Abbie úsměvem přivítala. „Někdo musel udělat snídani…“ opáčí věcně, než seskočí z barové židličky, aby nachystala druhý hrneček. „Kávu nebo čaj?“ obrátí se na ni s otázkou, co Abigail po ránu obvykle pije. Její otázka ji donutí krátce, zvonivě se zasmát. „Oh, prosím tě! To, že jsem si našla lepší společnost neznamená, že jsem mu odpustila. Bennett si stále zaslouží trpět za to, co provedl, a ta jeho malá děvka taky. Ten kartáček je v koupelně, dívala jsem se. Jsem víc než ochotná ti pak s rituálem pomoct… Ale nejdřív se nesnídej.“ S nápojem, který si Abbie řeka, se k ní znova přitočí – a ještě, než jí ho dá, jí s dvěma prsty pod bradičkou vtiskne na rty sladký polibek, připomínku včerejšího večera. Až tehdy položí hrneček na stůl a vrátí se na svou židličku. „Včerejšek byl… Skvělý. Vážně skvělý,“ praví po chvíli s očima upřenýma na ni. „Nevadilo by mu někdy si ho zopakovat…“

"Kávu," odvětí bez jediného zaváhání, v očích hladový výraz rozpustile dotírající pohrávat si s čímkoliv, co se jí dostane pod ruku. Prve s pramínky tmavých loken než zájem přesune na výběr ovoce, odkud uzme rudé jablko bez jediného kazu. "Na škole nás učili, že nebýt Ďábla, který našeptával Evě a pobízel jí k utrhnutí jablka ze Stromu poznání, dodnes bychom chodili nazí, aniž by naše rasa poznala stud, nevědomí si ničeho. Nepoznali bychom svět, neokusili bychom moc... sex." Ačkoliv mnohé dětské filmy promlouvaly frází 'Milujte se a množte se', v případě prvních lidí v Ráji tomu tak nebylo. Adam patrně netušil, kam ho strčit a musela to být Eva, kdo odhrnul závěs nauky o svodech. "Bůh byl sobecký, nechtěl nám dovolit zažít podobnou moc, jakou disponoval on sám. Nechtěl nás nechat rozhodovat o sobě samých." S posledním slovem se do jablka zakousne, utíraje si šťávu stékající po bradě. Škodolibým úsměvem se podělila o vlastní potěšení z ničení života druhých, což, jak se dalo čekat, vedlo k tichému zasmání se nad utrpením připravovaném pro toho bídáka. Obě se viditelně bavily z něčeho, co jiným připadalo kruté, necitlivé a do značné míry amorální. Jako by to snad Abigail kdy vadilo. S tichým "Díky" převezme do pacek šálek horké kávy, než si však stačí vychutnat nápoj z čerstvě rozemletých kávových zrnek, je jí vtisknut polibek na rty, který samovolně prodlouží. Charlie jen tak nepustila z dosahu, naopak si ji přitáhne k sobě o něco blíž za pásek spletený do mašle, aby jí polibek věnovala nazpět. "To jsem ráda," zašeptá namlsaně, jen si olíznout horní ret v pokušitelském gestu ďábelské hříšnosti. Bavilo jí předvádět se, to nehodlala zapírat, a zároveň prožít příjemný románek s někým, koho mermomocí netoužila zabít. Charlie patřila do kategorie zářných výjimek, které nehodlala jen tak pustit k vodě z jednoduché rozmařilosti. "Líbil se mi tvůj výraz, když sis to nejvíc užívala. Vypadala jsi tak... mhmmm... nenasytně. A asi nejvíc hříšně, co jsem tě kdy zažila. Taková malá sukuba." Zasloužila si lehké popichování, to ke vztahu, ať už byl založen na bázi čehokoliv, patřilo. Konečně upije z kávy oslazenou mlékem a dvěma kostkami cukru - přesně jak to měla ráda. Konečně někdo, kdo si všiml a nebyl za to placený.
"Mhmmm... vzhledem k tomu, že nejsi čarodějnice a tudíž nevlastníš potřebné náčiní, budeme improvizovat." Už začala pomalu prohrabovat jednotlivé zásuvky, vyndavaje na pultovou desku hrnec, několik nožů a pár skleniček popsaných názvy jednotlivých bylinek, s nimiž dokázala něco zvládnout. "Doufám, že skutečně sypeš bylinky do správných lahviček. Protože pokud ne, může se tak snadno stát, že mu naopak nádobíčko ještě vylepšíme," zamručí v nespokojené úvaze nad možnostmi, které je mohly postihnout. Ne, to se jí vážně nezamlouvalo. "Máš chilli? Nebo feferonku?" Mezi označenými lahvičkami nic nenalezla a do ledničky se prozatím nepodívala. Když je vše připraveno, začne jednotlivé bylinky přidávat do vařící se vody. Nakonec přihodila i pálivou součást kouzla, aby Bennett skutečně trpěl bolestí, jaké se jen tak něco nevyrovná. "By the power of my will, make this person get very ill. Magic power, ace of spades, many days until it fades." Zaříkadlo pronášela hlasitě, míchaje lektvar v proti směru hodinových ručiček. Ke konci přidala ještě led vyrobený vlastní rukou, soustředíc se na schopnost kryokineze, kterou byla obdarována. Odvar vonící po koření a překvapivě i Bennettově kolínské poté přelila do uzavíratelné sklenice, než ji zajistila víčkem. "Nech ji den uprostřed stolu a na noc ji dej do mrazáku. Až ji vyndáš následující ráno, třikrát ji obrať s jeho jménem a poté s ní prudce mrskni o zem. Rozbije se a neponičí ti dlaždice, to se nemusíš bát. Lektvar sám se vypaří, maximálně tu jeden, dva dny budeš cítit tu jeho příšernou kolínskou. Až se tak stane... no, uvidíš. Přidala jsem mu ke konci menší překvapení." S instrukcemi, jak si počínat v následujících několika hodinách, předá sklenici do rukou podvedené ženy, na rtech pohrával drzý úsměv. Co také čekat od pořádné čarodějnice znající temná kouzla?

Zatímco chystala Abigail kávu na ranní povzbuzení, poslouchala její vyprávění a občas na ni pohlédla. Sama nevěřila v žádnou vyšší bytost, ať už Boha, Ďábla nebo nepojmenovanou entitu, která by řídila její osud. Byla vychována v ateistické rodině, její matka jakožto lékařka věřila tak akorát na účinky vědy a zákony vesmíru, které jako jediné mohou řídit lidské – či jakékoliv jiné – kroky. Proto byla v kostele jen při vyloženě výjimečných příležitostech – třeba varhanním koncertu, protože na pohřby a svatby ji příliš neužilo – a z hlavy by nedokázala vykřesat žádnou modlitbu. Věděla však, že její přítelkyně věří v Ďábla a jeho síly, což jí… nu, přirozeně nevadilo. Bylo to mnohem lepší než ono patetické nebeské stvoření, neboť jak se zdálo, Ďábel své podporovatele alespoň nějakým způsobem odměňoval, zatímco Charlie viděla již řadu poctivě věřících, kteří v životě dostali jen smrt a neštěstí, to vše vyměněné za příslib budoucnosti a věčného života, ale kdo tomu mohl skutečně věřit, že ano? Možná jí setkání s nadpřirozenými bytostmi i jiné než liščí povahy mělo přesvědčit o tom, že ony entity jsou skutečně všemocné, ale nic takového se nekonalo. „Jak… Ubohé.“ Ne, její příběh ubohý nebyl, to spíš ty Boží zpátečnické názory, v nichž vždy vládli muži, zatímco ženám se dostávalo podřadného charakteru, přestože nebyl dívek jako ona, svět by nikam nespěl – to ženy hýbaly takřka vším. Víc než ochotně se do její blízkosti vrátí, když už se chtěla odtáhnout, poddávajíc se jejímu polibku, který rozehříval celé tělo. Chutnala sladce, dobře a hříšně, to až s pohlazením po tváři se vzdálí, ač nikdy příliš daleko od Abbie. Charlie nebyla žádná citlivka, aby se díky jejím slovům červenala, z doby cudnosti již dávno vyrostla a nehodlala se k nim vrátit. „Líbilo se mi to. To, cos dělala a… hm… Líbila ses mi ty.“ Lehce nakloní hlavu na stranu, vlasy spadajíc přes rameno, se škádlivým úsměvem. Znala ji jen jako přítelkyni a mít ji jako milenku, to nutně muselo změnit pohled na její osobu – jen v tom dobré, samozřejmě. Je rozdíl o hříchu mluvit a provádět ho, prostopášně smilnit. Charlie by si ale neodpustila ani jednu vteřinu včerejšího večera a ani další směr, v němž Abigail poznala.
„Posluž si,“ pobídne ji, aby našla a získala všechno, co bude potřebovat. Naštěstí Charleen vaření bavilo natolik, aby vlastnila dostatečné množství různorodých bylinek, kterými jídla kořenila, neboť neměla ráda hotové směsi, to si raději sama vybrala, co k jídlu přidá. „Všechno je popsané správně, takového omylu se bát nemusíš.“ Tiše se zahihňá. Sotva by někdy něco uvařila dobře, kdyby se jí pletlo různé koření dohromady, takže si dávala dostatečný pozor. „V polici vedle lednice jsou ve sklenici chilli. Zaběhnu pro ten kartáček.“ Víc než energicky a nadšeně vyskočí na nohy, míříc zpět do své ložnice a následně i do přináležející koupelny, odkud vezme tmavě modrý kartáček, který donedávna patřil Bennettovi – naiva si myslel, že jejich vztah se dostal již tak daleko, že si ho tu jednou zapomněl. Charlie to tehdy v první chvíli trochu štvalo, alespoň k něčemu je nyní užitečný. Brzy se zas vrátí do kuchyně, kde její přítelkyně již zdárně pracuje na prokletí. Se zvědavostí jí vlastní si stoupne vedle ní, nakukujíc jí pod ruku – a při pobídnutí nakonec vhodí i Bennettův kartáček. Nikdy až do teď neviděla Abbie pracovat s ledem – až do teď a lhala by, kdyby tvrdila, že jí to nepřijde přinejmenším fascinující. Nakonec si od své přítelkyně přebere hotové kouzlo v podobě sklenice s podivně vyhlížející – a také vonící – tekutinou, poslouchajíc její instrukce. „Myslím, že ho určitě ocení…“ Přes světlo se zahleděla na sklenici, než ji dle instrukce položila doprostřed stolu a svou pozornost obrátí na Abbie. „Je tu něco… Co by sis přála jako odměnu?“ Povytáhne hravě obočí, když jí jemně prsty přejede po paží.