Lighthouse

Konečne bol víkend a teda mala chvíľku pokoja. Dokonca sa zdalo, že ani on jej dnes už nebude znepríjemňovať deň a teda hneď po zotmení sa rozhodla, že pôjde von. Lepšie odísť skôr, než neskôr nemôcť odísť vôbec, pretože jej to nebude viac umožnené. Občas sa kvôli tomu cítila ako väzeň vo vlastnom dome. Ale takto to nebude naveky. Ešte chvíľu a uvidí! Ak z nej chcel zlú, tak bude tou najhoršou.
Len v rifliach a čiernom tielku, ktoré jej kontrastovalo s bledou pokožkou opustila dom a vydala sa smerom preč od civilizácie. Ak by ju hľadal, je menšia pravdepodobnosť, že ju nájde mimo mesta než v meste. Síce v meste sú ľudia, medzi ktorými by sa mohla schovať, ale ak ju raz objaví, po pachu ju nájde ľahko, taký blbý nebol ako už zistila. A vlastne, čo ju po tom? Je predsa svojprávna, môže chodiť kam chce a kedy chce. A s kým chce. Nepotrebuje jeho povolenie, to on žije u nej, nie ona uňho. Ach, kiežby sa podľa toho aj správal...
Nemala konkrétny cieľ, len chcela mať pokoj. Hlavne od neho, samozrejme. Netrvalo dlho a začula vodu. Veľa vody. Pobrala sa tým smerom a objavila pobrežie. Párkrát tam už bola, ale nikdy sa moc dlho nezdržala, preto sa rozhodla, že teraz to tam preskúma o čosi pozornejšie. Sledovala búrlivú vodu, ktorá narážala na breh a pohľadom vystúpila až ku špičke majáka, ktorý tam stál. Vyzeral staro, rovnako ako domy, ktoré tam boli. A predsa sa jej páčil. Dokázal odolať búrkam, vode a vetru. Len zub času sa na ňom podpísal. Ale to na všetkom.
Postrehla, že tu nie je sama. Nevedela či to je tým, že by v domoch niekto bol, ale čoskoro zistila, že sú tam lavičky a jedna je zabraná. Aj z diaľky videla, že to je muž, trochu jej pripomínal bezdomovca, pretože sa nezdalo, že by dbal o svoj vzhľad, alebo len žije v jednom z týchto domov a teda ani nemá možnosť o ten vzhľad dbať. Ale kto bola ona, že ho súdila? Mohla byť rada, že môže chodiť stále do práce bez toho psa, ktorý ju všade prenasledoval. Nestojí aj teraz niekde za rohom a nesleduje ju? A nech, má ho na háku. Nerobí nič zlé, dokonca dnes ani ešte nikoho nezabila. Mohla by sa zbaviť toho chlapa na lavičke, vyzeral opustene. Ale keď k nej zavanul vietor z jeho smeru, pochopila, že toto nie je jej parketa. Pokrčila nosom a vykročila ďalej. Jej záchranou boli vlasy, ktoré jej lietali do tváre a teda prerážali pach vlkolaka. Nemala proti nim nič, akceptovala ich rovnako ako každú inú rasu, to ale neznamená, že jej práve voňajú. Psia vôňa sa dá zniesť, ale vlci... Čím viac sa blížila jeho smerom, tým viac ho cítila, v konečnom dôsledku to bezdomovec zrejme nebude, pretože mal až príliš čisté oblečenie. No, tak zrejme len nemá čas o seba dbať o čosi viac, ale to je jeho starosť. Možno je to ten gaučový typ, ktorému treba len nosiť pivo a nechať pustený televízor.

Víčka mu v tom tichu, v té teplé noci trochu těžkla. Mohl za to jistě konejšivý zvuk vln a vody tříštící se o kameny, příjemný vánek, který k jeho citlivému nosu donášel příjemnou vůni moře i o něco méně příjemnou vůni mrtvých ryb. Byl si vědom i pachu svého vlastního potu, ale to všechno tvořilo podivně domácí atmosféru. Což bylo trochu zvláštní, protože tam, kde se sestrou vyrůstal, v žádném případě nebylo moře. Bylo to městečko uprostřed stepí, kam jen málokdy zavítalo cokoliv jiného než drobný ptáček nebo nějaký plaz, když tedy nepočítal jejich vlastní koně. Když se nechal trochu unést únavou a zavřel oči, zaposlouchal se do zvuků blízkého lesa, což bylo vždycky jeho nejoblíbenější místo. Společně se ševelením listů a vysoké trávy, burácivými zvuky vody a křiku ptáků, které nejspíš stejně ani nedokázal pojmenovat, se mu do hlavy dostaly i méně příjemné myšlenky, staré desítky let, které z mysli vytěsňoval jen těžko. Vlastně už se smířil s tím, že se jich nikdy nezbaví. Zda si těch několik krátkých, hlasitých a ostrých ran v dálce představoval, nebo opravdu něco takového slyšel, to už ani nedokázal rozeznat.
A tak, pohroužen do svých myšlenek, představ a vzpomínek, si asi nevšiml, že u majáku už není sám. Přestal na moment soustředit všechny své smysli a odplul někam mimo tohle místo, neslyšel ani necítil. Došlo mu to teprve když se vítr otočil a přímo k nosu zanesl neznámý pach. Rychle si uvědomil, že polevil v obraně, což se mu nejednou mohlo stát osudným a okamžitě se vrátil do reality, stále ještě ale dost zkreslené svou představivostí. Zalapal po dechu, vymrštil se z lavičky a hned co dopadl na zem, prudce se otočil čelem vzad s očima doširoka rozevřenýma a s každým svalem v těle napjatým. Slyšel, jak se mu srdce hlasitě a divoce rozbušilo. Během vteřiny nebo dvou mu ovšem došlo, že je stále u majáku a ne mezi exotickými stromy, že vítr není zdaleka tak horký a vzduch není tak nesnesitelně vlhký a že jsou to jen obyčejní komáři, co se snaží dostat k jeho vlčí krvi. Vydechne a pravou ruku si položí na hrudník, na místo, kde se nalézá jeho rychle tlukoucí srdce. "Vyděsila jste mě," vydechne, nedbaje na jakékoliv způsoby ani na to, že by to třeba mohlo znít nevhodně. Z jejího pachu okamžitě poznává, že se nejedná o člověka, trvá mu ale déle, než ho zařadí do správné kategorie. Rozhodně déle, než kdyby byl ve své vlčí podobě. Mírně si odkašle. "Pardon," dodá ještě s kapkou rozpačitosti v hlase, poněkud zahanben, že se nechal takhle vyděsit nějakou kolemjdoucí ženskou. Upírkou, dojde mu konečně, nenechá se tím ale vyvést z míry. Rychle zjistil, že vlkodlaci a upíři nejsou zdaleka jediné bytosti, které se po tomhle městě pohybují a rychle si zvykl. Možná i proto si tu připadal více jako doma.

Snažila sa ho ignorovať, aspoň natoľko, aby snáď mohla prejsť len okolo a bez povšimnutia. Ale zrejme sa jej nedostalo toľko šťastia, pretože vlkolak zrazu spozornel a vyskočil akoby ho strelili. Zamračila sa, zastavila a bola pripravená odraziť prípadný útok. Nevedela čo sa mu stalo, ale jeho prudké vyštartovanie v nej vyvolalo nepríjemné pocity. Možno je to nejaký asociál, ktorý sa bojí ľudí a po všetkom útočí. Alebo má možno besnotu. No, nezdalo sa, že by mal okolo úst penu.
Keď si ruku priložil k hrudi, pochopila, že sa jej zrejme len zľakol. Nuž, má vo zvyku pohybovať sa nečuje a on si jej prítomnosť zrejme uvedomil až teraz. To bude tým vetrom, predsa len, väčšinu času fúkal od neho k nej. To ale neznamená, že nebude chcieť zaútočiť. Ostala ostražito stáť na svojom mieste a pozorovala ho. V prípade ohrozenia buď ujde alebo si ho podá. Dnes veľa krvi nemala a v ňom sa jej určite nájde dosť. Aj napriek jeho neupravenému vzhľadu to bol urastený chlap, dalo by jej námahu ho skoliť, ešte k tomu keď je vlkolak. Ale dnes nemala chuť si špiniť ruky krvou, práve naopak, teší sa, kedy sa vráti po celom dni domov a vychutná si krv priamo z pohára, možno k tomu primieša nejaký alkohol, ale o tom bude premýšľať neskôr.
Ešte raz si ho premerala a keď usúdila, že zrejme nič nechystá - predsa len sa ospravedlnil -, uvoľnila sa. "V poriadku. Nebol môj zámer vydesiť vás." Snáď by to mohol brať ako nejakú formu ospravedlnenia. Priamo sa mu určite neospravedlní, to nebol jej štýl. "Ste tu dlho? Vyzeral ste tak zamyslene. Dúfam som vám neprekazila nejaké dôležité životné rozhodnutie." Nevedela prečo sa ho na to vlastne pýta, zvyčajne nebýva zvedavá, ale tento muž ju zaujal ak už ničím, tak minimálne svojím zjavom. Oblečený bol ako slušný človek, taktiež slušne smrdel ako pravý vlkolak, ale zarastený bol ako drevorubač... ehm, vlkolak. Žeby sa jeho ľudská podoba chcela až natoľko podobať tej vlčej? Alebo je v tom niečo iné? Hlavou jej behalo hneď niekoľko teórií o tom, čo je tento chlap zač, možno je to vrah a teraz ju bude chcieť zabiť, alebo je to samovrah, ktorý prišiel zabiť seba, ale kvôli nej to bude musieť odložiť na neskôr ak to nechce spáchať priamo pred jej očami. Ó, to nie, predstava tých výsluchov a krivých obvinení, že to ona ho zabila, to by nezniesla. Musela by odpratať jeho telo, aby ho nenašli a to by dalo prácu a o tú momentálne nestála.

Nenapadlo ho, že na tomhle místě na někoho narazí. Celé okolí vypadalo dost opuštěně, v domečcích se nesvítilo a očividně ani maják už dávno neplnil to, pro co byl stvořen. I to byl jeden z důvodů, proč mu nově příchozí, plížící se kolem něj, málem způsobila infarkt (ani neví, jestli by ho něco takového mohlo zabít, ale bylo by to, po tom všem, čím si prošel, minimálně velmi komické).
Stáli naproti sobě a viditelně se přeměřovali nedůvěřivými pohledy. Do sporu s upírem se ještě nikdy nedostal. Samozřejmě jich potkal spousty, těch bestií je na světě víc než by si kdokoliv dokázal představit a s některými měl dokonce i tu čest, nikdy však nedošlo k žádné potyčce a jemu to tak naprosto vyhovovalo. Nechtěl by si znepřátelit nějaký možný upíří klan hned v prvním měsíci svého pobytu tady. Dlouho se ale nic nedělo a vypadalo to, že ani upírka nestojí o zbytečné problémy, tak se konečně uvolnil. Dokonce mu odpověděla, nepokračovala dál v cestě, jako by ho ani neslyšela, a to bylo celkem působivé. Protože kdyby ho jen odignorovala, ani by se jí nedivil. "Ani nemusel, mám černý svědomí," odvětí trochu suše, ale vlastně na tom něco pravdy bude. Prohrábne si husté vlasy, když už se mu tep konečně zklidní natolik, aby něco i pořádně slyšel. Je lehce nejistý, protože silný vítr a blízkost moře otupuje jeho ostré smysly. Necítí upírčin pach pořád, ale jen, když mu k tomu pomůže vítr a pořádně přes vlny narážející do útesů ani neslyší, i když zrovna její tep by stejně asi neslyšel.
Zalituje, že nedokáže vycítit nebo dokonce i přečíst, co si o něm myslí, především po té poznámce. Tak daleko jeho schopnosti nesahají. Rty se mu zkroutí do pobaveného úsměvu a ohlédne se ke končícímu útesu. "Možná jste mi i zachránila život," řekne co nejvážnější. Dojde mu, že musí vypadat trochu jako sebevrah. Byl by to úžasný námět na film: Válkami zničený voják, vlkodlak, kterému je souzeno žít s těmi vzpomínkami stovky let, zachráněn na kraji útesu půvabnou upírkou, zaručeně také s nějakým dojemným životním příběhem... Amerika tyhle náměty miluje! Proboha, snad mi nedokáže číst myšlenky. "Snad jste sem nepřišla za podobným účelem?" lehce kývne hlavou ke kraji útesu, aby bylo jasné, co má na mysli.

Čierne svedomie? Samozrejme, mohla niečo také očakávať, v tomto meste to nie je nič nezvyčajné. "A kto v tomto meste nemá?" Zrejme žiadna živá bytosť a to bez rozdielu. Toto mesto je samo o sebe dosť temné, nikto normálny by sa sem určite nepresťahoval a keby sem náhodou aj zablúdil, veľmi rýchlo by sa snažil opäť odísť. A možno aj preto je tu tak veľa nadprirodzena. Netreba sa preto čudovať tomu, že tu nik nemá čisté svedomie. A miesto zhrozenia alebo pobúrenia sa len mierne pobavene usmiala, akoby ju tešilo čo povedal. Nebolo nutné sa ho pýtať čo presne tým mal na mysli, každý má svoje tajomstvá a síce ona ako psychologička ich poznala veľa a neboli to len obavy typu "Pod posteľou mám strašidlo." V detskom svete sa toho odohráva oveľa viac než by kto bol kedy povedal a mnohokrát aj ona ostáva prekvapená, čo dokážu deti vymyslieť. Čo sa však týkalo dospelých, nestála o ich tajomstvá, ona sa o tie svoje tiež s nikým nedelí.
Mala by sa azda cítiť poctene, že mu možno zachránila život? Podvihla obočie a skúmavo si premerala jeho tvár akoby v nej chcela nájsť odpoveď na svoju nevyslovenú otázku či to myslel vážne. Nevedela o čom predtým premýšľal, nevedela čítať myšlienky, ale v podstate jej to bolo tak ukradnuté či mu život zachránila alebo nie. Otázne ostávalo či by sa vôbec dokázal zabiť utopením. O vlkolakoch veľa nevedela, nikdy sa o nich moc nezaujímala, rovnako ako o hocakú inú rasu, jej prioritou boli upíri a je snáď pochopiteľné prečo. "Takže okrem toho, že som vás vydesila som vám možno aj prekazila plány. Ach, som to ja ale zlá." Skonštatovala a na oko dramaticky si vzdychla. Trochu našpúlila pery a pozrela sa k útesu. Potom zavrtela hlavou. "Vlastne nie. Práve naopak, možno som tu z toho dôvodu, aby som prekazila zábavu samovrahom." Nebola to úplne pravda. Vlastne vôbec, ale na tom nezáležalo, skôr ju len zaujímala jeho reakcia. Dalo by sa to brať aj ako pokus o vtip, čomu dodala na vierohodnosti úsmev.

Perfektní poznámka. Lepší by snad bylo už jen kdo nemá, protože nikdo takový přeci nemůže existovat. A ne jen mezi vlkodlaky, upíry nebo všelijakými jinými rasami, o kterých věděl i nevěděl, ale dokonce i mezi lidmi, ačkoliv někteří mají pocit, že jsou lepší a čistější než ostatní rasy. A přitom i je žere svědomí dnem i nocí, jako každého myslícího tvora na tomhle zatraceném světě. O svědomí něco ví. Ne vždycky pro něj bylo lehké se s ním vypořádat. Nakonec ale v reakci na poznámku neznámé upírky pokrčí rameny. "Nejsem tu moc dlouho, ale vsadím se, že nikdo z těch pár úředníčků, prodavačů a barmanů rozhodně ne." Nemá důvod nesdělit jí, že je prakticky nový. Však i na tohle místo se dostal úplně omylem a to ještě ani nepřemýšlet o tom, jak se bude dostávat zpátky do města. Asi po čuchu.
Ví, že ho upírka pohledem zkoumá a tak se ani nehne a nechá ji. Kdo ví, co se jí honí hlavou. Zadoufá, že jí třeba i připadá trochu pohledný, čistě z mužské ješitnosti. Však i ona je docela kočka, jak by se řeklo, ačkoliv jeho vlčímu já takové označení příliš neimponuje. Její bledá pleť je v noci, při té trošičce světla ze stoupajícího měsíce, velmi půvabná. Tyhle krvesajky přeci jen mají něco do sebe. Líbí se mu, že přistupuje na jeho dramatickou hru. Sklopí pohled a lehce pokrčí rameny, ještě předtím, než neznámá pokračuje. "Vážně?" zvedne hlavu a zamrká v hraném překvapení. "Měl bych vám tedy asi poděkovat, že?" Být opravdovým sebevrahem, a ne, že ho taková možnost párkrát nenapadla, určitě by nic takového neměl v plánu. Prostě by se, nedbaje na ni, vrhl z útesu dolů vstříc skoro jisté smrti, protože jeden nikdy neví. "Nejste vůbec zlá, naopak velmi laskavá. Nejspíš svou zábavu odložím do dalšího večera," zamyšleně pokývá hlavou. "Zůstanete tu teď se mnou a vyslechnete si všechna má trápení?"

Prikývla na znak súhlasu. Mal absolútnu pravdu aj keď to vlastne hovorila aj ona, len to poňala zo širšieho uhla. "A čoskoro zistíte, že ani nikto z ich zákazníkov." Rozšírila jeho myšlienku. Netreba si nič nahovárať, je to proste tak, stačí sa tu pustiť s niekým do reči. Napríklad s ňou, i keď ona nemá potrebu o sebe hovoriť a ani nemá v pláne mu o sebe povedať viac než by uznala za vhodné. Aj preto sa ho nezačala vypytovať čo ho do tohto mesta priviedlo, viedlo by to len k ďalším otázkam, ale na jej stranu. A tomu sa chcela vyhnúť, keď nebude zvedavá ona, snáď nebude ani on. Keby predsa, bude musieť zvoliť únikovú metódu, buď sa pokúsi odísť alebo mu dá dostatočne najavo, že o sebe hovoriť nehodlá.
Poďakovať? A za čo vlastne? Veď to bola iba náhoda, kľudne mohla ísť už dávno domov a sem by vôbec neprišla. A teda by tu buď bol teraz sám alebo by bol už na dne mora a možno aj mŕtvy. A teda žiadna vďačnosť nutná nebola. "Netreba, neurobila som nič, za čo by mi bolo treba ďakovať." Snažila sa mu to vyhovoriť. Keby naveľa a on by sa skutočne chcel zabiť, urobil by to neskôr a to bez ohľadu na to či by mu ona teraz začala tlačiť kaleráby do hlavy, aby to nerobil. Čo v konečnom dôsledku pripustil aj on sám. Viac ju ale zarazila jeho predošlá veta o tom, že je láskavá. Láskavá? Ona? Vážne? Ako na to prišiel? Asi nie je tak normálny ako si spočiatku myslela. Vykročila k nemu teda bližšie, len aby mohla vidieť lepšie do jeho tváre a zistiť tak akou mentálnou poruchou trpí. Keď ale stála tak meter od neho, nezdalo sa jej, že by mu niečo mohlo byť, práve naopak, skôr sa jej videl krajší než z diaľky. Tak potom je zrejme len veľmi dobrá herečka, prípadne on veľmi zle odhaduje ľudí. Ale to je jedno. "No, neviem či som tak úplne láskavá, ale keď to tvrdíte..." Pokrčila plecami. "A teraz neviem či sa mám teda aj zajtra len tak nezmyselne prechádzať okolím mesta a snáď vám to opäť prekaziť, alebo radšej ostať doma, aby som vám to opäť neprekazila." Prižmúrila oči akoby mu chcela prečítať myšlienky a zistiť na čo myslí. Najjednoduchšie by asi bolo si ho len odtiahnuť domov a v pivnici spútať reťazami, aby sa o niečo nepokúsil, ale ak je rozhodnutý ukončiť svoj život, prečo by mu v tom mala brániť? Nevie o ňom nič, možno by si smrť dokonca zaslúžil, ale možno by bolo lepšie keby ostal živý. To ale posúdiť nevie.
Po jeho otázke ostane chvíľku ticho. Je jej prácou počúvať trápenie ostatných, ale len detí, dospelých nie. A teda by toto bola práca mimo jej pracovnú dobu, ale keďže sa venuje deťom a nie dospelým, tak by to vlastne nebola tak úplne jej práca. A zatiaľ chce len vypočuť, nie aj poradiť od odborníka, takže... by to pre neho mohla urobiť. Aj tak sa domov neponáhľa. "Ak nemáte problém sa mi s nimi zdôveriť, pokojne si ich vypočujem." Odpovedala nakoniec pokojne a prešla k lavičke o ktorej operadlo sa oprela zadkom. Podvihla obočie a tak mu dala najavo, že ho pozorne počúva, nech už má na srdci čokoľvek.

"To jsem si myslel," odvětí. Město, které naprosto zapáchá něčím absolutně nepřirozeným a nenormálním, ani jiné být nemůže. A právě tenhle zápach ho sem přeci dovedl. Nemířil zrovna sem, neměl žádný konkrétní cíl. Mohl se stejně dobře uživit kdekoliv, protože ať by přišel do jakéhokoliv města v jakémkoliv státě, zbraně budou jeho obyvatelé potřebovat vždycky. I v zahraničí. A on stejně skončí tady, jako by ho nějaká nadpřirozená ruka osudu celou dobu vedla. "To už je prostě naše přirozenost," vysloví ještě další myšlenku. Těžko říct, koho tím naše vlastně myslí. Vlkodlaky? Upíry? Všechny nadpřirozené bytosti? Nebo snad prostě všechno živé a alespoň trochu rozumně smýšlející na zemi? Něco z toho rozhodně.
Na rtech mu zahraje úsměv, který maličko kryje výčitku. Uvěřila mu? Z něčeho takového by si neměl přeci dělat legraci, sebevraždy jsou sice na denním pořádku všude, ale je to velmi citlivé a ošemetné téma. Na druhou stranu zase nechce vypadat jako lhář nebo pozornostní děvka. "Když tedy myslíte," zareaguje na její poznámku o tom, že tedy není nutné děkovat. Možná, že je to žena s opravdu čistými úmysly (i když neví, jak moc mohou být takové úmysly u upírů čisté, nikdy se o ně příliš nezajímal) a on si s ní teď takhle hraje. Neznámá udělá pár kroků a přeruší tak neviditelnou bariéru mezi nimi. Ignoruje instinkt ucouvnout nebo se mít jakkoliv jinak na pozoru. "To už by asi záleželo na vašem svědomí. A na náladě," zamyslí se, ten neuvěřitelně vážný výraz ale z jeho tváře už mizí.
Po jeho otázce následuje pochopitelné ticho. A pak velmi překvapivá, kladná, odpověď. Čekal by, že ho obratem pošle tam, kde slunce nesvítí. Ve tmě vidí docela dobře a přesto v její tváři nenajde ani památku po nějakém úsměvu či úšklebku. "Vážně?" zamrká překvapeně a sleduje upírku, jak se opírá o lavičku a očividně čeká, co z něj vypadne. "A pak že nejste laskavá," usměje se a trochu ztěžka se sám usadí na lavičku tak, jak se na ní skutečně sedět má, a ne na grázla. Nadechne se. Co všechno ho vlastně trápí? Nakonec ale jen zavrtí hlavou rozcuchanou slaným mořským větrem. "Vůbec, zapomeňte na to. Byl to vtip. Z většiny," dodá rozvážně. "Ale díky. Svoje problémky bych s vámi probíral možná tak po několika skleničkách a věřte, že by vás k smrti unudily. A to by byla škoda."

Aj tak sa to dalo brať. Ako prirodzenosť. Ale koho vlastne? Ľudí alebo nadprirodzených bytostí? Možno oboch. Veď v čom by mali byť ľudia lepší než všetci upíri či vlkolaci a tak podobne? V tom, že nemajú žiadnu moc? Nemajú sa ako brániť? To ich ale nerobí lepšími, aj medzi ľuďmi sa nájdu monštrá. A práve tie sú v tomto meste, všetci majú nejaké temné tajomstvo či už si to priznať chcú alebo nie. Odpad spoločnosti. A toto mesto je jeho smetiskom, skládkou. Sú tu ľudia z celého sveta a všetci si tu nájdu to správne miesto pre život, pretože inam nezapadajú. A tu im nik nevyčíta aký sú, nik im nehádže na oči ich prirodzenosť, nie sú tu ničím výnimoční. A preto sa nemusia skrývať. Ale vždy treba dbať na opatrnosť, pretože keď je niekto moc nápadný, mesto sa ho zbaví. Skôr alebo neskôr. "Hanbíte sa za to snáď?" Podvihla obočie. Otázka čistej zvedavosti jej unikla, ale v konečnom dôsledku to neľutovala. Táto téma jej pripadala zaujímavá, možno sa tak o ňom dozvie viac než by sám mohol tušiť. Ona predsa vie čítať aj medzi riadkami.
Opäť sa jemne usmiala. Takže jej svedomie. Má vôbec nejaké? Dokáže sa pozerať človeku do očí a pri tom mu s úsmevom brať život, len pre vlastné potešenie, len aby nasýtila svoj hlad teplou krvou. A nikdy pri tom necítila ľútosť. Mala by aj? Nezvolila si cestu, nestala sa upírom dobrovoľne. A prečo by si teda mala spytovať svedomie, brániť sa tomu čo sa z nej stalo? Iba by zbytočne trpela. Možno to teraz vyznie sebecky, veď kvôli nej trpia iný, len aby netrpela ona sama, ale... Prečo by sa mala ona ospravedlňovať za to, že je monštrum? Jej sa tiež nikto neospravedlnil za to, že ju ním urobil. Ona proste len hrá svoju hru ďalej s kartami, ktoré jej osud rozdal. A nemá v pláne túto hru ukončiť len preto, lebo by mohla mať zlé svedomie, pretože niekoho zabila. "Tak ja o tom budem ešte premýšľať a uvidíme." Nič mu nechcela sľubovať, veď kto vie čo bude zajtra? Možno sa toho ani nedožije, síce nemá v pláne umrieť, ale čo ak? A možno sa toho dožije, len akurát bude príliš lenivá ísť niekam z domu. To sa ešte uvidí, všetko má svoj čas.
Pch, opäť tie reči o láskavosti. Ak to spomenie ešte raz, asi mu vytrhne jazyk z úst. Nemyslel to zle, ale ona láskavá rozhodne nebola. "Nemýľte si láskavosť s morálnou povinnosťou. Povolaním som psychologička, je mojou prácou počúvať problémy ostatných, vo väčšine prípadov ich aj riešiť za nich. Nesľubujem vám vyriešenie vašich problémov, ale nemám problém si ich vypočuť." Deti nespomínala, veď je to vlastne jedno, pri terapií detí si vždy tým procesom prechádzajú aj ich rodičia a dlhé rozhovory s nimi a teda nepomáha len deťom, ale aj rodičom a teda dospelým. A on síce nemusí byť rodič, ale pokojne si ho vypočuje. Aj to dokáže mnohokrát pomôcť.
Sledovala ho ako si sadá na lavičku a čakala čo z neho vypadne. Vlastne ju neprekvapilo, že si to zrazu rozmyslel. A nedá sa tvrdiť, že by ju to sklamalo, aj toto bolo prirodzené, že ľudia za ňou prišli a potom aj rýchlo odišli. Buď sa rozhodli odvrátiť pred tým tvár a tváriť sa, že problém neexistuje, len aby si o nich niekto nepomyslel, že sú blázni, pretože chodia s psychológovi, alebo si myslia, že si problémy vyriešia sami a nikoho k tomu nepotrebujú. A čo je to v tomto prípade? Strach o to, čo si pomyslí spoločnosť alebo hrdosť? Bol tu nový, mohol sa báť, že si nenájde kamarátov, pretože si budú myslieť, že je blázon, ale kto už by ich tu len mohol vidieť? A taktiež sa v ňom možno skrýva viac hrdosti než dáva najavo. "Ako myslíte, nútiť vás nebudem, je to vaša vec. Rovnako však musím podotknúť, že by bola škoda ak by vás vaše problémy jedného dňa dostali tam." Kývla hlavou smerom k vode, čím naznačovala smrť.

S touhle naprostou cizinkou se během chviličky dostali k celkem vážným a ošemetným tématům. To lidé v tomhle městečku dělají běžně, že vyslýchají neznámé ohledně jejich morálního kodexu? Nebo je to standart u stvořeních ve městě nových? Třeba je to výslech. Nebo past! A nebo to tu upírku prostě jen zajímá. Těžko říct. Vždycky trochu litoval, že jeho schopnosti telepatie jsou omezené pouze na vysílání myšlenek a ne na jejich čtení. Ani neví, zda se to vůbec dá nějak naučit. Má pocit, že k neznámé může být do jisté míry upřímný. Vždyť upřímností se, v téhle situaci, nic zkazit nedá. "Možná?" Je to spíše věta tázací než oznamovací, do toho ještě lehce pokrčí rameny. "Mít čisté svědomí je přece docela hezká představa, ne?" Ale naprosto nereálná. Nic, co za celý život činil, už nelze odčinit. Takhle to prostě funguje. Krev na rukou sice trochu vybledne, ztratí svůj jasně rudý odstín, ale pořád tam je a nikdy ji nikdo nesmyje.
Pousměje se lehce pobaveně, což by obyčejný člověk ve tmě stejně ani nezahlédl, ale upírka nejspíš ano. Nemá tušení, co všechno a do jakých detailů za pouhého světla měsíce vidí. "Ale určitě se do ničeho nemusíte nutit," ujistí ji ještě. Přeci, každodenní zachraňování potenciálních sebevrahů jistě nepatří k záležitostem, kterými by si chtěl každý dobrovolně procházet. A navíc by sem zase musela jít a kdo ví kde až žije, třeba je to štreka. Však ani on nebydlí zrovna blízko a na tohle místo se taky dostal omylem.
Trochu překvapeně zamrká, když mu neznámá sdělí, že je vlastně psycholožka. Jako první ho napadlo, že je na to dost malá, rychle ale tu myšlenku zaplašil. Vždyť není člověk, kdo ví, klidně si mohla kdysi potřásat rukou s Georgem Washingtonem. Nic to sice neměnilo na tom, že tady rozhodně nemusela sedět a poslouchat jeho srdceryvné příběhy, ale tu poznámku si raději odpustil. "Máte můj obdiv," řekne upřímně. "Moc o tom samozřejmě nevím, ale jsem si jistý, že většina lidí by na to neměla nervy." On už vůbec ne. Svých vlastních starostí a problémů má víc než dost a nebyl by nikdy schopný živit se řešením těch cizích. On sám vlastně nikdy pomoc terapeuta nevyhledal, ani když ji opravdu potřeboval. Nevěřil totiž tomu, že by se svým posttraumatickým syndromem, kterého se doteď nezbavil a ještě dlouho jistě nezbaví, mohl za někým, kdo by o tom, co si zažil, věděl naprosté hovno. Následuje její pohled, směřující ke kraji útesu a opět nepotlačí úsměv, i když teď je to spíš takový hořký úšklebek. Div si neodfrkne. "Pokusím se s nimi poprat o něco důstojněji než takhle," řekne, skoro jako by jí sliboval, ačkoliv jistý si svými slovy nikdy být nemůže. "S mým štěstím bych se stejně akorát zmrzačil," dodá ještě zachmuřeně, ale obratem ho ta myšlenka přejde. "Ale věřím tomu, že jste sem opravdu nepřišla tahat sebevrahy z kraje útesu. Vy bydlíte někde blízko? Promiňte, že jsem tak zvědavý, jenom... Okolí mi tady přijde dost opuštěné." Pohlédne na upírku a lehce se usměje. Doufá, že si nebude myslet, že jí tu teď chce vyslýchat. Jen by si rád o tomhle místě, o svém novém domově, udělal trochu lepší přehled.