Lighthouse

Sledovat postupně se měnící měsíc přinášelo jakési vnitřní uspokojení rozervané duši mladé ženy, jejíž pohled jen s krátkými přestávkami pozoroval mocný, zářivý objekt vznášející se nad hlavami všech obyvatel Shadow Hills. Luna působila na mnohé zvláštními silami a ani Abigail se nedokázala odpoutat od vlivu, jaký na ni míval v těchto dobách. Věru mohla být leda tak šťastná za možnost neproměňovat se, jako tomu bylo například u vlkodlaků, kteří se pod silami úplňku měnili v krvelačné, mnohdy vyloženě zabijácké bestie pozbývající jakoukoliv lidskou stránku. Ne, že by ji sama měla na rozdávání, ale aspoň nebyla nucena ohýbat hřbet a za bolesti tepající ve spáncích naslouchat praskání všech kostí, když se lámaly, zmenšovaly a prodlužovaly do potřebného tvaru vlčího těla. Jen pár dnů nazpátek se lesy tohoto přístavního městečka ozývalo hlasité vytí na měsíc, všudypřítomné po celou noc. A neměla pochyb, že i v samotných ulicích se proháněl nějaký ten zbloudilec žadonící o stříbrnou kulku z milosti lovecké zbraně. Ještě štěstí, že lovci se to tu nehemžilo jako jinde a většina nadpřirozených tvorů byla ušetřena rukou štěstěny, nikoliv osudu. Alespoň že sama nemusela nijak maskovat čarodějný původ a dědictví předávané z generace na generaci, čarodějky jako ona mívaly vždy nějakou tu malou výhodu. Třeba fakt, že to byly ženy schopné svést nejspíš jakéhokoliv muže se jim zlíbilo. A pokud to nešlo po dobrém? Od čeho jsou kouzla, že?

Čokoládové oči přelétly podmračenou oblohu slibující déšť, nad čímž jen o něco silněji stiskla rty, přizpůsobujíc krok vlastním potřebám skrýt se co nejdříve před prvními kapkami deště, jež ji zastihli ještě několik kroků před blížícími se dveřmi domů rozesetých na skalisku u Zátoky mořských panen. Ráda sem chodívala, hledala klid, nechávaje odliv odnášet nepříjemné myšlenky na promarněný soukromý život. Nedařilo se jí, vůbec ne. Všichni muži, od prvního do posledního, se jevili jako jedno velké zklamání - akorát si brali, po čem jejich srdce prahlo, bez touhy se ohlédnout přes rameno na Abigail, která tam jen stála a nechápavýma očima sledovala tu odpornou zradu zas a znovu páchanou na její vlastní maličkosti. Kolikrát si říkala, že s nimi nadobro skoncuje, kolikrát se už uchýlila do náručí jiné ženy, aby zapomněla. Nic nepomáhalo. A ani dnes tomu nebylo jinak, když odcházela ze hřbitova, kde hrobník zakopával tělo mrtvého milence. Už bývalého, s mrtvolami si nezačínala. Další pokus ji zradit, za což zaplatil životem - tentokrát však nechtěně. V jednu chvíli ho proklínala, v tu druhou uhodil blesk a Freda, vysokého pohledného ajťáka, sežehnul na místě. A to se měl jen odstěhovat na druhou stranu Států díky lépe placené pozici. Všichni ti lidé byli pomíjiví a věčně hledali štěstí na jiném rohu, ne u ní. Proč? Zmoklá prošla dveřmi starého majáku, dlouho nepoužívaného. Jediným, kdo ho ještě jakžtakž využil, byl starý rybář Downer, jehož měla akorát plné zuby s těmi jeho rýpavýma poznámkama. Dlouhé tmavé vlasy si cestou rozpustila z úhledného drdolu, vnímaje vodou ztěžklé vlnky, jak ji lechtaly na krku, zatímco si rozepínala lehký jarní trenčkot svázaný v pase. Nejspíš tu pobude delší dobu, než by se jí líbilo, jenže rozmrzelá nálada akorát podporovala nehostinné počasí bouřící se jí nad hlavou. Chybělo jí vášnivé milování za bouřek, kdy emoce kopírovaly počasí. Teď se musela spokojit se samotou, s ničím jiným.

Cítil vo vzduchu blížiacu sa búrku. Jej mraky bolo vidieť všade naokolo, vzduchom sa niesol vlhký pach dažďa. Ale bol si istý tým, že ak začne pršať, pri daždi to neostane. Už takmer počul tie hromy, ktoré sa budú všade ozývať akoby sa rúcali celé pohoria. Videl tú žiaru bleskov, ktoré budú pretínať oblohu. A, nemohol to poprieť, tešil sa na to. Búrky mal rád. Vymykali sa všetkým pravidlám. Prišli a ničili všetko, čo sa im postavilo do cesty. A nik im v tom nikdy nemohol zabrániť. Bolo sa pred nimi len treba schovať a dúfať, že blesk netrafí práve tú strechu. A presne toto je predsa ideálne počasie na výlet, však? Neobliekol sa práve najvhodnejšie, ale zima mu nie je. A ak zmokne, tak čo, snáď sa nerozpustí. Možno si mal vziať dáždnik, ale to by si nemohol vychutnať ten pocit chladných dažďových kvapiek, keď sa znesú z neba.
Nevedel kam smerujú jeho kroky, ale mal zamierené mimo mesta. Nestál o kamenné steny naokolo, vyžadoval spoznať trochu z prírody. Ísť, kde ešte nebol, objaviť neobjavené. Pochyboval, že by tam mohol niekoho stretnúť. Takéto počasie k tomu stačilo. A ak tam aj niektp bude, musí to byť len čistý šialenec. Vlastne, rovnako ako on, všakže?
Netrvalo dlho kým pochopil, že našiel maják. Vietor mu vial do tváre, strapatil mu vlasy a príjemne ho hladil na tvári. Pri vode sa to dalo čakať. Jemne sa pousmial pri pohľade na rozbúrenú vodu, ktorá nespokojne narážala na breh akoby sa ho snažila preraziť. Možno sa jej to jedného dňa aj podarí. Ale teraz to nebude.
Rozhliadol sa po okolí. Maják, týčiaci sa nad morom stál v celej svojej kráse na mieste už veľa rokov, odolávajúc prírodným živlom, ktoré sa tu hromadili. More, búrky, príroda... Musel sa oň niekto starať, o tom niet pochýb. Možno tie morské panny, ktorých zátoku stráži. A možno sa mu podarí na nejakú aj natrafiť. A keď ho bude ťahať pod hladinu, snáď bude aspoň pekná...
Pohľadom sa zastavil na žene. Zdalo sa, že sa niekam ponáhľa, čo bolo pochopiteľné, keďže mu tvár začali zmáčať prvé kvapky. Pousmial sa. Možno by nebolo na škodu ísť sa schovať... Vykročil za ženou keď videl, že vošla do dverí majáku. Domy vyzerali pomerne opustene, ale nie natoľko, aby s určitosťou tvrdil, že tam nik nežije. Skôr to vyzeralo tak, že toto miesto ostalo zaseknuté v čase a od istého momentu sa tu toho moc nezmenilo. Ale to nie je jeho starosť. On len prešiel okolo a pred vstupom do majáku sa na chvíľu zastavil. Nakoniec vkročil dnu, dúfajúc, že sa ho nebude snažiť vyhnať pod podmienkou, že toto je jej úkryt. Keby sa to stalo, bol by ju musel len omráčiť alebo zviazať, ale lano nemal, takže to vyzeralo skôr na tú prvú možnosť. Veď predsa, aj on sa chce schovať, nie?

Levá ruka prohrábla dlouhé tmavé vlny spadající po zádech, zatímco pravá se pokoušela rozmotat pásek jarního kabátku vhodného do podobného počasí, jakým byl i tento nečas. Všudypřítomná čerň naznačovala, že dnešní den nezářil barvami, ale naopak se skryl do zármutku a standardní elegance, jaká byla u pohřbu zapotřebí z odvěkých tradic. Nikdy se příliš nepídila po tom, kdo vymyslel, že se na pohřby nosí pouze černá v ukázce smutku, alespoň kvůli této ukončené linii nebyla nucena drancovat kreditní kartu a v luxusních buticích vyhledávat padnoucí komplet za směšně vysoké peníze. Látka kabátu pomalu sjela po ramenou a pažích, odhalujíc vršek šatů s rukávem končícím přibližně ve dvou třetinách, lem přehnutý tak, aby nadále působila elegantně, leč i poněkud ležérně. Co do této chvíle zůstalo skryté zvědavým očím, to odhalila ve chvíli, kdy kabátek letěl směrem k jedné z laviček, konkrétně přes dřevěné opěradlo, zatímco křivky obepínající pouzdrová sukně odhalovala štědrost matky přírody. Abigail, jako pravá Portoričanka, se mohla chlubit výraznou siluetou tvaru přesýpacích hodin, což si mnoho mužů, o pár ženách nemluvě, jen tak nenechalo ujít. Ty největší přednosti však stále vystavovala širému moři, rozbouřenému vlivem nepřízně počasí, vyzývajícího každého rybáře z okolí, aby si ho zkusil zkrotit - výstavní dekolt odhalující široký pruh kůže a oblin ňader, tudíž od prvního pohledu bylo jasné, že si na přistávací dráhu pro letadla nehraje ani ve dnech volna. Alespoň mohla mrtvýmu ajťákovi dopřát tolik radosti, že se na jeho pohřeb vyfikla jako hvězda.

Zapřená o zábradlí pozorovala bouřku hřmící nad hlavou. Počasí se chovalo strašně a Abigail bylo jasné, že pokud se něco nezmění a část ní se nezlomí, neuklidní, pak se domů dostane leda s přízní božstev, k nimž beztak neměla důvěru. Sehnat tu v tuto pozdní hodinu a za těchto okolností taxík by připomínalo výhru v loterii. Povzdech unikl ze rtů, když se mladá žena pohroužila do chmurných představ, vyklepávaje podpatkem vysokých lodiček tvrdohlavou melodii vnitřního pobouření. Přes hromy rachotící nad hlavou by ani nebyla schopna slyšet dalšího zbloudilce hledajícího úkryt před příšerným počasím. Jak by také ano? Je jen obyčejná čarodějka, nic zvláštního, ačkoliv si o sobě může myslet mnohem víc. To až blesk ozařující místnost za jejími zády ji zaujal natolik, aby se otočila, hledaje pachatele stínu, co se na okamžik zjevil u jejích nohou. "Haló? Je tam někdo?" Rozklepaný hlas podléhal zlobě, jenže teď nebyla nic jiného než malá bezbranná žena, která by až příliš snadno mohla nešťastným pádem ze schodů přijít o život.

Vošiel dnu, v duchu ďakujúc sebe samému, že sa pri odchode z domu rozhodol vziať si bundu namiesto saka. Síce košeľa pod bundou momentálne nebola úplnou výhrou, ale bunda zachytila všetky kvapky, ktoré mali možnosť na neho padnúť. Aj preto teraz bola značne ťažšia než obyčajne. Tiež cítil aj nepríjemný chlad na nohách, na ktoré sa mu už stihli nalepiť nohavice, ktoré síce boli sami o sebe v oblasti stehien obtiahutejšie, ale zmáčané vodou sa zdali byť jeho druhou kožou. Asi to počasie trochu podcenil a v tomto majáku bude musieť stráviť viac času než by bol očakával. Jedine ak by chcel zomknúť ešte viac, pochyboval totiž, že by sa mu podarilo zohnať domov odvoz. Tak ako prišiel bude musieť aj odísť.
Upriamil pohľad na ženu, kvôli ktorej sem vlastne aj vstúpil. Vyzeralo to tak, že sa už stihla zbaviť mokrého oblečenia a ponechala si na sebe len to suché. Rozhodne mu to neprekážalo, keďže svetlo prichádzalo spoza nej, mohol vidieť obrysy jej tela a veru sa aj bolo na čo pozerať. Možno to skutočne bola nejaká tá morská panna, ktorá sa ho teraz pokúsi vylákať von, aby si išli zaplávať. Veď počas búrky je to to najlepšie.
Vďaka jeho zraku však mohol vidieť aj viac, než len obrysy. Sám pre seba sa pousmial, ale na ňu vrhol trochu zahanbený pohľad. "Prepáčte ak som vás vystrašil. Chcel som sa len skryť pred dažďom. Snáď by sa tu našlo dosť miesta pre nás oboch." Snažil sa to uhrať na nevinného mládenca, ktorého len zastihla nepriazeň osudu v podobe zlého počasia. Avšak neotáľal viac a rozopol si bundu, ktorú si následne zvliekol a prehodil ju cez operalo lavičky, ktorá stála neďaleko. Ostal stáť len v košeli s hornými dvomi gombíkmi rozopuntými a tmavých nohviciach, ktoré boli stále ako inak mokré. Možno by si bol vyzliekol aj tie, ale to bude musieť ešte chvíľu počkať. V konečnom dôsledku mu ich možno dá dolu sama. A ak nie, tak to zvládne aj sám predsa.

Trvalo notnou, alespoň dle jejího uvážení, dobu, než se strůjce všeho narušení za poslední okamžik objevil. Vysoký mladý muž s poutavou ramenatou postavou, štíhlý v pase a bocích a dobře padnoucím oblečení, ačkoliv i zde v jeho prospěch mohlo hrát chabé osvětlení mihotajících se světel lamp ukrytých ve vnitřních prostorách, které vedly po obvodu schodiště. Tmavé, ve tmě téměř černé oči si všímaly jednotlivých pohybů prozrazujících drobné náznaky neverbální komunikace, prohlížeje si ho s jistou dávkou zvědavosti a typického snobského přehlížení, kdy věřila, že má i tentokrát navrch. Konec konců muži, s nimiž se seznamovala, se řadili do kategorie bezbranných chudáčků s egem různých velikostí, pokaždé se však jednalo o pouhopouhé lidské tvorečky. "Vystrašil?" Nadzvedne jedno obočí v tiché otázce, zda si opravdu myslí, že ji vyděsil jako nějakou malou bláznivou husičku. "To byste se musel opravdu hodně snažit, aby se mi z vás rozklepala kolena," nadhodí tuto možnost s vědoucným úsměvem, jako by nebyl první, kdo se o podobný trik pokusil. Pravdu o tom, že jí srdce bušilo dvojnásobnou rychlostí, raději promlčela. Proč to také zveřejňovat? Ještě by mu polaskala ego a to opravdu neměla v plánu. Namísto toho naklonila hlavu na stranu, zvědavýma očima sledujíc jeho postavu napůl ukrytou ve stínech, což ji v hloubi duše iritovalo. "Když takto budete stát ve stínech, začnu si myslet, že to vy jste vrah, který si našel svou další oběť. Ačkoliv možná by bylo lepší vás upozornit, že umím škrábat," nadnese s lehce koketním hlasem, výraz ve tváři však prozrazoval dostatečný odstup a nabubřelé chování. Dokud si ho pořádně neprohlédne, nebude soudit. Pak by si akorát mohla vyčítat, že promarnila šanci poslat ho do háje. A nebo že ho poslala příliš brzo?

"Bráním vám snad?" Tentokrát se viditelně nesnažila zakrýt vzrůstající zájem, avšak pohyb těla, kdy se k němu otočila zády, dávaje mu na odiv křivku boků a pozadí, předloktím zapřená o zábradlí, jasně signalizoval touhu být paničkou, zatímco on se bude chovat jako pejsek na zavolanou. Za svůj krátký život se setkala jen s pár muži, kteří nebyli ochotni hned přiběhnout a žadonit o její pozornost, všechny si je však nakonec otočila kolem prstu. S tímhle to bude stejné, natolik si věřila. Jen krátký okamžik na něm spočinula pohledem - přesto si uvědomila, že má dva knoflíčky u krku rozepnuté, což milovala. Jednalo se o sladkou hru, kdy dával ochutnat kousek ze sebe a zároveň mu to ponechávalo dávku sebejistoty a ležérnosti, což mnohé ženy, podobně jako ji, přitahovalo jako můru světlo. Dost na to, aby mu věnovala další krátký pohled, načež veškerou svou pozornost upnula k zátoce rozkládající se pod nimi. Nehodlala se hned představovat, proč kazit kouzlo okamžiku? Proč dávat najevo zájem? Proč ho nepřinutit ke snaze? Tmavý vodopád vlasů laskal křivku šíje, nepohrávala si s konečky, zatím neměla tu potřebu. Namísto toho si uvědomovala každý vlásek lechtající její tvář, krk i obnažený dekolt. "Pohřeb," začne po chvilce ticha bez jediného kontextu. Až poté na něj uhnula pohledem, viditelně nerozrušená začátkem prapodivné konverzace. "Nejspíš se ptáte, proč jsem celá v černém jako nějaká vdova. Byla jsem na pohřbu."

Bol si plne vedomý toho, že je zahalený rúškom tmy a teda pokiaľ dáma pred ním nedokáže vidieť v tme, je vo výhode on, ktorý ju môže vidieť. Avšak, takto sa pred ňou "skrývať" nie je jeho úmysel, proste to tak len vyšlo vzhľadom na uloženie okien a osvetlenia. Avšak, aj napriek tomu, že na sebe cítil jej skúmavý pohľad, nepohol sa ani o piaď viac k svetlu. Len nech sa slečinka potrápi. Necítil z nej vlkolaka, na tých mal nos, to však stále neznamená, že je len obyčajným človekom, skôr to, že podľa pachu jej druh nepozná. Čo zas dávalo výhodu na jej stranu, pretože nemohol tušiť čo od nej očakávať. Ale ani tento poznatok ho neprinútil k tomu, aby sa nedajbože začal báť. A podľa jej slov sa ani ona nebála jeho. Ale zrejme iba podľa jej slov, pretože aj napriek zvukom búrky, počul jej bijúce srdce. Nekomentoval to však, tváril sa akoby to prehliadol a miesto toho sa pousmial. "V tom prípade som len rád." Pripustil. Rozhodne by nevedel čo s ňou robiť ak by tu snáď omdlela. Alebo by začala hysterčiť a snažila by sa ho zabiť v strachu, že je vrah, čím by vlastne ublížila iba sebe. A ako sa zdalo, aj jej napadla táto možnosť, že by mohol byť vrahom, ale zatiaľ sa nezdalo, že by po ňom išla zaútočiť. Už keď sa tak oháňa tým škriabaním, vie škriabať aj pri iných činnostiach než len v sebaobrane? Nu, možno to zistí. "Verte mi alebo nie, ale ak by som vás chcel zabiť, už by som to urobil." Nerád sa hráva so svojimi obeťami. Je pravda, že keď zabíjal rodinu jeho "stvoriteľa", vychutnal si to viac ako obyčajne, ale inak... no, moc sa s tým nepiple.
Otočila sa, uprúc pohľad iným smerom než tým jeho, takže skĺzol pohľadom po jej tele. Ešte chvíľu, a jej šanca na útek bude nenávratne preč. Nemal problém ju tam aj znásilniť ak sa mu tam bude takto vystavovať. Bez slova prešiel k nej a s posledným pohľadom na líniu jej krku, postavil sa vedľa nej a rukami sa oprel o zábradlie. Pohľad stočil von z okna. No, počasie sa stihlo pekne rozbúriť odkedy sem vkročil. Ale nech, aspoň mal istotu, že mu nebude chcieť ujsť. Ešte aj príroda mu hrala do kariet. Aké milé. Tak predsa je všetko zlé aj na niečo dobré. Aj keď on osobne búrku nikdy nepovažoval za niečo zlé.
Chvíľku ticha narušil jej hlas. Slová, ktoré vypustila z úst ho mierne zaskočili. Takže dáma má predsa len záujem viesť konverzáciu miesto toho aby ho len ignorovala. Natočil sa preto jej stranou a o zábradlie sa opieral už len lakťom jednej ruky, zatiaľ čo tú druhú si priložil na hruď v oblasti, kde by sa malo nachádzať srdce. "Oh, to ma mrzí. Smiem sa opýtať, kto bol ten nešťastný?" Takmer by sa bol opýtať, kto bol ten šťastný, ale nestalo sa tak. Predsa len, ak by aj jemu prišiel niekto na oihreb oblečený takto, snáď by si to aj užil a umieral by každú chvíľu, kedy by na to mal práve čas.

"Když bych vás chtěl zabít, už bych to udělal..." Nad těmi slovy se jí rty zkroutily do jemného, přesto poněkud sarkastického úsměvu dodávajícímu její tváři na povýšenosti, což pro ni beztak byla druhá kůže. "A neřekl by vrah přesně něco takové, aby se ho jeho oběť nebála a přestala se mít na pozoru, hm?" Bystrýma očima v odstínu tmavé čokolády nepřestávala skenovat postavu před sebou, hlavu lehce zakloněnou, až tmavé vlny přepadaly přes záda v podobě vodopádu. "Ukonejšit strach, přislíbit důvěru a vzápětí bodnout do žeber?" Ač si s ním hrála, něco v jejím nitru nepřestávalo s dávkou ostražitosti vůči neznámému muži, i když bylo dost možné, že ho tu a tam zahlédla, jen mu nikdy nevěnovala tolik pozornosti, jak by se slušelo a patřilo na chlapa podobných fyzických kvalit, o bryskních odpovědích nemluvě. "Nebo máte za to, že jsem nějaká hloupá blondýnka, která se plaše usměje a vloží svůj život do rukou někoho cizího, kdo se ani ještě nepředstavil? Kavalírství, jak je vidno, opravdu vymřelo," povzdechne teatrálně, věnujíc mu poslední pohled než se k němu otočila zády, doslova mu nabízeje možnost vrazit kudlu do páteře. Za hereckou mistryni se možná považovat nedala, na druhou stranu nepatřila ani k hloupoučkým školním aktérům, kteří sahali k extrému. Pozorně sledující bouřku dunící nad jejich hlavami mu nevěnovala sebemenší pohled, očividně odhodlaná se nedat jen tak zadarmo. To už byla její cena.

Namísto toho ho po chvilce sjela okatým, téměř nestydatým pohledem, věnujíc mu krátký pohrdavý úsměv. "Oba dobře víme, že vaše lítost je jen předstíraná. Prázdná fráze, která by mne měla navést... hmm... k čemu asi tak? Abych se vám otevřela? Své srdce a možná i své nohy?" Neplatila za tupou holčičku s namalovaným úsměvem a prázdnem v hlavě. Znala jisté způsoby, jakými se muži dostávali ženám do kalhotek a on se nezdál být ničím jiným než právě jen trochu lépe vypadající náhražkou podobného figuranta. "Ale když vás to tak zajímá...," povzdechne si na oko znechuceně, jako by byla nucena se dělit o nepříjemnou vzpomínku, ačkoliv v ní hlodala pouze tichá nenávist k sobě samé. "... Můj bývalý. A ne, nezabila jsem ho vlastníma rukama, jestli si to myslíte," oplatí mu pohled zpoza přimhouřených očí než veškerý zájem začala znovu věnovat obrazu počasí před sebou.

Samozrejme, oblečená ako pravá panička, otec doktor, matka právnička, v peniazoch sa kúpu a síce sa dcérka odsťahovala a žije sama, otecko svoju princeznú ľúbi až príliš na to, aby ju nechal na suchu. Maminka sa postarala o kvalitné vzdelanie a teda to nie je ani typická husička, ktorá si myslí, že vie všetko, ale pri tom nevie napočítať do desať. Táto žena stojaca pred ním vie počítať do desať. A myslí si, že jej patrí všetko. A všetci. Ach, bolo to také rozkošné až mal chuť sa smiať. Ale miesto toho sa len pousmial a pokýval hlavou. "Ale madam, trochu pletiete pojmy, toto, čo ste opísala sa volá manželstvo." Bol si viac ako istý, že táto žena bola jednou z tých, ktoré mali manžela len pre zábavu. A keď prestali robiť to, čo chceli, zbavili sa ich. A ona rozhodne nemala núdzu o nápadníkov. Ale to bola jej starosť, on sa k nim pridať nechcel, on by len rád vyskúšal, čo im môže ponúknuť, potom im ju kľudne prenechá.
"Hmm, ako správny vrah by som nemal prezrádzať svoje meno, predsa len, môže nás niekto počuť a polícia potom bude presne vedieť, kto je vrahom. A ja im len nerád uľahčujem prácu. Ale keďže pre tentokrát vrah nie som a nemám ani v úmysle zbaviť Zem vašej prítomnosti, moje meno je Eric Reid Adams." Predstavil da nakoniec a nemohol potlačiť pobavený úsmev. Zdalo sa, že sa chce hrať. A on sa s ňou rád pohrá, nemá s tým problém. Ani najmenší.
Jej slová boli pichľavé a mali presný cieľ. Možno si myslela, že ho práve prekukla a teraz sa jej prizná aj k tomu, čo mal včera na raňajky. "Soľ si viac ako istý, že pokiaľ by som chcel, aby ste mi otvorila svoje srdce, musel by som si ešte predtým získať váš rozum. Ak by som chcel, aby ste mi otvorila nohy, musel by som si získať srdce. Prosím, nehovorte o sebe ako o hlúpej žene, ktorá roztiahne nohy každému. Vy taká nie ste." Vlastne si práve protirečil, pretože chcel aby mu dala, ale pokiaľ jej teraz tvrdí, že takáto ona nie je, asi si nevrzne. Ale keby aj mal pravdu v tom, aká je, s radosťou ju tu proste zviaže. Nemá s tým problém. Alebo by to mohol urobiť ešte zaujímavejšie. Získať si rozum, srdce, dôveru... A potom mu dá aj sama, ochotne a dobrovoľne. Miesto bolesťou bude kričať slasťou. A potom ju odkopne. Dostane čo chce a ešte sa aj pobaví na jej výraze, keď bude odchádzať. Ale bude to trvať dlhší čas... Aké šťastie, že on sa nikam neponáhľa.
Tak bývalý... Celkom by ho zaujímalo, čo ho zabilo, keď nie ona ako tvrdí. Pýtať sa jej však nechcel, až tak ho to nezaujímalo. Plakať pre neho nebude a ona sa zatiaľ tiež netvári tak, že by potrebovala psychickú podporu.

Ráno ho, jako už jen málokdy, popadla neuvěřitelná chuť využít víkendový den k troše pohybu. To se už pár let běžně nestávalo, ale nové město ho fascinovalo. Ani ne tolik centrum města, uličky, obchody, podniky nebo dokonce hromada na pohled opuštěných míst, ale především okolní lesy, řeka, jezero... Na celém okolí bylo něco, co ho lákalo k prozkoumávání každého skrytého koutu, ať už v lidské nebo ve vlčí podobě. Těžko říct, která z nich mu byla sympatičtější. Přes horký den ho ale čekalo takového běhání kolem nového obchodu a bytu, papírování a všemožné zařizování, že slunce už začínalo pomalu zapadat, když se konečně dostal z města ven s touhou jít si alespoň zaběhat, pokoušet svou výdrž a fyzičku v lidské podobě.
Dusal v běžeckých teniskách po neznámé cestě. Bylo dostatečné teplo na šedé kraťasy a černé triko s krátkým rukávem, které se mu potem nepříjemně lepilo na tělo. Vlasy měl neupravené a trochu delší, začínaly mu padat do očí a už dobrý týden se neholil, takže jeho tvář zdobilo pořádné neupravené strniště. Stmívalo se rychle, ale jeho to trápit nemuselo. Tmy se nebál a i za špatného světla viděl dobře. Neměl nejmenší tušení, kam se tou cestou dostane a tak když se stromy rozestoupily a odhalily ten nejvíc majákovitý maják, který si v Americe dokázal představit, trochu ho to překvapilo.
Poklusem doběhl až k jedné lavičce, odkud měl dobrý výhled nejen na maják, ale i na širé moře za ním. Postavil se vedle lavičky, zhluboka se nadechl čerstvého slaného vzduchu, ruce založil v bok a se zavřenýma očima se zaposlouchal do zvuku vln a křiku racků. Slunce již zcela zapadlo a tma dodala celé scenérii ještě o něco fantastičtější nádech, kterému pomáhalo i to, že maják vlastně ani nesvítil. Široko daleko nebyla ani noha, nebo minimálně nikdo, koho by si všiml, ať napínal uši jakkoliv. Vyhoupl se na trochu oprýskanou, rozpadající se lavičku, usadil se na opěradlo a nohama se zapřel o sedadlo. K naprosté spokojenosti mu tu snad chyběly už jen cigarety, ačkoliv se tohohle zlozvyku zbavil už před více než rokem.