Town square

Po nejakom čase prišiel konečne deň, kedy nie je taká zima, aby si so sebou musel zobrať aj bundu, preto len v nohaviciach, bielom tričku a čiernej mikine kráčal po námestí a ešte mu bolo aj teplo. Ale užíval si to. Dal by si možno aj zmrzlinu, ale tých pár drobných, ktoré mal ešte vo vrecku chcel využiť na niečo iné. Prešiel ku fontáne, siahol do vrecka aby peniaze vybral a hodil dve mince do vody vo fontáne s myšlienkou a prosbou o tom, aby mal takých peňazí viac, mohol si kúpiť lepšie bývanie a tam si so sebou vziať to nezbedné chlpaté klbko, ktoré mu behalo okolo nôh, priviazané na vodítku, ktoré sa snažilo hrýzť svojimi šteňacími zubami. "Fuj! Nesmieš. Nehryz to vodítko." Napomínal šteňa nemeckého ovčiaka, ktoré k nemu dvihlo čokoládové oči a zavrtelo chvostom. A samozrejme, vodítko z úst nepustilo. Bude to chcieť ešte veľa trpezlivosti a tréningu. Ale konečne vyrástla natoľko, aby začala chápať základné povely a on sa mohol pustiť do tréningu. Bude z nej predsa policajný pes, musí počúvať na slovo. A on sa postará o to, aby tomu tak skutočne bolo a nezahanbila jeho povesť skúseného psovoda. Ach, keby mu to tak pomohlo pri pátraní po jeho otcovi, ale pochyboval, že by ho niekedy nejaký pes dokázal vyčuchať len tak z ničoho. Nemal nič, čo by mu patrilo a keby aj hej, tak by to už dávno stratilo jeho pach a teda by na tom bol rovnako ako teraz. Nijako.
"Tak čo? Pôjdeme do parku?" Vo vrecku na nohaviciach sa mu črtala guľa. V skutočnosti tenisová loptička, ktoré boli obľúbenou hračkou, po pravde ich oboch. On ju rád hádzal a potom sledoval ako šteňa beží, nohy sa mu motajú, uši a chvost ako vlajky. A potom mu ju prinesie a takú oslintanú mu ju vráti, aby sa za ňou mohla opäť rozbehnúť, keď ju hodí. Nuž, preňho to bol dokonalý pohľad. Rovnako ako teraz, keď šteňa radostne šteklo svojím piskľavým hlasom a konečne pustilo vodítko.

Nikdy by si zrovna věčně pesimistický Theodore nemyslel, že během svého cestování, které ale jen nazýval cestování, protože ve skutečnosti to byl jen útěk, narazí na město, ve kterém se bude cítit za posledních pár měsíců alespoň trochu bezpečně. Při prvním kroku, který udělal přes hranice Shadow Hills, ho místní atmosféra zvláštně obepnula a snad jako kdyby mu něco naznačovalo, že tohle je místo přesně pro něj. Zatím zde neprožil ani jeden úplněk, přeci jen tu byl jen krátce, takže by se dalo říci, že se stále tak nějak usazoval a zároveň váhal, jestli zde má zůstat. Jeho stránka vlkodlaka mu říkala, že právě tady by mohl začít od začátku a dozvědět se, co se mu to vlastně stalo a proč se mu to stalo. Proč se každý úplněk měnil ve vlkodlaka, ale i mimo úplněk, když neudržel své emoce na uzdě. Zažil takové úplňky, ze kterých si nepamatuje vůbec nic a naopak takové, ze kterých si pamatuje úplně všechno, ale raději by si to nepamatoval. Připadal si nebezpečný a bohužel moc dobře věděl, že za to nemůže. Naopak však nevěděl, jestli to někdy může zastavit. Navenek vypadal jako obyčejný klučina, co měl jen nějakou nepříjemnou nehodu, kvůli které neviděl na pravé oko, avšak ve skutečnosti si za poslední měsíce prošel naprostým peklem. Až tady si tak napůl oddechl. Byl daleko od svého rodného domova a, ještě jednou to zopakuji, cítil se poměrně v bezpečí. Do jeho citlivého nosu se mu dostávaly všechny možné vůně, když procházel městem. Sem tam se mu zdálo, že cítí psa, ale v dohledu byli jen obyčejní lidé. Jelikož neznal žádné jiné rasy a ani to, jak by je mohl poznávat právě podle čichu, byl v tomhle ohledu docela zmatený, jakmile cítil něco nelidského a nevěděl, jak to popsat.
Rád se procházel v ulicích Shadow Hills. Měly na něj takový uklidňující účinek jako kdyby procházel ulicemi svého bývalého bydliště, kde vyrůstal. Jako vždycky, tak i dneska nebyl oblečení nijak výrazně. Černé džíny doplnil šedou mikinou přes hlavu, která mu byla o trochu větší, ale zato byla opravdu hodně pohodlná. Kapuci měl přetaženou přes rozcuchané hnědé vlasy a částečně mu tak kryla výhled do obličeje. Dnešní den nebyl jen o tom, aby se procházel, ale aby také získal nějaký zdroj informací. Většina měst měla knihovny a knihkupectví nebo alespoň jedno z toho. Bez mobilu však nedokázal zjistit, jestli zrovna tady se něco takového nachází a popřípadě kde. Neměl v lásce komunikaci s lidmi, byl v tomhle ohledu docela neohrabaný a dělalo mu kolikrát problém se soustředit na to, co vlastně říká, jelikož byl neustále ve střehu kvůli případnému nebezpečí. Zrovna když dokončil svou procházku a řekl si, že už je čas, chvíli jen tak postával na místním náměstí a v podstatě si vyhlížel někoho, kdo podle něj vypadal alespoň trochu přívětivě, aby mu mohl položit svůj dotaz. Na chvíli se až zakoukal do dění kolem, během čehož si občas potáhl z cigarety, jež držel v pravé ruce, zatímco levou ruku měl schovanou v kapse mikiny. Zase se mu do nosu dostal ten známý psí odér a tak se ohlédl směrem, ze kterého to šlo a upřel pohled na štěně vlčáka, které radostně a bezstarostně kousalo vodítko, které držel nejspíše právě jeho majitel. Řekl si, že už zkrátka nemá na výběr, nemůže tady přeci jen tak postávat do nekonečna. Cigaretu típnul o kraj odpadkového koše nedaleko, do kterého pak i následně zahodil nedopalek a hned na to se rozešel k muži, který venčil toho malého vlčáka, který si ho jistě hned všiml. "Pardon, že otravuju..." Promluví na muže, doufajíc, že tak na sebe dostatečně upoutal pozornost. "Jsem tady teprve krátce a tak se tu moc nevyznám, spíš vůbec." Poví, přičemž se tak rozhlédne kolem sebe, což vlastně dělá skoro po celou tu dobu mluví. Nějak si zvykl moc nenavazovat oční kontakt. Neměl rád ty pohledy, které mu někteří věnovali, když se mu podívali do obličeje. "Hledám nějakou... knihovnu, knihkupectví, něco takovýho, nerad bych se tady ztratil." Vysype ze sebe to, kvůli čemu vlastně tohohle muže stavil a na malý moment se podívá k zemi na malé neposedné štěně. Co když nevypadá jako veliký vlk po přeměně, ale nějak takhle? Jako štěně? To by docela odpovídalo jeho povaze.

V jeho myšlienkových pochodoch ho zastavil čísi hlas. Možno by inak už bol aj vykročil smerom k parku, snažiac sa udržať šteňa na vodítku, ktoré by ho ťahalo vpred, nadšené predstavou zelenej trávy. Ale tieto myšlienky išli stranou a on otočil pohľad ku chalanovi, ktorý ho oslovil. Cítil z neho cigarety, čo mu síce nevadilo, ale ako prvé mu napadlo, že sa ho možno prišiel opýtať či náhodou nefajčí a nedá mu jednu. Možno by len požiadal o zapaľovač... Alebo je to nejaký týpek, ktorý sa práve zobudil z opice minulej noci a prišiel sa ho opýtať, ktorý je rok, pretože sám si tým už nie je istý. Túto poslednú možnosť hneď aj zavrhol, vyzeral príliš čisto, než aby strávil noc niekde pod lavičkou, pretože sa na ňu len netrafil. Určite má všetkých päť po hromade a skôr než si začal vyvodzovať ďalšie teórie o dôvode chalanovho záujmu ospravedlniť sa mu, počkal si na ďalšie slová, ktorými mu situáciu objasní sám.
Zdalo sa, že je možno trochu nervózny, prípadne len nerád komunikuje s cudzími, pretože neustále lietal pohľadom po okolí, jemu nevenujúc ani jeden malý pohľad. Žily mu to netrhalo, každý sme nejaký. A ako sa ukázalo, chlapec je len beznádejne stratený, rovnako ako bol býval on, keď sa sem nasťahoval. Chápal jeho pocity, ani jemu to nebolo príjemné, keď sa musel ľudí vypytovať kam sa ako dostane. Preto sa len chápavo usmial aj keď kto vie či si to mladík vôbec všimne, keďže naňho nehľadí a rozhliadol sa tiež, aby mohol určiť smer jeho ďalších krokov. "Ale samozrejme, rád pomôžem. Musím však podotknúť, že vo vysvetľovaní takýchto vecí nie som moc dobrý. Viem kde je knižnica, rád vám ju ukážem ak nebudete mať nič proti tomu, že pôjdem s vami. Pri knižnici sa naše cesty môžu opäť rozdeliť." Nikdy nebol moc dobrý vo vysvetľovaní kedy má človek zahnúť doprava, potom doľava, rovno, potom okolo domu s veľkými oknami a nakoniec opäť doľava pri dome so zelenými dverami. Najhoršie na tom bolo práve to, že neskôr si väčšinou uvedomil, že si pomýlil smer a miesto doprava povedal doľava, ale napraviť to už nemohol, pretože s daným človekom už nebol. A tak mu bolo trápne, že urobil takú hlúpu chybu. Ako policajt sa na rôznych pochôdzkach v meste už naučil orientovať, ale nie natoľko, aby to niekomu dokázal vysvetliť aj slovne. "Vlastne, tak či onak by som išiel tadiaľ, pretože chceme ísť do parku a tam sa ide aj okolo knižnice." Dodal, keď si aspoň trochu vybavil trasu.

Na poslední chvíli ještě váhal, jestli se doopravdy má dojít zeptat na správnou cestu. Ano, byl zrovna jedním z těch lidí, kteří by raději mnohokrát zvolili, že se raději ztratí v ulicích města, když nenajdou svůj cíl, místo toho, aby museli promluvit na někoho cizího. Takových lidí je spousta a i když sám Theo zrovna tuhle vlastnost na sobě nepovažoval za tu nejhorší, i tak se za to docela styděl. Za poslední měsíce se od lidí distancoval ještě více, než tomu bylo před tou obrovskou nehodou, při které ztratil toho nejbližšího člověka. Člověka, kterému vždy mohl cokoliv povědět, i když v posledních letech už to nebylo takové a spíše se sami sobě vzdalovali kvůli tajemstvím, s nimiž se mu on nikdy nesvěřil a kdyby to udělal, mohlo všechno dopadnout úplně jinak. Teď musí on sám čelit výhrůžkám smrtí a nekonečnému strachu o svůj vlastní život. A také o život lidí, které ani neznal, pokud zrovna nastal úplněk. Možná se zdálo, že byl až přehnaně paranoidní, co se týče jeho pronásledovatelů, ale podle svého byl jen opatrný. Přerušil kontakt se všemi svými přáteli a zmizel na druhý konec světa, aby se pokusil začít od začátku, když v Belfastu už to nešlo. To bylo ale právě to, co mu chybělo. Zázemí, na které byl zvyklý. Univerzita, kterou tak rád navštěvoval a přátelé, na které se každý den těšil. A teď byl úplně sám někde, kde to neznal. Proto se musel schylovat i k takovým krokům, které mu nebyly příjemné. No, alespoň si vždycky říkal, že se tak možná trochu zbaví své nedůvěry k okolnímu světu a zbaví se toho pocitu úzkosti, který ho pohltil pokaždé, když musel mluvit s někým cizím. Po tu chvilku, než překonal vzdálenost mezi odpadkovým košem, kam odhodil zbytek cigarety a mezi mužem, který venčil psa, si opakoval, že na tom přeci nic není. Poví mu snad cestu, vypadal na zdejšího, měl z něj pocit jako kdyby to tu mohl znát, a během pár vteřin už se bude moct vydat trasou, jež mu bude sdělena. Avšak, když vyřkl svou otázku, nedostalo se mu zrovna odpovědi, kterou celou dobu očekával. Stačilo by mu pouze ukázat prstem směr, kterým se má vydat, i když by tam nejspíše netrefil tak snadno. Snažíc se na sobě nedat znát nejistotu z toho, že ho muž doprovodí až ke knihovně, upře pohled kamsi k zemi a vyposlechne si, co mu poví. Aha, takže to není zase tak špatné. Bude vědět, kde je jak knihovna, tak i park, to je zní docela fajn. Konečně zdvihne pohled od země. "Tak jo, to zní fajn." Poví nakonec, zatímco si muže až příliš zvídavě prohlédne. Nenechal by se doprovodit jen tak někým, kdo by se mu zdál podezřelý. Ovšem to, že sebou měl psa, mu hodně přidalo na důvěřivosti a Theodore si tak pověděl, že to určitě a stoprocentně nebude jeden z těch poskoků, co se ho snaží najít. "Takže kudy?" Zeptá se a pak už se snad vydají cestou směrem ke knihovně a parku. Často, spíš skoro nikdy se nestávalo, že by se sám od sebe zeptal na něco, čím by dost možná navázal na následný rozhovor, ale vzhledem k tomu, že tu byl jen chvíli, nedalo mu to. "Zdá se mi to nebo... Je tohle město takový... divný nebo jiný?" Poví poměrně tiše, schová si ruce do kapes a sklopí pohled k zemi, zatímco se nechává vést k knihovně. "Teda... Byl jsem na hodně místech, ale tohle je jak z jiný doby." Dodá ještě ke své předchozí otázce a ještě si párkrát ta slova zopakuje ve své hlavě, jestli je náhodou neměl povědět trochu jinak.

Postrehol menšiu zmenu v správaní svojho psa. Keď k nim mladík prišiel, typicky ho išla oňuchať, avšak len z blízkosti nôh svojho pána. Bola zvedavá ako každé iné šteňa, ale k cudzincom sa občas správala trochu nedôverčivo. A v tomto meste jej to nik nemohol vyčítať. Aj bol rád obozretný, jeden nikdy nevie kedy mu kto vrazí do chrbta nôž. A aj to vlastne môže byť rád, pokiaľ pôjde o nôž a nie o zuby či pazúre.
Kútikom oka si všimol, že pes jemne zavrtel chvostom, ale nepohol sa od neho ani na centimeter, zrejme cítil voči chalanovi rešpekt, čo značí o tom, že ten pes zacítil niečo, čo on cítiť nemôže. No, bude si dávať pozor. Veď v konečnom dôsledku ten chalan nevyzerá moc nebezpečne, skôr vystrašene, akoby bol doteraz zvyknutý na život v bavlnke s rodičmi, ale tí ho zrazu vykopli z domu a on nevie čo má sám vo veľkom svete robiť. Ale nech už je ako chce, pýtať sa ho na to nebude.
Po odsúhlasení jeho návrhu, že pôjdu spolu, vykročil smerom, ktorý pokladal za správny a mladík ho nasledoval. Pes kráčal povedľa neho, kľudnejšie než by bol očakával. Ale aspoň mal o starosť menej a nemusel dávať pozor, čo kde robí a kam beží. Bolo to hyperaktívne stvorenie, možno aj preto ho jej terajší pokoj trochu znepokojoval. čo je ten mladík zač? Možno z neho cíti drogy - ako policajný pes sa predsa učí, že sú zlé - alebo práve tie cigarety, ktoré cíti aj on a proste sa jej to len nepáči. Nechcel chalana upodozrievať z ničoho, čo by nemusela byť pravda. Veď čo je on, aby súdil? Síce je policajt, ale pokiaľ ho chcel začať upodozrievať z toho, že nie je človek, ale je niečo iné, čo sa nepáči jeho psovi, tak na to nemá právo. To on je ten vyvrheľ spoločnosti, všetkými rasami opovrhovaný, ktorý sa vlastne nikdy nemal narodiť. Výsledok prekliatej lásky - za predpokladu, že jeho rodičia k sebe prechovávali hlboké city počas jeho splodenia - alebo len niečoho zvrhlého, čo nikdy nemalo mať pokračovanie v podobe potomka.
Trochu spozornel pri jeho otázke. "To záleží od toho, čo považuješ za normálne." Samozrejme, v tomto ohľade by sa mohli názory ľudí rozdeľovať na viacero táborov. Všetky tábory však museli uznať, že nech meriame Shadow Hills akýmkoľvek pravítkom, vždy z toho vzíde len niečo, čo nie je tak úplne normálne a teda je to divné. "Musím ale uznať, že som veľa cestoval a môžem sa s tebou zhodnúť v tom, že toto mesto je iné než akékoľvek, v ktorom som doposiaľ bol." A že ich prešiel hodne. Viac než by vôbec chcel, nemal však na výber, už sa to stalo akousi jeho životnou cestou. Hľadanie. Bez hľadania by nemal žiaden cieľ a teda by jeho život nemal zmysel, len by bezcieľne blúdil a nechal by sa odstrkovať ostatnými ako škodná zver, ktorú sa len boja zneškodniť. "Shadow Hills je mesto s dlhou a temnou históriou. V knižnici určite nájdeš nejaké knihy o minulosti mesta, ak ťa to zaujíma, prečítaj si ich, som si istý, že sa dozvieš veľa zaujímavých vecí." Tajomne sa na chlapca usmial. Už predtým, keď k nemu dvihol pohľad a prezrel si ho, zbežne si premeral pohľadom aj on jeho. Rozhodne ho zaujali chalanove oči, také sa nevidia každý deň. Nechcel však stupňovať jeho nervozitu tým, že by sa ho na to spýtal, utíšil teda svoju zvedavosť a aj teraz len jemne prechádzal pohľadom po jeho tvári. Hlavne nenápadne, všakže? "A čo v tebe vyvoláva pocit, že toto mesto je iné ako ostatné?" Spýtal sa. Okrem teda toho, že atmosféra v tomto meste je úplne iná než kdekoľvek na svete, že počasie, okolitá príroda a taktiež každá jedna budova v meste a jeho blízkom okolí je priam presiaknutá niečím temným a divným... Tak áno, musel sa na to opýtať.

Bylo docela zajímavé, že toho pejska si všiml dříve, než jeho majitele. Přeci jen, když se tak normálně člověk rozhlíží po lidech a nebere psy jako takové poznávací znamení, všimne si dříve osoby, co s tím zvířetem je. Ještě když je to malé štěně, které se dá snadno přehlédnout a to i když je to štěně ovčáka. Jeho pozornost upoutalo ale právě to chundelaté stvoření na vodítku. Je dost možné, že i právě to je tím důvodem, proč se rozhodl vykročit právě k tomuto muži a zeptat se na cestu právě jeho. Představil si situaci, kdyby se něco takového stalo naopak jemu. Příliš často k němu jen tak někdo nepřijde s otázkou, jestli neví, kde něco je. Spíše vůbec a to asi kvůli své očividné odtažitosti. Dokáže si představit, jak by to vypadalo, kdyby se někdo zeptal právě jeho, kde něco je. On by byl ten přesný opak tohohle muže a raději by řekl jakou ulicí jít raději, než aby tu danou případnou osobu doprovázel. Ne protože by byl neslušný, ale protože by měl nejspíše podezření, že ho ta osoba chce zavést někam do nějaké pasti. Teprve až kdyby bylo nejhůř, tak by to možná udělal. Na jednu stranu byl rád, že mu muž navrhl doprovod ke knihovně. Pokud to bylo daleko a jeho orientační či popisovací schopnosti nebyly zrovna nejlepší, mohlo by se stát, že by se ztratil a to by byla jedna velká tragédie ve městě, kde to nezná. Tudíž mu nezbývalo nic jiného, než následovat muže s jeho pejskem a nechat se dovést ke knihovně. Drogy, to by byla věc, u níž bych se nedivila, kdyby i kvůli tomu malé štěně mělo určitý respekt vůči Theodorovi. Byl pravidelným uživatelem marihuany, kterou někteří lidé jako drogu berou. Přestože byl oblečený v čistém oblečení a zrovna u sebe neměl na kouření nic jiného, než cigarety, i tak by se to dalo vycítit například z potu, ovšem nad ničím takovým Theo ani nepřemýšlel. Na marihuanu neměl momentálně ani pomyšlení. Neužíval jí pro radost, pro to, že by se chtěl zkrátka "zhulit", ale vždycky mu to přivodilo takové příjemné uvolnění, které občas po svých úzkostlivých dnech potřeboval. Všechny starosti byly najednou pryč a mohl v klidu relaxovat bez jakýchkoliv negativních myšlenek.
Když už byl ten, který navázal kontakt tím, že se zeptal na cestu, rozhodl se pokračovat v konverzaci tím, že se zeptal na věc, která mu byla nejasná. Přeci jen mohlo být s tímto městem něco v nepořádku. Třeba byla někde v blízkosti nějaká elektrárna nebo továrna, která do vzduchu vypouštěla výpary, kvůli kterým se mu to tu zdálo tak zvláštní. Nebyla to zrovna první z myšlenek, co ho napadla, když se právě tady ocitnul, ale už jen ten pouhý fakt, že ho sem něco táhlo a najednou se zde cítil v bezpečí, ho nutil se zeptat, jestli něco podobného vnímá i někdo jiný. Theodorovi povyskočilo obočí vzhůru, když uslyšel jeho první slova. No, za normálního určitě nepovažoval sebe, tohle město bylo v jeho mysli v porovnání s tím, co je zač, naprosto normální. Oddechl si, když ho muž usvědčil v tom, že není jediný, komu se tohle město zdá jiné od těch ostatních, jež oba dva procestovali. Well, ale co znamená ta dlouhá a temná historie? Vůbec nevěděl, co by si nad tím měl představit. Rozhodně ho jako první nenapadlo, že by to mělo nějakou spojitost s nadpřirozenem. Nevěděl, že existují taková stvoření, jaká se pohybují právě v Shadow Hills a že je to sem přitahuje stejně tak, jako to sem přitáhlo Theodora. Popravdě? Ten návrh s knihovnou nebyl zrovna špatný. Měl tam namířeno, protože doufal, že by tam mohl najít nějaké informace o vlkodlacích nebo alespoň o tom, co se mu to každý měsíc o úplňku děje. Bylo to bolestivé jak fyzicky tak i psychicky a naprosto netušil, jak si něco takového vůbec zasloužil natož jak se mu to stalo. To co mu právě ten muž pověděl mu vyvolalo spoustu myšlenek, jež mu běhaly hlavou a kvůli kterým mu na to ani nic neodpověděl. Koutkem oka stihl zachytit jeho tajemný úsměv, ze kterého mu naskočila husí kůže a začal si tak pokládat otázku, jestli by se přeci jen neměl začít trochu obávat a raději povědět, že už to dál zvládne sám. Jako kdyby už to na něj bylo až příliš sociální interakce pro jeden den.
Zrovna když sklopil pohled zpět k zemi a trochu i stranou k štěněti, které šlo poslušně vedle nohy svého páníčka, dostala se k jeho uším otázka, jež ho donutila své oči opět zdvihnout. Co v něm ten pocit vyvolává? Co? To ani sám nevěděl, tudíž ani ihned neodpovídal, ale raději sáhl do kapsy kalhot pro cigarety a zapalovač, aby si zapálil a získal tak více času na promyšlení své odpovědi. Cigaretový kouř vydechoval schválně na druhou stranu od sebe, aby nešel skoro ani na jednoho z nich. Respektoval to, že některým lidem vadí i cigarety jen vidět a už vyšilují, tudíž se něčeho takového nechtěl dočkat i teď. "No..." Začne váhavě, zatímco i pokrčí rameny a ještě malou chvilku si promýšlí svou odpověď, zatímco schovává cigarety zpět do kapsy. "Tam, kde jsem ubytovaný..." První zásada toho, když nechceš, aby tě někdo našel je neříkat úplnou pravdu. Ne že by se mu to zrovna povedlo, ale alespoň se snažil. Kde jinde by totiž mohl být ubytovaný, než v hotelu, když je tu krátce. "No... Nikdy jsem nikde nepotkal tolik lidí, co na první pohled vypadají, jako kdyby si mysleli, že jim tohle město patří." Poví své pocity z toho, jak na něj někteří působí. A byla to pravda. Na hotelu vídal spoustu zvláštních vůní, které nedokázal popsat a pokaždé, když někoho potkal, většina mu dávala najevo jakousi nadřazenost. Nebo mu to tak v mnoha případech přišlo. Byl to pro něj hodně intenzivní pocit, potkávat cizí bytosti každý den a nevědět, že jsou vlastně také něčím nadpřirozeným. Někteří z nich nejspíše dokázali vycítit, co on je zač, ale on ne, nerozuměl tomu. "Ale zároveň mi to tu přijde bezpečnější než kdekoliv jinde. Jak kdybych se už neměl hnout nikam jinam a jak kdyby mě tady něco držel, přitom tady vůbec nikoho neznám a nevím ani jak se dostat do knihovny." Vysype ze sebe takovým tím způsobem, kdy už na začátku věty doufá, až ta slova dopoví. Uvnitř doufal, že to alespoň trochu dává smysl, co pověděl. "Vy jste ty knihy četl?" Naváže na jeho předchozí doporučení ohledně historie města.

Asi od toho čakal trochu niečo iné. Možno, že v noci počuje divné zvuky a nie sú to len súložiaci susedia. Alebo, že niečo videl a nie je si istý či to bola pravda alebo len jeho predstavivosť. Ale chápal aj tomuto. V tomto meste je veľa nadprirodzených bytostí a veľa z nich si myslí, že práve preto, že sú viac ako len obyčajní ľudia, patrí im svet. Že môžu všetko. A policajti v tomto meste pred tým akoby zatvárajú oči, takže to potom tak aj vyzerá. Nič tu nie je v poriadku, kriminalita je denným chlebom. "Tak to chápem, tu takých stretneš takmer všade. Ale časom si na to zvykneš." Len jemne pohodil plecami. Už sa naučil ignorovať tie pohľady niektorých ľudí, ktorí si myslia, že im patrí mesto, tak ako to povedal jeho spoločník. Treba sa s tým naučiť žiť. Alebo, v druhom prípade, chovať sa rovnako. Prípadne ešte sa tým nechať zvalcovať a buď sa podriadiť alebo odísť z mesta. Je to každého ľubovoľná voľba. On si zvolil ignoranciu, aspoň v určitých prípadoch. Ignoruje len tie pohľady, čo sa však týka skutkov, to nedokáže len tak prejsť bez povšimnutia.
Tak jemu príde toto mesto bezpečné... Zaujímavá myšlienka, celkom by ho zaujímalo kde žil predtým, keď si myslí toto. Asi iba ak v pekle. "Neviem či by som toto mesto nazval práve bezpečným, ale ak to tak cítiš..." Pokýval hlavou. Nemohol ho predsa nútiť k tomu, aby cítil niečo iné. "Ale aj tak si dávaj radšej pozor. Jeden nikdy nevie čo sa skrýva za rohom." Varoval ho radšej, aby nakoniec raz nemusel zachraňovať zadok jemu. Prípadne len nájdu jeho mŕtvolu. To by bola škoda, je predsa ešte mladý, celý život má pred sebou. Ak tak teda len nevyzerá a v skutočnosti nemá oveľa viac než by sa zdalo.
Pokrútil hlavou, chvíľku nad tým premýšľal a až potom odpovedal. "Ja nie, je pravda, že som si niečo študoval, chcel som predsa vedieť, kde sa to chystám žiť. Ale moc som nepátral. Pýtal som sa ľudí a tak." Jemu stačilo aj to, aby zistil aspoň základné veci. A ten zvyšok už k nemu prichádza sám. Je predsa policajt. A čím dlhšie ním je, tým viac sa mu odhaľuje zvrátená tvár tohto mesta. A sám nevie či sa mu to páči alebo nie, ale zatiaľ stále odísť nemôže. Nezistil to, po čo sem vlastne prišiel. Nie teda, že by sa nejako snažil to nájsť... "Počul som pár historiek o tom, že v jednej zo zakladateľských rodín Shadow Hills boli čarodejnice." Napadlo mu. Chvíľku ešte premýšľal čo všetko by mu vedel povedať. "A tiež tu pred pár rokmi bol istý chlapík. Bol vtedy hlavnou hviezdou kriminálu. Hovorilo sa o ňom, že berie svojim obetiam ich duše a sám tak môže žiť o deň dlhšie. A tiež Arrow. Chlap v maske, ktorému to mesto pripisovali. Ale nik skutočne nevie kto to bol. Jedného dňa poste zmizol a spolu s ním aj tie vraždy. Takže je pochopiteľné, že to dávajú za vinu jemu." On však veľmi dobre vedel, že Arrow v tom prsty nemá, pretože bol pri tom, keď konal spravodlivosť na skutočnom zločincovi a bolo to mimo hraníc tohto mesta. S týmto sa mu však zdôverovať nebude, len pre istotu.

Po překročení hranic tohoto města na něj padla zvláštní atmosféra, kterou cítil každým krokem ještě teď. Těžko říct, proč tomu tak bylo. Během těch pár dní, které zde strávil, určitě potkal hromadu nadpřirozených bytostí, o kterých nevěděl, že jsou jiní stejně tak jako je on. Vždycky kolem některých lidí měl takový zvláštní pocit, který by však nenazval špatným. Spíš jako kdyby ho to do společnosti těch lidí táhlo a něco jako kdyby mu říkalo, že jsou třeba stejní jako on. Vždyť párkrát tady viděl i člověka, který vypadal úplně obyčejně jako on a přes nos ho praštila vůně jako kdyby mu právě před obličeje proběhl mokrý pes, přitom nikde v dohledu žádný pes nebyl. Netrvalo mu dlouho, než si zvykl na to, že cítí daleko lépe, než se z něj stalo to, co se z něj stalo. Avšak vzalo mu to jedno oko. Přesně v tu noc, kdy se to všechno událo. Doteď si nic moc nepamatuje, co se mu asi tak mohlo stát, že se náhle probudil nahý uprostřed lesa a neschopen vidět na jedno oko. Ani proměnu po té první si příliš nepamatuje, až teprve pak začal nějak procitat a zjistil, že zrak se mu nevrací ani v té podobě, ve které běhá po všech čtyřech po lese. Co když je tady v tom městě někdo takový, jako je právě on? Co když je jich tady více? Možná kvůli tomu se tady cítí tak nějak v bezpečí. Jako kdyby ho město chránilo před těmi lidmi, co se ho snažili najít. Jeho slova ho poměrně překvapí a dokonce kvůli nim i trochu více znejistí. Takže tu ve skutečnosti nebylo tak bezpečno, jak se mu zdálo? Pohledem se rozhlédne po místě, kde se právě teď nacházejí. Možná by měl trochu přidat do kroku, skrývat se ve stínech jako to dělal do té doby, než se objevil tady. Co když už tady jsou a sledují ho? Čekají, až udělá nějakou chybu? Aby mu mohli udělat to, co jeho otci? Znovu se dlouze rozhlédne a zhluboka se nadechne, snažíc se nasát vůni čehokoliv, co by se jeho nosu úplně nezdálo bezpečné, ale všechno se zdálo v pořádku jako po celou dobu cesty ke knihovně. Ale co on ví. Raději se dál věnuje rozhovoru a slovům, co mu doléhají k uším.
Počkat, co? Čarodějnice? "Čarodějnice?" Vysloví to slovo zmateně nahlas. "To přece neni možný." Samozřejmě jen vzdáleně slyšel, že je dříve lidé upalovali a kolikrát to byli naprosto neviní lidé. V hlavince mu to šrotovalo tak, jak už za dlouhou dobu ne. Je možné, že čarodějnice opravdu existovaly? A možná furt existují. Když existuje i něco takového, jako je on, vlkodlak. Nechá si povědět pár dalších příběhů, nad kterými mu přeběhne mráz po zádech. Kdyby mu tohle někdo pověděl tak o půl roku zpátky, vysmál by se, že takové příběhy jsou jen vymyšlené, že tohle se ve skutečném světě neděje. Po té jedné jediné noci ale už tomu ale věří daleko snadněji a místo toho, aby pochyboval nad pravdivostí, tak nad tím ve skutečnosti přemýšlí a srovnává si to v hlavě. Není si jistý, jestli má furt tak stejný pocit bezpečí jako předtím, než tohle slyšel, docela mu to nahnalo strach, jež se projeví v jeho obličeji. "A furt se tady dějí tyhle nějaký divný věci?" Zvedne pohled k němu, snažíc se z jeho tváře vyčíst odpověď dříve, než ji vysloví. Popravdě už se nemohl dočkat, až přijde do knihovny a začne hledat knížky přímo o Shadow Hills. "Je dobrý nápad tady zůstávat?" Položí mu další otázku, se kterou típne cigaretu do nejbližšího koše.

Hm, tak teraz ho zmiatol. Je viac ako jasné, že nie je len obyčajný človek a predsa ho prekvapuje, že by čarodejnice mohli byť skutočné? Zvláštne... Zrejme musel byť nováčikom v obore nadprirodzena a teda ho buď premenili pomerne nedávno alebo sa len jeho schopnosti začali prejavovať nedávno. Inak si to nevedel vysvetliť. Chalan si ešte len zvyká na svet, ktorý nepatrí len ľuďom, získava nové poznatky a zrejme ho predstava niektorých vecí trochu desí, keď si začína byť vedomý toho, že sú skutočné a nie len predmetom detských rozprávok. "V tomto meste zistíš, že nič nie je nemožné." Žmurkol naňho. Sám si nebol istý tým či to myslel ako varovanie alebo ako povzbudenie. Možno oboje. "Avšak, či už čarodejnice boli alebo nie, to netuším." Nemal to ako vedieť a radšej to vedieť ani nechcel.
Chvíľku premýšľal ako mu odpovedať na jeho otázku tak, aby mu mohol dať čo najpresnejšiu odpoveď. "No, keď sa nad tým zamyslíme do hĺbky, tak samozrejme, dejú. Myslím si, že nikde na svete nie je mesto, v ktorom by sa nevyskytla nejaká vražda a jej páchateľ by bol neznámy. Ale keď ti mám odpoveď na to, čo chceš vedieť, tak áno, skončili. Je jasné, že občas sa niekde nájde mŕtvola bez známeho vraha, ale ten jeden konkrétny už je preč." A už nikdy nikoho nezabije. Pravdepodobne. "To musíš posúdiť sám. Shadow Hills nie je pre každého. Ale myslím si, že by si sem mohol zapadnúť." Nech už si teda čokoľvek. Zvyšok vety si už len domyslel sám pre seba a na chlapca sa jemu pousmial. Kútikom oka sa pozrel na šteňa, ktoré stále pokojne kráčalo vedľa neho a sledovalo okolie. Bolo to zvláštne, už len kvôli tomuto nezvyčajnému správaniu svojho psa chcel vedieť čo je tento mladík zač. Nechcel byť však zvedavý. "Asi jediná dobrá rada na začiatok je, aby si sa nepúšťal do ničoho, čím si nie si úplne istý. Omyl by ťa mohol vyjsť draho." Ak by si napríklad moc vyskakoval na niekoho, kto je oveľa silnejší, mohol by pokojne zaplatiť aj životom.