Ye Olde Marigold bar

V každej práci je nutné vedieť, kedy je čas na voľno. Netreba práve ísť na dovolenku k moru, kde je človek len nalepený na lehátku, pražiaci sa na slnku, potretý krémom na opaľovanie miesto oleja na fritovanie. Ono bohate stačí byť len proste doma a mať pokoj od všetkých a všetkého. Nemyslieť na prácu nech už je akákoľvek, mať len proste chvíľku pre seba a možno nejaké svoje záľuby. Čítanie kníh, sledovanie filmov či seriálov, varenie, kreslenie, spievanie, sex... čokoľvek. Pokojne aj spanie. "Myslím, že vo väčšine prípadov je. Našťastie, sedenie v kancli nie je náplňou mojej práce." Spokojne sa usmeje a kopne do seba svoj dvojitý rum, očakávajúc, že čoskoro dostane ďalší. Je samozrejmé, že v práci má aj svoje miestečko, kde má stôl, stoličku, všetky možné papiere a dokumenty o svojich pacientoch. Ono by sa to vlastne dalo nazvať aj kanceláriou, ale sama by si to asi nikdy nepriznala, pretože predsa len, netrávi celé dni len tam. Často chodí po oddeleniach, kontrolovať hospitalizovaných pacientov, rovnako ako chodí operovať do operačných sál a teda len istý čas dňa trávi v miestnosti, na ktorej dverách je jej meno. Možno aj preto, že tam netrávi väčšinu času zo svojej šichty, nemá v tej miestnosti veľa osobných vecí. U niektorých kolegov si všimla napríklad rodinné fotky alebo odbornú literatúru, možno kresby detí, ktoré chodia k tomu doktorovi. Ale ona tam nemá nič také. Rodinné fotky? Veď nemá rodinu. Odborná literatúra? No, možno sa tam niekde nájde aj pár kníh, ale nie je to nič moc. Kresby maloletých pacientov? Nemá takých, deti by zniesť nedokázala. Hlavne tie úplne malé, ktoré stále len kričia a plačú. A dospelí jej kresby nosiť nebudú. Našťastie.
Ako sa zdá, v tejto veci sa zhodnú. Jej pivo nechutí už len z princípu, bez ohľadu na to koľko je tam alkoholu, proste jej nechutí. Je príliš horké a tak. Ale ani on zrejme nie je vášnivý pivár. "Tomu rozumiem, cítim to rovnako." Prikývne a chňapne po poháriku, do ktorého jej práve barmanka doliala rum. Tá hnedastá tekutina bola radosťou pre jej oči aj chuťové poháriky. Ešte teraz ju pálilo hrdlo z predošlej dávky a bolo to veľmi príjemné.
Červený nos? Určite by s ním vyzeral smiešne. A ešte s takou tou farebnou kučeravou parochňou. Síce kučeravé vlasy mal aj bez toho, ale hnedé, nie napríklad červené alebo tak. "No, myslím, že pri takomto tepme budeš mať červený nos aj tak." Vycerí na neho zúbky v širokom úsmeve. Nemyslela to nijako zle, skôr ho len chcela tak nejak upokojiť, že si nemusí robiť starosti s tým, že teraz tu červený nos nemá, pretože ako sa zdá, tak ochotne pracuje na tom, aby jeho vlastný nos nabral červenú farbu. A ona mu vtom brániť nebude.
Zaskočilo ju keď sa začal ospravedlňovať. "Dnes som už počula aj horšie vtípky, ver mi alebo nie, ty si oproti tomu skutočne zábavný." V práci sa vždy nájde nejaký jej kolega, ktorý si myslí, že by ju mohol dostať do postele. A pri niektorých by si možno aj dala povedať, ale... nie proste. A pri všetkom tom ich snažení sa snažia byť aj vtipný, pretože už väčšina zistila, že cez kvety a čokoládu to nefunguje. Ale ich zmysel pre humor je asi taký účinný ako stierače na ponorke, takže Ives si skutočne nemusel robiť starosti s tým, že by nebol zábavný. Skôr naopak, predstavoval pre ňu výborné odreagovanie. "Povedzme, že už tu žijem pár rokov, ale zrovna za miestnu by som sa nepovažovala. Nemyslím si, že toto mesto je môj domov, ale po pravde, nemám v úmysle odtiaľto ani odísť." Keby toto mesto brala ako svoj domov, znamenalo by to, že k nemu má istú citovú väzbu a tú ona neprechovávala k nikomu ani ničomu. Preto tu proste len žila v zbytočne veľkom byte. Nebol úplne obrovský, ale keďže tam žila sama, bol veľký. Stále tam mala jednu miestnosť, kde nič nebolo, len holé steny. Čo by síce bolo ešte fajn, ale k tomu bytu patrila aj podkrovná miestnosť, ktorá sa používala ako pivnica. Avšak, tú využívala ako to správne miesto na mučenie svojich obetí. Temnota tej miestnosti prispievala ku desivej atmosfére, ktorú ona rozhodne preferovala pri takýchto činnostiach. "A čo ty? Len prechádzaš alebo máš v pláne sa tu usadiť?" Vyzvedala. Ives vyzeral ako niekto, o kom by sa rada dozvedela aj čosi viac. Bol sympatický. A možno aj práve to ju oberalo o chuť ho zabiť. Počuť ho kričať - ten jeho krásny hlások - v agónií, to hej, možno aj od rozkoše, ale smrť, to nie.

Souhlasně přikývne, jakoby snad záleželo na tom, zda její práci schvaluje. "Jasně. Takže muzikálová herečka." Nebyl by to on, kdyby ještě nepřihodil nějakou absurdní poznámku. Ve městě ani není pořádné divadlo, natož ochotnický sbor. Uměním to tady taky nepřekypuje, nebo minimálně si nevšiml, že by se tím město zrovna honosilo. Ne že by byl jediný pouliční umělec - potkával jich tu desítky. Ale příliš to do infrastruktury neproniklo. Né že by to odsuzoval nebo si stěžoval - mentalita a priority obyvatelstva řídí estetické cítění a potřebu po umění. Naštěstí tu nebyly ty příšerné úkazy stalinské gotiky, nebo východoněmecké králíkárny, které tak proklínal. A park dostal na starost někdo, kdo jednak bral ohled na místní počasí a věděl, že musí být krásný i zasněžený.
Tyhle myšlenkové pochody byly příjemné. Respektoval, že o sobě nechce hovořit jako o otevřené knize - nevyzvídal a měl to podobně, takže po chvilce oťukávání alespoň ví, že může zabřednout do obecnějších, abstraktnějších témat. Zrovna u alkoholu si zanotovali. Bez potřeby si hrát na výsostně důležitého degustátora, ale s vyhraněným vkusem. To vždy prolomilo ledy, z nějakého důvodu. Až dojatě se uchechtne, když viděla její pohled po dolití rumu. Skutečně roztomilý pohled, jak se s věkem mění jenom cena hraček a sladkostí, radost z nich nikoliv.
Na protest přivře oči a zakaboní se. Vážně se jí podívá do očí, zamrká a řekne: "Mi potom můžeš říkat Rudolfe a když budeš hodná, odtáhnu ti sáně." A vzápětí se plácne dlaní do čela a zasměje se, co to zase nevymyslel za koninu. Sob Rudolf a zbytek santových pomocníčků přichází do služby během alkoholových dýchánků. Možná za předpokladu, že se pije izopropylalkohol, ten může údajně mít jakési halucinogenní účinky.
Zavrtí hlavou. "Jestli to neříkáš jenom ze slušnosti, tak se fakt nedivím, že jsi měla těžkej den." Semkne rty a nahodíš pohled alá upřímnou soustrast, když se sám rozhodne znovu posilnit dalším panákem. A vzpomene si na všechny prodavačky, které jsou šikanovány takovými těmi fotry, kteří špatně vloží kreditní kartu do termínálu a zahlásí takové to tak dneska je to zadarmo, hahaha. U ní by se dalo čekat, že se kolegové činí četnými narážkami. Chlapi obecně přestali dávat na romantická gesta, mezi což nepočítal laciné kupování pugéty a čokoládami. Ale okázalá gesta. Sbližování zážitky. Nalezení něčeho, čímž se dá s druhým člověkem spojit - ať už čistě na jednu noc, nebo na věčnost. Těšilo ho na duši, že dle jejího vystupování se alespoň... s tak pokleslou úrovní nespokojuje. Dává to naději celkovému genofondu populace, že se budou uchovávat kvalitní znaky. A ne 101 vtipů o blondýnách. Přejel ho mráz po zádech, což přisoudil svým eugenickým myšlenkám. To bral jako signál, že málo pije.
Zajímavé, takže se taky přistěhovala. Ale už tu zřejmě bude mít přehled. Jenom poslouchal, vstřebával, příležitostně se napil. Dokonce si popsedl, aby k ní seděl čelem, s nohama na opěrce barové židle, aby to bylo o něco pohodlnější. "To znám. Také jsem hodně cestoval a i když všude lépe, než doma... tak zřejmě naučený sentiment s mou definicí 'domova' udělal svoje." Hořce se nad tím ušklíbne. Na druhou stranu, uměl by asi říct zhruba, kde vyrůstal... ale přesně si to už skutečně nepamatoval. Jako i jiné věci.
Trhnul neurčitě rameny a zapátral očima po místnosti, jakoby někde byla nápověda. Navzdory tomu, že obecně si nedělal plány do budoucna, tak takový verdikt tak rychle vynést neuměl. "Jo, to těžko říct - tady je jeden bezdomovcem jen těžko. A jelikož nejsem ani chůva, ani sluha, ani jezevčík, tak si asi zaberu tu lavičku v parku. Můžeš mě přijít navštívit. Je to ta pod lampou na jižní cestě." Shodou okolností tehdy potkal toho... ehm, už ani nevěděl, jak se jmenuje. Ale řekl mu o téhle hospodě, a dokonce tu lavičku nakreslil za jeho přítomnosti. Poohlédne se na kabát, na siluetu kapsy... a ten zápisník tam je. Ještě takovou sklerózu nemám.

Zaujímavý tip. Síce zlý, ale neznelo to najhoršie. Občas premýšľala nad tým, že by sa stala herečkou, veď vôbec nevyzerala zle, pretvarovať sa tiež vedela dobre. Ale ako herečka by na seba pútala príliš veľa pozornosti. A ak by aj dostala rolu nejakej mrchy, ktorá by mohla mučiť ostatných, malo by to divákov a ona takéto veci rada robila v súkromí, maximálne s jedným, dvomi prizerajúcimi (pokiaľ išlo o vydieranie). A teda jej kariéra herečky skončila skôr než by sa vôbec stihla začať a spokojí sa s doktorskou praxou. "Síce to neznie zle, ale nie som nič z toho. Moja práca spočíva v snahe zachraňovať ľuďom životy a počúvať pri tom ich sťažnosti o tom, čo všetko ich bolí. Prípadne sa trochu vŕtať v ich telách a zisťovať čo je príčinou ich bolestí... Som doktorka." Nesnažila sa skrývať trochu otrávený tón, proti svojej práci síce nič nemala, ale niektorý ľudia vedeli byť skutočne nevďačný. A práve preto ľudskou rasou pohŕdala a rada jej ubližovala ako sa len dalo.
Na jeho vtipe sa zasmiala. Samozrejme, aj takto sa to dalo chápať. "Ak ťa to upokojí, nemám sane." Smutne odula spodnú peru akoby sa bála, že ho skutočne sklame a on sa s ňou teraz bude odmietať ďalej rozprávať a tak si bude musieť hľadať rozptýlenie inde, s niekým iným. Ale nemala v pláne tohto mladíka len tak pustiť zo svojich pazúrov, aspoň zatiaľ nie. Dobre sa jej s ním rozprávalo. A či to bolo vzájomné alebo nie, to už nebol jej problém. Ivesa by dokázala zaradiť do skupiny ľudí, ktorí sú vtipní a to sa možno ani nemusia príliš snažiť. Bavia svoje okolie nenútene, priam prirodzene a to len nejakou menšou okrajovou, možno aj sarkastickou poznámkou. A i keď občas možno trochu prestrelia a preženú to, väčšinou sa nad ich poznámkami dá aspoň usmiať. Ale určite záležalo aj od toho, kto má aký zmysel pre humor. Ona mu ale rozumela a dokázala sa zasmiať na jeho slovách. A aj preto sa trochu zamračila keď pochyboval o úprimnosti jej slov. "Ach, drahý Ives, ani si nevieš predstaviť." Povzdychla si a jemne zavrtela hlavou. "Ver mi či nie, ale keby som išla domov bez tohto," podvihla ruku. v ktorej držala pohárik s rumom, "niekto by dnes otrčil kopytá. A vďaka tebe sa len utvrdzujem v myšlienke, že medzi ľuďmi sa stále nájde tých pár jedincov, ktorých by bola škoda zabiť. Takže buď aký si a nesnaž sa byť niekým iným, pretože raz tak niekomu zachrániš život." Urobila typické gesto na prípitok a kopla to do seba. Ani nevedela kde sa to v nej všetko vzalo, ale mala pocit, že on to potreboval počuť. A ak aj nie, tak mu to povedala a čo? Mala v sebe už dosť alkoholu, mohla to zvaliť na ten.
No, zrejme toho mali spoločného viac než len vášeň k alkoholu. Svojím spôsobom ju to potešilo, svojím spôsobom vydesilo. Ak by sa o ňom náhodou ešte dozvedela, že aj on je vášnivý zabijak a trýzniteľ, tak sa asi zblázni už nadobro. Vzala by ho za ten jeho sveter či čo to mal na sebe, odtiahla by ho k sebe domov a tam by s ním po zvyšok noci hovorila o jeho praktikách, vymieňala by si s ním vlastné poznatky a možno by nakoniec išla niekoho uniesť z nočnej ulice, aby si to mohli ukázať aj v praxi. Ona ako doktorka veľmi dobre vedela kde to najviac bolí, kde poškodiť aký orgán, aby spôsobila pomalú smrť či krvácanie a tak podobne. Aj preto jej bolo štúdium medicíny viac ako prospešné. A ona sa s ním s radosťou podelí o tieto poznatky. Ale najprv bude musieť zistiť ako to s ním vlastne je. Nemôže na neho len tak vybafnúť: Hej, Ives, vieš, mám na teba takú otázku, nie si náhodou vrah, ktorý miluje mučenie a utrpenie svojich obetí? To by nešlo.
Bezdomovec? Tak to je zrejme ten najčistejší bezdomovec akého kedy videla. Dokonca z jeho smeru ani nešiel typický smrad pouličného obyvateľa. Možno si na každú noc našiel nejakú milenku, u ktorej sa mohol osprchovať a tak. Ale ani jeho veci neboli moc špinavé. Proste jej to naňho nesedelo, chvíľku preto premýšľala nad tým či si z nej len nestrieľa. "To je škoda, som si istá, že by si bol výstavný jazvečík." Zahihňala sa. Tie jeho kučierky, ktoré mu liezli spod čiapky jej nahovárali, že by určite vyzeral rozkošne. Ale nemala v moci premeniť ho na jazvečíka, takže pravdivosť svojich slov nemala ako dokázať. Musela sa ale zamyslieť nad niečím iným, čo jej behalo mysľou. Nikdy sa necítila ako charita alebo dobročinná organizácia a teraz tiež nie, ale myšlienka toho, že by možno izba v jej byte nemusela byť prázdna, ju celkom chytila. Prišla by o súkromie, musela by si dávať väčší pozor na svoje trýzniteľské praktiky ak by Ives nebol rovnaký aj v tomto. Ale na druhú stranu, je to bezdomovec. To znamená, že rodinu buď nemá alebo sa oňho nezaujíma. A teda ak by začal robiť problémy, zatvorí si do podkrovia jeho a on sa stane predmetom jej zvrátených chúťok. "Hmm, v mojom byte je jedna prázdna izba, nemám ju ako využiť. Ak chceš, môžeš ostať tam, som v tom byte sama, takže ďalších spolubývajúcich sa báť nemusíš, nemám ani domáce zviera." Hovorila trochu zamyslene, ale stále na neho so záujmom hľadela. "Prvý rok by si mi platil jednu štvrtinu nájomného z celkovej sumy, ktorú platím ja. A ak by si si medzitým nenašiel nič svoje, po roku sa môžme dohodnúť čo ďalej." Pousmiala sa. Mala pocit, že to je celkom výhodná ponuka. Malo to však háčik. "Samozrejme, je mi jasné, že sa poriadne nepoznáme, ty si stále nemôžeš byť istý tým či nie som nejaký šialený vrah, rovnako ako si tým nemôžem byť istá ja v tvojom prípade. Ale myslím, že moje alibi sa dajú čerpať z toho, že som predsa doktorka, životy zachraňujem, neberiem." Natierala mu med okolo úst a usmievala sa pri tom. Ak by aj súhlasil, určite by sa ho nezbavila rýchlo, bol zlatý, dobre sa s ním rozprávalo... Vedeli by byť kamaráti, ale v prípade, že by strkal nos do jej záležitostí ohľadom podkrovia, o ten nos by prišiel. A aj o všetko ostatné. Jej ponuka preto bola vlastne ešte veľkorysá, mal by si to vážiť, ešte to nikdy neurobila a ani si nemyslela, že to niekedy urobí. "Kľudne si to premysli, ja sa nikam neponáhľam, každopádne, myslím, že to je lepšie než spať na lavičke." Žmurkla. U nej by síce tiež spal len na matraci, ale mal by sprchu a matrac. Takto by mal... lavičku. Ak jej teda neklamal, pretože v takom prípade by vyzerala hlúpo a to by mu len tak nedarovala. No, radšej nech sa hrá na bezdomovca a odmietne ju, než by mal priznať, že bezdomovec nie je.

Usměje se. Jakoby měl deja vu, nebo snad co. "Na doktorku jsi skvěle neformální." Pronese tónem, který až skoro zní jako kompliment - což taky je. Jak díte z lékařské rodiny měl zafixovaný ten stereotyp strašně důležitého člověka, který je neustále zahlcený prací a baví se jen takovými těmi nóbl kratochvílemi, jako je divadlo, opera a předražené degustační restaurace. A stejně to k lidskému štěstí nikdy nepřispělo. Takhle to bylo mnohem komfortnější. Zavrtí hlavou. "To nevadí. Já nikdy nekoukal na to, jaký má kdo auto." Ale kdyby si jezdila v saních tažených sobem, tak by rozhodně byla originální. Jen by se zřejmě nevyhnula ještě horším vtipům na účet paní Clausové. A pohoršeně vrtět hlavou nepřestane, když se dozví, že jeho prvenství ve špatných vtipech mu bylo vyfouknuto nějakými felčary. Taková nehoráznost. Tu přivře oči. její následující slova o lidském pokolení je... fascinující. Nemluví z ní jeho pocity o deset, patnáct let dozadu. Přivře oči a přehrává si ten hlas v hlavě. Hořce se ušklíbne a povzdechne si. "Je maska, tvář a duše. To, jak se chovám, je součást mého pokání, protože svou tvář raději ani nechci vidět - není to pěkný pohled. A duše... eh, dost s těmi ezokecy. Co jsem chtěl říct je asi... že si toho vážím. Že věříš v nějaké mé schopnosti zachránit život, i když ty v tom budeš o něco úspěšnější." Dát dohromady takhle filozofickou myšlenku, aniž by se nerozpovídal o svém životním příběhu nebo podivných terminologií jeho myšlenkového pochodu a zároveň asi odpověděl to, co chtěla slyšet... bylo těžké. Jo, já a zachránit život... to udělám tisíckrát a stejně to nikdy nebude dost. A ještě k tomu takovou hloupou věcí, jako jsou jeho vděčné, neosobní rozhovory v hospodách. Pravda, už takhle pár lidem vymluvil sebevraždu. Překecal striptérku, aby se vrátila do školy a dnes mu posílá zakázky jakožto úspěšná podnikatelka. To všechno jenom proto, že se s někým rozkecal. Ale navzdory tomu, kolikrát to udělal... navzdory tomu, kolik objektivně zajímavých a skvělých bytostí poznal... bylo to prázdné. Uvnitř mu z toho nic nezůstalo. A jenom díky tomu, že dokázal tuhle absenci pocitů uchopit, se ještě nezbláznil víc, než už zblázněnej byl. Ale nezkřiví ani vrásku. Uvnitř křičí, že je hajzl a nezasluhuje si jakékoliv sympatie. Mrkne na ní a odpoví: "A jak bych o sebe nechal pečovat." Jo, lehce flirtovat, ale nikdy... až do konce, dá se říct. Nemusím kazit život ještě ostatním.
Pak ale přijde ta bomba, se kterou nepočítal. „Ehm…“ Odkašle si, jakoby neměl slov. Ona… mu fakt totiž došla. A i takové nabídky se dají obdržet v hospodě. Protože lehce pod vlivem uměl přemýšlet lépe, tak kouká mlčky před sebe. Tolik otázek. Už jich dokonce pár řekla. Mohlo by to mít oboustranně tolik mezer a neduhů. Má vůbec cenu se podivovat, že se svou kariérou a vizáží je sama? Takových je, bylo. Stačí jeden nepřekonatelný zlozvyk, příliš dlouhá doba života o samotě a pak už prostě… nejde. Najednou představa další živé bytosti v království osobního prostoru přestane být zajímavá. Párkrát to zkusíte a po nějaké době vás začne ten život štvát. Že má připomínky, své názory. Že haní vaše věci a že si chce spoustu věcí přizpůsobit, které přece již dávno dokonalé byly. A on vám to zničí. Nemusí ani přehrávat takové ty racionální věci, které by měl vyhrknout. Jak je vděčný, kolik by to ve skutečnosti bylo peněz, co může nabídnout na oplátku a tak dále.
„Je mi jasné, že si neděláš srandu.“ Protne mlčení, aby to náhodou nevypadalo, že se v duchu směje a má ji za blázna. To rozhodně ne. Ale musel přemýšlet. Možná je to někdo, kdo ho dobře zná a zcela záměrně ví, že nemá kam jít, že by mohl mít užitečné orgány, nebo že kdysi byl špatný člověk. Takový ten cynický vědec, kterého nezajímá, kolik utrpení padne na splnění jeho nejlepšího zájmu. Na druhou stranu, vnitřní morální kredit hlásil Jestli se ti něco stane, zasloužíš si to. Rozhodně mnohem víc, než ten chudák, co tě z lítosti nechce vykopnout z čajovny.
Našpulí rty. "Teď jsi mě dostala. Ještě na lavičce nespím... zatím se tulím k prachu na zemi v práci." Zkonstatuje ironicky. Tatami jsou super, ačkoliv neizolují a pokud zrovna nevytuhnete opojeni trochou alkoholu, koledujete si o zánět ledvin (a to opravdu není dobrý nápad, když si ani nedokážete finančně zajistit pojištění). I ta hypotetická lavička byla alespoň trochu nad zemí.
A najednou se rozesměje. Prostě se upřímně, od srdce rozesměje. Zavrtí nad tím hlavou a nevěřícně přeskakuje pohledem mezi ní, barem, zemí, svýma rukama, s očima lehce od slz. "Já... si ale takhle hezké zacházení fakt nezasloužím. Mám pitomé zvyky a... nevím, měl bych aspoň uklízet, nebo aspoň něco." Vyžblebtne ze sebe a když z jeho pusy chvilku vycházejí jenom podivné oddělovací zvuky typu eh, tak se raději napije.[/b]

Podvihla obočie a chvíľku premýšľala ako to asi myslel. "Hmm, takže tým chceš povedať, že by som tu mala sedieť v bielom plášti a hustiť ti do hlavy, že alkohol je škodlivý, ničím si tým organizmus a tak podobne? I keď... To by som asi nesedela tu v bare, pravda? Skôr by som trávila čas so svojimi snobskými kamarátmi, s ktorými by som chodila po rôznych večierkoch pre vysoko postavenú spoločnosť." Ohrnula nad tým nos. "Nie, vďaka. Ja si svoj život rada užívam, tamto by bola nuda. Nič pre mňa." Zavrtela hlavou a odpila si z rumu. Nekopla to do seba rovno, chvíľku si ho premieľala na jazyku a až potom ho prehltla, keď mala stŕpnuté celé ústa.
Keď nehľadí na auto, čo by jej asi povedal na jej nápad s loďou? Že pred barom stojí pirátska loď, ktorá patrí majiteľovi toho kabáta. Všimla si, že ešte stále tam visí, čo ju trochu štvalo, pretože síce nemala chuť ešte odísť, ale začala sa báť toho, že by mohla prepásť odchod toho majiteľa a teda by sa nedozvedela ako to s tým kabátom vlastne je. A určite nechcela ani kričať na celý bar otázku, komu patrí. Bola proste nesmierne zvedavá kto nosí takéto veci v dnešnej dobe. Určite to bude niekto super cool. Rada by si s ním aspoň potriasla rukou ak už nič iné. A možno by ho potom pozvala ešte na pohárik rumu ako pirátsky symbol alebo čo.
"Samozrejme. Určite by si bol ten typ rozmaznaného psa, ktorý skáče do všetkých, žerie iba najkvalitnejšie granule, necháva okolo seba skákať svoje osobné služobníctvo a veterinár mu nemôže skriviť ani chlp. Vynechala som niečo?" Nemyslela to tak, že by on bol taký aj teraz, len sa snažila trochu rozviesť myšlienku. Urazil sa? Snáď nie, nemala vo zvyku sa ospravedlňovať a rada by to vynechala aj v tomto prípade.
Videla, že ho zjavne zaskočila, ešte aby nie, veď aj ona sama bola zo svojho návrhu trochu prekvapená a to ho sama navrhla. No, to bude tým, že to nikdy neurobila, nie je zvyknutá na to, že sa v nej skrýva toľko štedrosti. Ale zatiaľ svoj návrh neoľutovala, bolo zábavné sledovať ako zrejme nevie čo si o jej návrhu myslieť. Ak už pre nič, aspoň kvôli tomuto to stálo za to. Počúvala ho a zo všetkých síl sa snažila udržať svoj smiech na uzde. Ach, mala by takéto veci robiť častejšie, to by jeden nepovedal aká to je psina. A ešte väčšia by bola, keby mu teraz povedala, že si z neho robí srandu. To by bol výraz! Aspoň si to teda v hlave predstavovala, ale určite mu to teraz nepovie, myslela to vážne. Takéto vtípky bude skúšať na niekom inom a niekedy inokedy, teraz však nie. "A to sú aké? Rád pred spaním piješ kakao? Tak si urobíš kakao, no a? Ja mám rada divné veci, kľudne sa k tebe môžem pripojiť a piť kakao s tebou." Snažila sa samej sebe nahovoriť, že to, čo práve robí, nie je prehováranie. Nechcela aby to tak vyznelo. "Netvrdím o sebe, že som zástancom poriadku, mne bude stačiť ak po tebe nebudem musieť upratovať. A tiež môžeš pomáhať s nákupmi. Nie tak, že mi budeš nosiť tašky, ale keď uvidíš, že niečo chýba, tak to potom kúpiš a tak." Jemne pokrčila plecami. Ona nikdy nerobila veľké nákupy, vždy brala len tie najnutnejšie veci. A tak na neho uprela pohľad svojich veľkých očí a sledovala jeho ďalšie reakcie, pretože ako sa zdalo, možno po tom skočí a nechcela si to nechať ujsť.

"Večírky pro vysoko postavenou společnost, říkáš?" Zopakuje velmi pobaveně. "Umím si představit ten zástup homosexuálních návrhářů, chlapů v krizi středního věku s dvacítkou, co vylítla z vejšky a nemá ponětí, jak prakticky fungovat. A nesmějí tam samozřejmě chybět přivandrovalí dědicové kázající o tom, jak se člověk může na takovou pozici vypracovat. Co bys tam ale dělala ty... neznám tě dlouho, ale hádám, že by ses nudila." Odvypráví s pevným závěrem a hořkým sarkasmem v hlase, protože jenom popisuje své zkušenosti z podobných akcí. Jaká to sranda se zpapírovat, dát si čočky a pak všechny haldit! pomyslel si v duchu. Svět byl mnohem hezčí na drogách, lidé snesitelnější a když už se v tom člověk trochu orientoval, ani to nemuselo být poznat. Nápadnější byla jeho tehdejší abstinence, ze které zbyla pouze ta sexuální . Což nebyla nikdy překážka, spíše volba, která se s přibývajícími roky nezměnila a je to jedna z mála věcí poskytující mu dostatečně čisté svědomí, aby si neměl potřebu ubližovat ještě fyzicky. Takovej je to život. Nic moc pozitivní zážitky, ale aspoň se nekompenzují chemickými popáleninami, modřinami, podlitinami a nemusí vyhledávat rvačky. Jeden by řekl, že z něj vyprchala se sníženým podílem testosteronu agrese, ale pravdou je, že sinusoidu vystřídala pouhá stagnace.
Zasměje se. "Vynechala. Nechal bych se oblékat jako panenka a měl bych takový ten přiblblý culíček na čele." A chytne si demonstrativně těch pár kudrlinek, co jinak zasahují do čela, aby pomohl její představivosti. Ne teda, že by ji měla málo bujnou - to s tím veterinářem bylo moc vtipný.

A tak tam klepe do barové desky a už si neobjednává, jenom popíjí vodu, když tak neuroticky těká očky ze strany na stranu, zdržující se slov, i když je zcela evidentně pořád vymýšlí. "To...to je všechno samozřejmost, žejo. Jasně, že bych uklízel a tó... nakupoval..." A nevydrží jí do očí koukat déle, než pár vteřin, protože... Sakra! Vždyť po ní, něm, ani šklí už dávno nekoukáš! Tak čím to je, že ačkoliv chce říct to nejde, nejsem toho hoden - celé dny nevycházím z pokoje, moje životospráva je jedna velká katastrofa, mluvím sám se sebou a ani o tom nevím a do zrcadla se nemůžu ani podívat..., tak řekne: "Hele, dobrá." A bezmyšlenkovitě se natáhne k tomu záhadnému kabátu, kterému sáhne do kapsy a vytáhne ten oprýskaný bloček spolu s propiskou. Položí jej na pult a posune ho k ní blíž. "Když mi dáš na sebe kontakt, můžeme to domluvit. Jinak jsem k potkání v čajovně dvě ulice odsud, eh, Maharádža." Vysype ze sebe jak z chlupaté deky a sklopí zrak, opět hlasitě polkne. Panebože, co jsem to udělal? Já se rouhal? Vždyť Bůh neexistuje! a nervózně si projede levou rukou vlasy, sundaje čepku. Tím pádem "afro" vykoukne na svobodu.

S úsmevom ho pobavene počúvala. Trafil klinec po hlavičke, ale nič iné ani neočakávala. Bolo zjavné, že má všeobecný prehľad a to si na ľuďoch cenila, vždy sa s nimi dal viesť zmysluplný rozhovor a nie len bezcieľne a nudné konverzácie. Občas to bolo fajn, nemusieť premýšľať nad odpoveďou, ale teraz jej prišlo vhod premýšľať nad niečím iným než nad prácou, uvoľniť sa a rozprávať sa s Ivesom. "Určite. Medzi takými snobmi by som si ťažko našla vhodnú spoločnosť. Preto radšej chodím sem, kam moc ľudí takého typu nechodí." Mykla plecami. Pri barovom pulte či stole alebo priamo na parkete, v takomto prostredí sa cítila príjemne. Zatiaľ čo vo veľkých miestnostiach, vkusnom oblečení, ktoré prezrádza ako hlboko má do peňaženky a počúvajúc z každej strany ohováranie a ďalšie nudné veci ako riešenie životov ostatných, to ju ozaj nebavilo. Nič pre ňu a vždy sa aj patrične snažila takýmto udalostiam vyhnúť. A keď sa jej to nepodarilo, tak sa snažila čo najskôr na niečo vyhovoriť a odísť. Ak sa jej to nepodarilo, vždy skončila s niekým niekde sama a tam sa na ňom spokojne vybláznila, aby zo seba dostala frustráciu a zahnala prebytočnú nudu. V bare sa to ale stávalo málokedy, len keď si niekto príliš dovoľoval. Ives bol ale celkom iný prípad, celkom príjemná zmena po celom dni.
Zasmiala sa. Samozrejme, oblečenie. Ako len mohla zabudnúť? "A tvoja majiteľka by bola vymletá plastová blondína, ktorá nevie napočítať do desať a všade by sa chválila svojim havinkom, všade by ho fotila a vešala jeho fotky na internet." Napadlo jej po zmienke o oblečení. Žiaden namakaný chlap by sa k predstave takéhoto psa nehodil, jedine v prípade, že by to bol gay. Snažila sa pri tom zahnať myšlienky, že tento popis blondíny by sa možno na prvý pohľad mohol hodiť k nej, ale jediné čo ju s takou blondínou spájalo sú jej vlasy. Nepotrebuje plastického chirurga, aby vyzerala dobre a pre mužov žiadane. Jej prsia boli pravé. A taktiež vedela napočítať do desať, bola predsa doktorka, už to by malo svedčať o jej inteligencií. Aj keď je pravda, že o inteligencií niektorých jej kolegov by sa dalo pochybovať, ale iba v súkromnej sfére, pretože ako lekári si plnia svoje poslanie svedomito, to nemohla poprieť.
Videla na ňom nervozitu, samozrejme, určite nedostával takéto ponuky každý deň. A ešte k tomu sa poriadne nepoznali, mohlo sa z toho vykľuť čokoľvek, kľudne ho mohla chcieť len podviesť. Ale o to nemala záujem, tento človek ju zaujal dosť na to, aby mu nepriala skorú smrť, ak bude poslušný, nechá ho žiť. A ak nie, uvidí sa čo s ním. Zatiaľ ale mal možnosť ujsť jej a to ona rozhodne nechcela. Ives by bol príjemným doplnkom jej príbytku, nepozná síce ešte jeho presné využitie, ale aspoň by sa doma toľko nenudila v prípade, že práve nebude mať niekoho na povale, koho by mohla mučiť. Ale o tom potom, čas ukáže ako bude môcť Ivesa využiť, možno ho jedného dňa sama zasvätí do čarov mučenia a pokiaľ nebude chcieť byť jej masochistom, mohol by byť dobrým sadistom. Ak ani to, môže byť aspoň jej mŕtvolou. Ale toto bude musieť ešte zvážiť, riskovala by tým dosť a teda to bude musieť počkať do doby, než sa lepšie spoznajú. Pomedzi jej myšlienkové pochody vnímala jeho slová a keď sa natiahol ku kabátu a vybral z neho papier a pero, nedokázala skryť prekvapenie. Potom sa naširoko usmiala a viac sa na Ivesa otočila. "Ten kabát je tvoj? Celý čas som premýšľala komu by mohol patriť, mala som pár zaujímavých teórií, ale ty by si mi určite nenapadol. Povedz, je čarovný? Pretože mám dojem, že ak si ho oblečieš, stiahne ťa dolu. Neber to ako urážku, ale vyzerá byť ťažký. A prečo by si ho teda nosil ak by nebol čarovný?" Trepala piate cez deviate, ale to jej bolo jedno, mohla by to pripísať alkoholu rovnako ako radosti z pomyslenia na to, že predsa len objavila majiteľa toho kabáta. A toto poznanie ju prekvapilo viac než očakávala. Menej by ju prekvapilo aj keby sem po ten kabát prišiel nejaký medveď z lesa, že si ho tu zabudol.
Pohľad sklonila k papieru a peru, ktoré jej dal a mierne sa začervenala zahanbením, že na neho tak vyletela kvôli kabátu so svojimi nezmyselnými otázkami. Vzala do ruky pero a napísala na papierik svoj telefón a aj presnú adresu jej bytu. Posunula mu papierik aj s perom späť a snažila sa zapamätať si divné meno tej kaviarne. Síce si ho už teraz nepamätá, ale určite to nájde, to meno bolo príliš divné, takže ho tu veľa kaviarní mať nebude a teda by to mala nájsť v prípade potreby. "Kľudne si to ešte premysli ak chceš a potom sa ozvi. Mne osobne je jedno kedy by si prišiel, záleží to len na tebe." Snažila sa to podať tak, že ak by sa k nej aj nasťahoval a niečo by sa pokazilo a musela by ho zabiť, bude to vyčítať len sám sebe, pretože ona mu predsa dávala tak veľkoryso na výber. Ale verila tomu, že s Ivesom sa nič nepokazí. Určite je to rozumný muž, ktorý robí rozumné rozhodnutia. Aká to irónia, že ak by robil rozumné rozhodnutia, bol by sa od nej držal ďalej a určite by s ňou nikdy nezdieľal priestor pod jednou strechou... Ale kto vie, možno si budú rozumieť.

Potěšeně se usměje. "Chápu tě." A více slov není potřeba, protože se stačí porozhlédnout. Nabídka alkoholu nebyla široká natolik, aby si tam člověk mohl dát kdykoliv cokoliv. Bylo tam na výběr však dost z různých cenových kategorií, což umožňovalo setkání řadového dělníka, bankéře, nebo třeba učitele... jaká to nádherná iluze propojení světa a absence privilegií. A když jsme u těch privilegií...
"Dopadlo by to ale tak, že barbie by zažaloval můj osobní právník za porušení GDPR." Zakření se. Ten fór byl příšerný kříženec mileniálních problémů a fotrovského humoru. Na druhou stranu... řeč je o kabelkových psíčcích. Tam je možné všechno.
„Ehm… tenhle kabát?“ Ujistí se překvapeně a narovná se, protože možná to je alkoholem, ale zrovna se trefila do jeho milovaného tématu. Samozřejmě ale zaváhá a drapne ho za rukáv, který si přejede prstem, nakloní hlavu a pak se otočí zpátky. Hořce se ušklíbne. Jo, čarovný… „Popravdě, mohl bych říct ten stupidní vtip s dědečkem elektrikářem. Nosím ho, protože je to taková kuriozita… a takhle kvalitní oblečení už jen tak nepotkáš.“ Rukáv pustí a podrbe se na bradě. Mlčky váhá, zda se pustit do vyprávění, na druhou stranu… je to opravdu až tak osobní příběh? „Jeden čas jsem žil v Německu a měl jsem tam slečnu. Slečny babička zemřela a já šel pomoct jejímu otci a bratrovi vyklidit půdu, kde leželo tohle…“ Zvedne ruku a ukáže palcem za sebe, pořád s tím nepříjemným úšklebkem. „Kdyby tu nebyla tma, mohla by sis všimnou, že ty rukávy jsou z jiné kůže, než zbytek kabátu. Protože dědeček nebyl elektrikář, ale člen tajné policie. Evidentně dobrej, protože až na ten kabát se to podařilo přede všemi rodinnými příslušníky utajit.“ A mávne, že si dá ještě jeden rum na cestu, ačkoliv to už bude poněkud palčivé ráno. Ještě, že si přes noc nechal louhovat kafe a přišla čerstvá zásoba guarany. Když mu přijde pití, poděkuje. Hladina tmavé tekutiny mu nepřirozeně začne splývat do ratoliště krve vlastních hříchů, které si poválí s palčivým drásáním v puse, neboť závěr příběhu o tom, co dělá s takovým kabátem, je podstata té otázky. „Nejdřív jsem si myslel, že ho nosím, protože je to cool. Asi jsem byl hipster nebo něco takovýho.“ Zasměje se nad tím s nepřítomným výrazem. Na chvíli vypne a snaží se identifikovat své já v minulosti. Jistě, že nebyl nikdy nacista, kor ne rodilý Němec, aby si hrál na domobranu a čistou rasu. Co je to teda za podobenství? Chtěl mít ten cejch, že není o nic lepší, než Mengele? Nechtěl, aby druhá světová upadla v zapomnění? Nebo si jen připomínal, jak byl blbej, že mu vůbec přišlo jako dobrý nápad takové oblečení v civilu nosit, když si nedokázal plně uvědomovat ten historický kontext? A nebo to celé nebylo důležité? A najednou… ten smích. Vyšinutý, zoufalý smích, který by podpořil její domněnku o pirátovi, jemuž vzal rozum moře. Asi se cítí podobně, jenom jeho psychická degradace přišla mnohem plynuleji, pozvolněji a proto ji tak dlouho přehlížel. Nedopoví to. Vůbec nevysvětlí, proč teda ten kabát nosil, ačkoliv jednoduchá odpověď protože se mi líbí by taky splnila svůj účel. Místo toho jen pomalu otočí hlavu zpátky, s pomalým vykrucováním a třeba i křečovitým úsměvem. „Trochu odbíhám od tématu, ale vždycky, když v něm jdu sám v noci přemýšlím… jestli by ho babička milovala, kdyby tohle jeho malé tajemství objevila dřív, než po jeho smrti.“ Dopoví s cynismem, který by vyplenil sirotčinec. A tahle slova zapije, i když se u toho pohihňává a kření, jako kdyby to byla strašně vtipná představa.

Nakonec by se měl stydět on, že takovou jednoduchou otázku přepálil takovým myšlenkovým pochodem. Ale je to dobře... třeba dostane ještě rozum a nebude mě nikde chtít. Stránka se dá vždycky vytrhnout. Kupodivu se tak stane a se zaškubáním obočí si převezme zpátky bloček s propiskou, i když papírek tam zatím nechá viset, aby jí dal i tu domnělou možnost volby. Samozřejmě, že si takovou laskavost nezaslouží. Možná ovšem, jenom možná... by to nemusel brát jako laskavost vůči sobě, ale vůči ní. Třeba jí štve samota a potřebuje ukázat její hodnotu či co. "Dobrá. Kdyby sis to rozmyslela, tak stačí jediné slovo a nikdy ti nebudu otravovat život. A na drink rád zajdu kdykoliv." Prohodí ledabyle, možná vyzývavě? Záleží na posluchači. On si už nepamatuje pořádně, jak se navazují bližší mezilidské vztahy a byl i moc opilý na to, aby sršil všemi směry asexuálním charisma. Někde ten zbloudilý chromozom ypsilon prolézt musel.

Schuti sa zasmiala a pokrútila hlavou. Samozrejme, barbie by potrebovala dobrého právnika aby sa z toho dostala bez väčších problémov. Ale to už by bol jej problém, takže to rýchlo vypustila z hlavy a miesto toho sa snažila premýšľať ako by asi vyzeral ako pes. S tým három, ktoré mal na hlave a donedávna ho skrýval pod čiapkou bola jej predstava dosť skreslená, kučeravý jazvečík, také čosi sa nevidí každý deň. Ale rozhodne v nej tie vlasy vzbudzovali chuť sa ich dotknúť a zistiť či sú tie kučery naozaj také pevné ako vyzerajú. Možno by na ňu odtiaľ vykukol nejaký vrabec a čvirikal by na ňu nadávky, že ho práve zobudila a narúša mu hniezdo, ale to jej bolo jedno. Viac by to mohlo asi vadiť práve Ivesovi, preto túto svoju tajnú túžbu zahnala, aj tak by sa musela príliš načahovať, keďže medzi nimi stále bola jedna stolička a bola príliš lenivá prekonávať túto vzdialenosť. Radšej do seba kopla pohárik rumu a keď ho opäť vrátila na bar, držala si ho v ruke, aby mohla barmanke zabrániť v jeho opätovnom naplnení. Potrebuje pauzu s pitím, možno si potom neskôr ešte dá, ale teraz určite nie.
Bolo vidieť, že jej otázky ho zaskočili, chápala to, samú seba tým trochu prekvapila, ale bola rada, že sa ho opýtala. Síce on vyzeral akoby to bol strastiplný príbeh, čo zrejme aj bol, pretože keď to hovoril, znel tak nejak zvláštne. Ale nepýtala sa na podrobnosti, len ho počúvala a pohľadom si premeriavala ten kabát, ktorý kedysi patril tajnému agentovi. Mal určite zaujímavú históriu. A pri tom vyzeral pomerne zachovane. "Hmm, takže predsa len je čarovný." Uškrnula sa. "Dokáže vyzerať stále dobre aj po rokoch, to veľa ľudí nedokáže." Síce sa kabát nedal považovať za človeka, on ju určite pochopil ako to myslela a to bolo hlavné. Viac sa ho na to už nepýtala, jeho odpoveď jej stačila aj keď sa pri tom občas smial ako vyšinutý, jej to nevadilo, každý má svoje temné stránky. Jediné čo ju škrelo bolo to, že ani jeden jej typ ohľadom majiteľa kabáta sa nezhodoval s realitou. Van Hellsing? Pirát? Nie, tajný agent. Čo už, jej úsudok je na tom dnes zle.
Snažil sa z toho vykrútiť, ale zároveň z toho mala pocit, že by na to mohol skočiť. Mala z toho zmiešané pocity, nevedela čo si o tom má myslieť, ale to ju práve tešilo. Tá jeho nepredvídateľnosť. Mohol jej povedať áno, rovnako ako aj nie a zrejme ani jedna možnosť by ju neprekvapila. A možno by ju prekvapili oboje, to zatiaľ nevie posúdiť. Ale rozhodne sa na život s ním teší. Ak teda bude súhlasiť. "Ja zatiaľ nemám v pláne si to rozmyslieť, ako som povedala, pre tú izbu nemám využitie. Aspoň by nebola taká prázdna a v mojom byte by mohlo byť o čosi veselšie." Pokrčila plecami a mávla rukou na barmanku, ktorá jej práve chcela doliať do pohára rum. Tá len zas niekam odišla a viac si jedna druhú nevšímali. Pozrela sa teda späť na Ivesa a opäť sa snažila odolávať pokušeniu dotknúť sa jeho vlasov. "Ešte som nestretla nikoho ako si ty. Ale zatiaľ si neurobil nič, čím by si sa mi mohol sprotiviť, preto si myslím, že život s tebou by mohol byť zábava. Pouvažuj o tom. Neviem síce či som dosť zaujímavá aj ja pre teba, ale konečné rozhodnutie je na tebe. Nasťahovať sa môžeš kedykoľvek, rovnako ako to aj odmietnuť." Opäť len jemne pokrčila plecami a usmiala sa.