Chinese Lunar Festival

Veškerou pozornost si ukradlo víno rozlité po kabátě neznámého muže, do něhož omylem vrazila, a který se díky ní stal terčem útoku malé teroristky, jejíž arzenálem, jak se zdálo, se stal kelímek rýžového vína, momentálně naprázdno odpočívající v její dlani. Haylee viděla jen tu katastrofu, kterou způsobila, i když na tmavém zimním kabátě nebylo prakticky zřejmé, kde konkrétně obsah kelímku skončil a zda se jedná o mokrý flek nebo hru světel a stínů. Koktavý hlásek dokola omílal ty samé omluvy v různých verzích - jednou se jednalo o lítost, podruhé o horoucí omlouvání se, div že na místě nezačala kníkat nad vlastní nezodpovědností a hloupostí. Možná se dalo nazývat štěstím, že mladík stojící proti ní ji čapl za ruku, pokládaje obě dlaně přes hřbet teplé ručky, neboť právě tímto gestem vytrhl dívku z koncentrace, při které sypala jednu lítostivou omluvu za druhou v chrlivém vodopádu, a donutil ji konečně zvednout oči. Hnědá, oříškově zbarvená kukadla se upřela na muže před ní, očividně rozesmátého situací, v níž se oba nacházeli. Skutečně se to celé podobalo scénáři hloupoučké romantické komedie, kdy se hlavní protagonisté střetnou za podobného vtipu, jedno vede k druhému, až se do sebe na konci filmu zamilují, vyznávaje si vzájemnou lásku kdesi na střeše Empire state building. To se těch dvou bezpochyby netýkalo - nikdo z nich se nenacházel uprostřed New Yorku jako spíše uprostřed uličky plné protahujících se těl. "J-j-já..." Začátek dobrý, pokud by se koktání dalo brát za úspěch. Jenže nic dalšího z jejích rtů nevycházelo. Důvod? On. Pohledná tvářička, rozesmáté oči slibující, že v příští chvíli na ni nezačne křičet, ani jí nenatáhne takovou, aby druhou flákla o zem. Choval se... mile. Nezlobil se, jak dokazovala slova brouknutá se smíchem, což ji očividně zaskočilo natolik, že nebyla schopna jakkoliv odpovědět, či začít sypat obhajoby na svou hlavu. "A-ale já do vás vrazila," začne zprvu jedinou jistotou, o které ví, že je bezchybná. Skutečně to byla ona, kdo se mu dopotácel doprostřed hrudníku, aby ho zlila nápojem prakticky od hlavy až k patě, jak jí to mohl kelímek umožnit. "N-n-n-ne, ne, ne, ne, ne," vychrlí s tak prudkým zavrtěním hlavy, až není pochyb, že kdyby tak činila ještě o něco déle, patrně by se jí odkutálela. "T-to ne. J-já do vás vrazila. J-já bych měla tu škodu uhradit. A... určitě bych tu čistírnu zaplatila, stačí, když mi dáte účet, já vám to uhradím v plné výši. Přece... nechcete, abyste byl cítit na každém rohu... vínem." Jemně se mu pokoušela naznačit, co by si o něm pak mohlo okolí myslet, když by někam přišel a spolu s ním se táhl odér rýžového vína. Ještě by získal špatnou pověst a to by mu ze srdce nepřála, ať už se povahově choval jakkoliv. "Po-podívejte se. J-já bych vám dala telefon a... Vy byste mi zavolal po vyčištění. A já bych vám to zaplatila." Navrhnutím této alternativy, kdy ho sledovala hnědými kukadly, ač čas od času uhnula pohledem stranou - to tehdy, když jí pohled opětoval - ho nabádala k, dle ní, správnému činu. Ani ve snu by jí nenapadlo, že by se její telefonní číslo mohlo zneužít k něčemu jinému - například pozvání na rande nebo (což by bylo horší) k nějakým čuňačinkám.

"Mně?!" Tentokrát už vyjeknutí neskryje, hlásek jí vyskočil o celou oktávu výš po zjištění, že mladý muž jí nabízel nejen možnost, aby neuhradila ani ten zničený kabát, ale taktéž pití, které jí on hodlal koupit. Několikrát otevřela ústa, aby je vzápětí naprázdno sklapla, očividně neschopna slova. "A-ale já vás polila. Měla bych to být já, kdo vás pozve, ne vy... ne vy mě," zmateně zamrká, očividně si nebyla jistá tím, kde se v pravidlech společenského chování vzal tento bod. Z nervozity si zastrčila jeden pramínek za ouško, očima těkaje všude po zemi, kde se v kalužích odrážely světýlka z lampiónů a jednotlivých ohřívadel rozmístěných po okrajích, aby se postávající skupinky měly jak zahřát, když jen tak popíjely nebo se cpaly nudlemi. Kolem proběhl páreček malých dětí, až jejich vřískání vytrhlo zmatenou dívku z myšlenek. "A-a samozřejmě, že vám pomohu nalézt stánek. T-to je to nejmenší, co pro vás mohu udělat." Ani si neuvědomila, že po celou dobu tiskla svou ručku na jeho hrudník i s papírovým kapesníčkem, momentálně nasáklým alkoholickým nápojem. "Uhm..." Její tiché zamručení dávalo najevo, že tato situace jí očividně není příliš příjemná, neuměla si v ní poradit a packu, včetně kapesníku, rychle stáhla k sobě do bezpečí. "Tak... pojďte, prosím, za mnou, dovedu vás tam." Nervozita jí jen tak neopouštěla, jak dokazovalo už několikáté zastrčení jednoho a toho samého pramínku rezavých vlasů za ouško, ačkoliv na místě držel jako přibitý. Vydávaje se cestou nazpět ke stánku, od něhož přišla, se tu a tam ohlédla přes rameno, zda ji následuje. "A ještě jednou se... omlouvám. Neměla jsem nic z toho v úmyslu, pane," osloví ho tak, jak mohla - jeho jméno neznala a hádat? To si netroufla.

Ako sa zdalo, zaskočil ju. Bol si viac ako istý tým, že koktanie nie je prirodzeným prejavom dievčaťa stojaceho pred ním, ale že koktanie spôsobil on, možno neprimerane prehnanou reakciou. Možno nemal byť taký prchký a vyvaliť to na ňu všetko naraz. I keď to nemyslel zle, snažil sa ju len upokojiť a možno aj utešiť, že sa nič nedeje a nehnevá sa na ňu, avšak to zrejme trochu prehnal. Zrejme by mal trochu oprášiť svoju komunikáciu s nežným pohlavím pokiaľ nechce, aby väčšina jeho konverzácií so ženami vyzerala takto. Niektorým to možno príde fajn, ale niektoré to môže vystrašiť alebo naopak pobúriť. Ako sa však zdalo, teraz ju zaskočil ešte viac než predtým, takže sa rozhodol trochu ubrať a radšej len úctivo mlčal a nechal ju nech mu povie čo má na srdci. Hneval sa na seba, že bol taký prchký, ale už to bolo jedno, teraz už sa musel len snažiť o nápravu. Posledné čo potreboval bolo, aby z neho mala nočné mory alebo tak podobne. Snívať sa jej o ňom môže, to kľudne, ale iba ak pekné sny. Rozhodne by to bolo pre neho poctou, keby sa jej tam nikde mihol aj keď iba ako vedľajšia postava nejakého hlbšieho deja. Ale to už on neovplyvní.
"To nie, nemôžem to od Vás chcieť. Takéto veci sa občas stávajú každému. Skutočne sa kvôli tomu nehnevám. Zájdem s tým hneď zajtra do čistiarne, ale určite nechcem aby ste mi to zaplatila." Jemne sa pousmial, dal by kľudne všetky peniaze sveta za to, aby vedel, ako ju môže teraz upokojiť, bez toho, aby ju pri tom vystrašil a možno tak, aby v nej zanechal príjemné pocity zo svojej osoby. Vyviedol ho však z miery návrh, že mu dá svoje číslo. Samozrejme, chce mu ho dať len preto, aby jej mohol zavolať kvôli peniazom, ale... Ak by jej mal volať kvôli peniazom, ktoré mu "dlhuje", tak by jej určite nezavolal. Rád by sa jej však ozval, mohli by sa ešte niekedy stretnúť... Ale pýtať si od nej číslo a následne ju obťažovať kvôli niečomu úplne inému než je čistiareň a jeho kabát, to nechcel. Nechcel ju v niečom klamať alebo tak podobne. "Budem rád ak mi dáte svoje číslo, avšak, aby som bol úprimný, rozhodne sa nemusíte cítiť tak, že mi niečo dlhujete, takže ak mi dáte svoje číslo, prosím, berte to tak, že to nie je kvôli peniazom, ale skôr kvôli tomu, že by sme sa snáď mohli stretnúť aj niekedy v budúcnosti, možno pri káve alebo tak." Povedal jej na rovinu. Nechcel pred ňou tajiť nejaké iné úmysly, avšak rozhodne svojimi slovami nenarážal na nič úchylné. Samozrejme, ona stála za to, aby skončil v pekle a mučili ho tam najviac ako sa len dá, ale tieto veci išli teraz bokom. Skutočne myslel len na kávu, prípadne možno večeru, rozhodne nie viac. Nechcel na ňu tlačiť a už tak sa bál, že ho odmietne. Nebolo to príliš, neprehnal to zas?
Bola roztomilá ako sa snažila zakryť rozpaky a nejako mu vyhovoriť jeho návrh o tom, aby jej kúpil nové pitie. On na tom však trval a nevyhovorí mu to. "Nevidím v tom žiaden problém, predsa len ste si to kúpila a následne o to prišla aj kvôli mne, takže Vám rád kúpim nové. Aspoň budem mať možnosť kúpiť aj sebe a konečne to ochutnať." Oponoval jej. V žiadnom prípade jej nedovolí aby kupovala niečo ona jemu. Síce nebol milionár, ale peňazí mal dosť aspoň na to, aby nemusel bývať pod mostom a jedno ryžové víno naviac ho pod ten most určite nedostane, jedine ak by sa z neho príšerne opil a potom by skončil pod mostom, pretože by netrafil domov, ale nemal v pláne sa na tom festivale spiť, takže to nehrozilo.
Prikývol, keď ju mal nasledovať. Kľudne aj na kraj sveta. Pripadal si trochu ako očarovaný. A to ešte ani nepil. Možno je to dievča nejaká čarodejnica a zakliala ho. Vyliala na neho nejaké elixír, ktorý vonia ako ryžové víno, ale v skutočnosti to je nejaký nápoj lásky, ktorého výpary stačia na to, aby človek stratil hlavu a síce si o sebe nenamýšľal zas toľko, aby si myslel, že nejaká čarodejnica mu podstrkuje nápoj lásky, aby sa do nej zamiloval, ale možno chce aby ju miloval, pretože sa jej tak ľahšie dostane do pazúrov a potom ho zabije a jeho telo použije pri nejakom rituály. Ale ona nevyzerala na čarodejnicu a on si zas tiež nepripadal tak, že by sa do nej zamiloval až po uši, bola príťažlivá, to áno, ale nikdy nikoho nemiloval, nemohol preto posúdiť čo sa s ním deje, že mu srdce pri jej pohľade vynechá jeden úder a potom začne biť rýchlejšie, avšak príznaky motýlikov v bruchu ako to mnohý opisujú, tie ešte nemá. Zatiaľ by to len pripísal tomu, že stretol atraktívnu ženu a rád by ju spoznal trochu bližšie. Nemal rád romániky na jednu noc, avšak zatiaľ sa nijakej nezaviazal na niečo viac, na dlhodobý vzťah.
"Prosím, neospravedlňujte sa. Nie je to nutné." Snažil sa ju od toho odhovoriť. Vtedy si však uvedomil, že ho oslovila pane. Samozrejme, svojej meno jej predsa nepovedal, takže iné oslovenie čakať nemohol, ale chcel to napraviť. "Moje meno je Jeremius, hovorte mi tak, prosím." Pousmial sa. Kľudne nech ho volá akokoľvek len chce, ale počuť aspoň raz svoje meno z jej pier... Po tom práve túžil viac ako po jedinom dúšku ryžového vína.

Choval se jinak, než by očekávala. Žádný křik, žádné vyhrožování ani zběsilé máchání rukou na důkaz toho, jak moc právě někomu pošpinila čest, nejen drahý kabát. Zvláštní přístup ji tak bezprostředně zaskočil a Haylee nebyla schopna na to něco říct jako každá rozumná bytost, která se v městečku mohla nacházet. Namísto jakékoliv verbální reakce bloudila očima všude po zemi, po světlech lampiónů rozmístěných na každém metru čtverečním čínské čtvrti, po lidech procházejících kolem, užívajících si festivalovou pohodu, než nakonec zakončila své putování u něj - u muže, jemuž zničila kabát. A zatímco Lee vnímala svou chybu jakožto hrozivou katastrofu, div ne armagedon, dotyčný se smál a zdál se býti v pohodě. "Vážně?" Nejistota v měkkém hlase doprovázela její pohled směřující k jeho očím, než je opět sklopila k packám, momentálně zaměstnaným kelímkem bez rýžového vína. "J-já... je mi to vážně líto, neměla jsem v úmyslu... Děkuju," pronese nakonec ve vší skromnosti, tváře zrudlé nachem rozpaků, do nichž ji právě uvrtal. Nestávalo se běžně, aby potkala rytíře na bílém oři, pohádkového prince, který by byl ochoten prominout jí nešťastný krok vedený do prázdna. "Opravdu si toho cením," dodá s jemným úsměvem na rtech, očividně krapet rozhozená z přijmutí nabídky smíru a faktu, že jí nepožene k soudu, aby z ní vytáhl poslední cent. Prsty pravé ruky okamžitě zaujaly místo ve vlasech, kdy si jednotlivé vlnky začala kolem nich obtáčet, pohrávat si s nimi v tichém, uklidňujícím gestu. Potřebovala si dodat maličko sebevědomí a tyto drobné hrátky jí obvykle pomáhaly se vyrovnat se vším.

Byla to však jeho slova, co jí donutila zvednout oči a zlehka pootevřít ústa překvapením. Tváře, doposud růžové, zrudly o to víc, rudá se tloukla s odstínem jejích vlasů, jak ji od hlavy až k patě zachvátily rozpaky. "Vy... mne zvete na schůzku?" Potřeba ujasnit si, co se vlastně stalo, byla k nepřehlédnutí. V oříškových kukadlech zářil šok i jakési nesmělé potěšení, že jí někdo právě pozval na rande, ať už záměrem či špatným výběrem slov. Už delší dobu na žádné nebyla, neúčastnila se akcí pro nezadané. U ní se sotva dalo hovořit o nutnosti s někým sdílet životní zkušenosti, stárnout si navzájem po boku, ač zrovna tento případ u Haylee nehrozil. Sotva by jí kdo tipl více jak dvacet pět let, natož tři tisíce. "J-já..." Zprvu se zdálo, že hodlá pláchnout. Vzít nohy na ramena a zdrhnout za nejbližší roh uličky, kde by se vydýchala ze šoku, než by prchla někam dál, nejlépe do bezpečí svého bytu. "... Bude mi potěšením," téměř zašeptá svou odpověď, tentokrát ovšem s o to radostnějším úsměvem. Muž proti ní vyhlížel sympaticky a i Lee si přiznávala, ač pouze ve svých myšlenkách, že se řadí mezi velmi pohledné muže, kterým jistě každá padne kolem krku, pokud se jim rovnou nepodlomí kolena z jeho úsměvu. Zvláštní, že ten úsměv poznávala, jen si nebyla jista odkud. Neviděla ho prve, ovšem pochybovala, že se s cizincem někdy střetla osobně. Možná ho zahlédla na ulici, když se usmíval na jinou dívku? I to se dalo považovat za možnost. Jen nad tím potřese hlavou, než se jí rozhodne rázně zavrtět. "Ne, to už opravdu nedopustím. Polila jsem vás a to nejmenší, co pro vás mohu udělat, když už vám nemám platit čistírnu, je pozvání na... kelímek." Rychle se opravila s vědomím, že na šálek či sklenku ho skutečně nyní asi sotva pozve. A i kdyby, nebyla tou průbojnou dívkou, která svádí muže a je si vědoma svého sex-appealu. Spíš naopak - považovala se za šedou myšku s roztomilým zevnějškem, díky čemuž jí muži obvykle pomáhali s kufrem do vlaku nebo autobusu. Hlas se jí sice chvěl, oči zůstávaly rozhodné - nedopustí, aby jí kupoval pití, když ho sama ohodila svou nešikovností.

"Haylee. Haylee Skye MacMorgan," přiznala své jméno podobně jako on, jen tentokrát nevynechala příjmení i své druhé jméno. "Těší mne," dodá vzápětí s úsměvem na rtech bez jediné falše. Skutečně ji těšilo se s ním setkat, nejednalo se prostou frázi, jakou si sdělují dva cizinci, i když cítí pravý opak. Nakonec se probojovali ke stánku, jemuž vládla energetická stařenka se svým přívětivým úsměvem. "Wanshàng hao," započne konverzaci pozdravem k dobrému večeru, než objedná dva kelímky rýžového vína, natahujíc prsty s penězi, aby místní obchodnici uhradila dlužnou částku. "Gānbēi," zanotuje po tradičním čínském způsobu s nadzvednutím kelímku, než upila dobrého alkoholického nápoje. Znovu jí růž vbíhala do tváří, stávalo se tak pokaždé, když se v jejím těle rozehřál alkohol. V jejím případě se nejednalo o nic těžkého, jako fénix si udržovala teplo v krvi. "Jak... Jak se vám líbí oslavy?" Netušila, jak začít konverzaci. Tím, jak je zde dlouho? Neznělo to hloupě?

Bolo milé vidieť, že ju to úprimne mrzí. Stále predsa mohla byť nasratá ona na neho, že to vlastne bola jeho chyba, čo samozrejme, nepopieral, on sa predsa tiež mohol pozerať pod nohy a dávať pozor, mohol sa jej vyhnúť alebo čo, ale to by ju zas nemal možnosť spoznať. A teraz si bol viac ako istý tým, že by to bol ľutoval, pretože niekto ako ona rozhodne stál za chvíľku pozornosti. Alebo aj viac chvíľ, ale to už záleží na nej. "Všetko je v poriadku. Veď nehorí." Síce keby pri ňom niekto škrtol zápalkou tak by asi horieť začal, pretože alkohol je predsa horľavý, ale veril tomu, že tu čoskoro nevzbĺkne. Ten kabát mal rád, nestál málo a slúžil mu už pár rokov, stále bol vo výbornom stave a dobre mu slúžil. Nemenil by ho za nič. Bol by len nerád, keby sa s ním musel rozlúčiť, ale určite mu nedá zbohom len kvôli jednému ryžovému vínu, ktoré sa z neho určite bude dať vyčistiť.
Všimol si, že je v tvári nejako moc červená, ale nebol si istý či je to len osvetlením alebo tým, že by sa bola červenala. Nechcel si fandiť až natoľko, aby si myslel, že ju uviedol do rozpakov, ale prekvapený výraz na jej tvári, plný priam úžasu mu vnucoval myšlienku, že tá červeň na jej lícach nie je len kvôli svetlu. Veď keby to tak aj skutočne bolo, ego by mu tým rozhodne nenarástlo, príde mu to roztomilé. A naviac, je vďaka tomu ešte krajšia, doslova pohladením duše len na pohľad. Čo spôsobilo, že mal toľko šťastia aby obliala práve jeho? Je síce pravda, že ju na rande nepozval priamo, skôr to bolo také, že ak mu dá svoje číslo, tak len kvôli tomu, aby sa mohli ešte niekedy stretnúť, nie kvôli čistiarni, ale samozrejme, nevadilo mu, že to pochopila takto. Predsa len, chcel aby to chápala takto. Viac menej. Každopádne na jej otázku len nesmelo prikývol a keby neveril tomu, že je to nemožné, bol by sa snáď aj on trochu začervenal. Čo ak ho odmietne? Čo potom? Nastane taká tá trápna situácia, kedy by nevedel, čo má povedať, nakoniec by to niečím obkecal, len aby nebolo to trápne ticho a potom by sa snažil čo najskôr zmiznúť. Nestihol však vymyslieť presný plán o tom, ako by sa mohla odvíjať situácia, keby ho odmietla, pretože mu medzitým stihla vyjadriť svoj súhlas. Najprv len neveriaco hľadel na dievča pred sebou, akoby mal dojem, že sa mu to len zdalo, ale nakoniec sa žiarivo usmial. "Som Vám zaviazaný." V skutku jej bol vďačný za to, že súhlasila. Vážil si to, hrozne moc. Mohol si to predsa vyložiť aj tak, že mu dôverovala aspoň natoľko, aby si nemyslela, že ju bude chcieť vylákať von, niekam, kde bude menej ľudí, a potom ju niekde znásilní a okradne, ak nie rovno zabije či unesie alebo také čosi. Jeho úmysly však boli čisté a bol rád, že aj ona tomu verí. Nechcel sklamať jej dôveru. Urobí všetko pre to, aby jej mohol vyčarovať úsmev na tvári či už teraz alebo neskôr. Teraz však mal chuť namietať, keď trvala na tom, že chce pozvať na sake ona jeho, ale nedostal k tomu príležitosť. Zdala sa byť pevne rozhodnutá, ale to bol predsa aj on. Nechcel sa s ňou však hádať, rád by jej ustúpil, ale v tomto si svojou rezignáciou nebol tak celkom istý. Preto ju radšej len nasledoval a rozhodol sa nereagovať. Zatiaľ. Ešte k tomu snáď bude mať čo povedať keď už budú na mieste.
Takže sa volá Haylee. Meno, ktoré tak dokonalo pasovalo ku dokonalej tváričke, že to snáď bolo na mieru. Buď zdedila krásu po matke a všetci tak vedeli, že bude krásna a vedeli aké meno jej vybrať, alebo mala len veľmi múdrych rodičov, nech je však ako chce, oboch by išiel rád potľapkať po pleciach, že vykonali na svojej dcére dobrú prácu či už čo sa týka mena alebo celkového zjavu. O svoje myšlienky sa s ňou však radšej nepodelil, pretože aj jemu samotnému sa zdali byť akosi divné a nezvyčajné, takže sa len usmial, úprimne potešený tým, že už pozná jej meno. "Potešenie je na mojej strane." A to v skutku bolo. Dnes bude zaspávať so širokým úsmevom. Ani len ten pocit samoty, ktorý mu občas robil spoločnosť vo veľkej posteli, o ktorú sa nemal s kým deliť - ani len so svojím služobným psom nemohol -, ho dnes nebude obťažovať. Ak bude môcť zaspávať s myšlienkou na Haylee - nič zvrhlé za tým nie je -, tak bude spokojný. O dobrý pocit ho však obral fakt, že zrazu dostal kelímok s nápojom, na ktorý sa tak tešil a ani nestihol namietať voči tou, aby platila ona, tak ako mal pôvodne v pláne. Kedy to stihla? Kde nechal hlavu, že nedával pozor?
Prekvapene sa na ňu pozrel, ale kelímok si zobral a so zahanbeným pohľadom sa pozrel na obsah pohára. "Tak teda ďakujem. Trvám však na tom, že nabudúce platím ja." Žmurkol na ňu a konečne sa odhodlal k tomu, aby si k perám priložil pohár a napil sa tekutiny v ňom. Na jazyk sa mu dostala neznáma chuť, predsa však nie zlá. Vedel by si na to zvyknúť. A to si pôvodne myslel, že ryžové víno musí chutiť divne. Bolo to divné, ale dobré... divné. "No, toto je prvý ako taký festival, na ktorom mám možnosť byť, takže to nemám veľmi k čomu prirovnať, ale páči sa mi tu." Pousmial sa. Nečakal od toho veľa, ale ani málo. Nečakal od toho nič konkrétne, chcel sa nechať prekvapiť a veru ho to ohromilo. "Páči sa mi ako dokážu byť jednotlivé kultúry tak rozdielne. Síce si neviem predstaviť, že by som jedného dňa mal ísť priamo do Číny, ale takto to nie je zlé." Trošku rozviedol svoju myšlienku. "A čo vy?" Dvihol pohľad ku nej, pretože počas svojej odpovede sa rozhliadal po ulici a vychutnával si pohľad na všetku tú výzdobu a rôzne stánky. Teraz však upriamil svoj prenikavý pohľad modrých očí na ňu, zatiaľ čo mu v nich poskakovali malé iskričky, skoro detskej radosti, i keď od dieťaťa ho delí už pár storočí života. Na tom však nezáležalo, stále sa dokázal tešiť ako malý. Ako napríklad teraz. Tešil sa z jej spoločnosti ako už dlho nie zo spoločnosti niekoho iného. Ona však bola iná. Iná ako ktokoľvek koho doteraz spoznal. Mal síce možnosť stretnúť pár krásnych žien, predsa len, veľa precestoval, predsa ho však neopúšťal pocit, že ona na neho zapôsobila ako ešte nikto predtým. Desilo ho to.

"Zavázaný? Vy mně?" Tentokrát se již neubránila tichému smíchu při zmínce o zavázanosti na jednotlivých stranách. Od něj to znělo rozkošně, zvlášť s uvědoměním, že to on tu byl obětí, nikoliv ona. "Nemělo by to být naopak? Vy jste mne pozval na schůzku. Měla bych být zavázaná já vám. A-a-a vlastně jsem, to se nemusíte bát, skutečně!" Rozpačitá mluva se vkradla do něžného dívčího hlasu, když jej začala přesvědčovat, že je mu zavázaná za pozvání na schůzku. "Omlouvám se... Občas... nevím, kdy přestat. A když jsem nervózní, tak moc mluvím. A když moc mluvím, druhým je to nepříjemné a... zase moc mluvím, že?" Zasmála se sama sobě, té hlouposti, kterou stačila napáchat svými slovy. Neuměla přestat, jak dokazoval zbrklý jazyk, co se neustále odvolával na neschopnost se zarazit v pravý čas. Zrůžovělá si zastrčila pramínek vlasů za ouško, pohled upřený k zemi ke špičkám zimních kotníkových kozaček, než ho opětovně zdvihla Jamieho směrem. "A ano, jsem nervózní. Už... je to nějaká doba, kdy mne někdo pozval na schůzku. A vlastně čemukoliv, co by se dalo brát jako... rande," odtuší nesměle, nohou vykračujíc vpřed, aby nestáli na místě i s kelímkem a nepůsobili jako páreček zmrzlých čumilů. Bylo zde toho tolik k vidění a Lee neodolala příležitosti se projít uličkami čínské čtvrti, ač v tuto chvíli plnými těl návštěvníků ze všech možných koutů Shadow Hills. "A-ale samozřejmě vás do ničeho nenutím!" Urychleně nad tou možností zavrtěla hlavou v náznaku, že pokud pomýšlel na jejich setkání v budoucnosti trochu jinak, přizpůsobí se jeho požadavku. Celkově působila dojmem nejistého děvčátka, nesebevědomá, malá ustrašená holčička s velkýma očima jako mají panenky. Díky tomu tak vznikla menší minuta ticha, kterou nakonec přerušila otázkou, zda má možnost si tedy od ní převzít číslo a někam si ho uložit, neboť momentálně nedisponovala propiskou a nezdálo se chytré mu ho napsat na dlaň, jako se to stává v televizních seriálech. Sice to působilo na jednu stranu sexy a sebevědomě, jenže to bylo přesně to, čím se Haylee nemohla stát ani v těch nejbujnějších snech. A navíc klidně mohl o její číslo přijít, když by si ho omylem otřel do kapesníku nebo si umýval ruce. Náhoda je blbec, proč to riskovat?

Naslouchaje jeho hlasu pozorovala scenérii před sebou - dračí tanečníky, ohňovou show, při které lidi nadšeně vykřikovali a žádali o přídavek. Podobné průvody se staly nedílnou součástí a Lee na nich mohla oči nechat. Nechala se natolik unést, že prakticky přeslechla otázku mířenou na ni. To až podivné ticho, které se mezi nimi rozprostřelo, ji přinutilo zdvihnout pohled a poplašeně vyhrknout s tvářičkami růžovými rozpaky. "Och, já? Ummm..." Pátrala v paměti, čelo nakrčené tíhou informací. "V Číně jsem byla pouze jednou a to jen na pár týdnů. Jejich kultura je velmi vzdálená té naší, ale ty tradice, to je něco," vydechne zasněně při vzpomínce na krátkou dobu, kdy pobývala ve východním bloku Asie. "Prošla jsem si Velkou čínskou zeď, prošla si několik vesnic. Mám jejich svět velmi ráda. A to jídlo?" Už jenom při myšlence na dobré čínské jídlo ji honila mlsná. Zrovna procházely okolo několika stánků, kde se v miskách nacházela řada mandarinek, po nichž Haylee chňapla. "Nate. Prý přináší štěstí," vtiskne mu jednu do dlaně, druhou si strkaje do kapsy, aby si ji doma nakonec položila na talířek a nechala ji uschnout. Sotva ji sní, památka z festivalu se jíst nemá. "Takže jste v Shadow hills ještě nebyl?" Tipovala si dle informace, že zdejší festival se konal každoročně. Pokud na žádném nebyl, buď se mu nechtělo, nebo se zde ocitl poprvé.

Musel uznať, že to moc zmysel nedávalo, on po pravde vtedy len nevedel, čo iného by mal povedať. Asi mal radšej len mlčať alebo tak... Už dlho niekoho nepozýval na rande. Jeho výraz preto teraz trochu nasvedčoval zmätku, ktorý sa odohrával v jeho vnútri, kde si nadával do idiotov a bláznov, a dúfal, že to nepokazil a že si to teraz nerozmyslí. Asi by nedokázal žiť s pocitom, že by to takto pokazil. Jasné, žien je na svete veľa, takých ako ona sa tam určite nájde plno, ale on momentálne stál o spoločnosť tejto jednej konkrétnej, nijakej inej, preto si nemohol nechať túto príležitosť len tak ujsť pomedzi prsty ako sypký piesok. Jej slová ho však presviedčali o tom, že nemá v pláne si to rozmyslieť, aspoň zatiaľ nie, preto sa trošku upokojil, keď však povedala, že moc hovorí, keď je nervózna, spozornel. Ona je nervózna? Z neho? Mohlo by to byť tak? Nevyložil si to zle? "Nie je mi to nepríjemné. Rád vás počúvam, kľudne rozprávajte veľa. A nemusíte kvôli tomu byť nervózna. Ja nehryziem a keby sa tu aj našiel niekto, kto by vás uhryznúť chcel, určite vás ochránim." Až keď skončil, uvedomil si, čo vlastne povedal. No jo, občas mu to trochu nemyslí, ale teraz bol príjemne rozhodený nie len jej prítomnosťou, ale aj slovami, takže je pochopiteľné, že mu jazyk trochu unikal spod kontroly a hovoril aj veci, ktoré by si bežne nechal pre seba. Pobavilo ho však čo povedala. Rozhodne sa do ničoho nenútil, tento večer predsa nabral spád, o ktorom ani nesníval a síce ho nemal v pláne, vôbec sa nesťažoval. Bol by čistý blázon, hodný liečenia, keby sa musel nútiť do schôdzky s ňou. "Ale kdeže, práve naopak. To ja mám obavy, že konám trochu prirýchlo a dáte mi košom. A vlastne ma udivuje, že nedostávate takéto návrhy každý deň. Niekto ako vy by predsa mal mať nápadníkov na každom prste aspoň desať, mýlim sa?" Podvihol zvedavo obočie. Bola to skôr rečnícka otázka, ale odpoveď by ho skutočne zaujímala. Bol si však vedomí toho, že ona mu zrejmú odpoveď asi nedá, pokiaľ sa teda mužskej spoločnosti zámerne nevyhýba - ale keby to robila, prečo by teda súhlasila s tým, aby išla na radne s ním? "Je síce pravda, že ani ja som už na... rande nebol dlho, ale kľudne to tak môžeme nazývať, kvôli vám naňho rád pôjdem." A je to tu zas. Mal chuť si dať facku, ale nemohol, pretože by to vyzeralo divne a aj tak už bolo neskoro. A nechcel z toho vycúvať, inak by prišiel o... ňu. I keď ju vlastne nemal, ale to je fuk. Zaujímavé je však to, že sa pri samotnom slove rande trochu zadrhol. No jo, dlho to už nevyslovil. Myslel to s ňou však vážne a rozhodne si z nej nechcel vystreliť spôsobom, že by ju niekam pozval, ona by prišla - ak by prišla - a on by sa neukázal, maximálne by sa niekde z diaľky prizeral jej čakaniu a smial by sa jej. Nie že by to už niekedy skúšal, ale poznal aj takých, ktorý to robili. Čo im na tom príde také zábavné, to nevedel a nemal v pláne to vyskúšať a zistiť či na tom niečo vtipné je alebo nie. On sa radšej bude smieť spolu so slečnou, ktorá bude na tom rande spolu s ním.

Zdalo sa, že bola zahĺbená do vlastných úvah alebo bola len príliš unesená svojím okolím, pretože keď jej položil rovnakú otázku ako ona jemu, nereagovala. Neprekážalo mu to, rovnako ako si ona vychutnávala pohľad na okolie, on si vychutnával pohľad na ňu. Vyzerala ako nejaká víla, ktorá sa odbitím polnoci rozplynie na jemnú paru, ktorá ho v jemnom vánku len pohladí po líci a potom zmizne úplne a zanechá za sebou len príjemné spomienky a pocit osamelosti. Dúfal, že sa také niečo nestane a preto radšej rýchlo mrkol na hodinky, ktoré si všimol v jednom stánku. Do polnoci bolo ešte dosť času, takže tak skoro sa nerozplynie. Pokiaľ sa to teda nestane ešte pred polnocou. Keď vrátil pohľad k nej, na perách mu ešte pohrával jemný úsmev, ktorý sa tam objavil keď zistil, že polnoc tak skoro zatiaľ nebude. Ona však už zrejme začala reagovať a postrehla, že sa jej zrejme na niečo pýtal. Otázku však opakovať nemusel, odpovedala mu aj bez toho. Vypočul si teda len s úsmevom jej odpoveď a jemne prikyvoval. Stále si nevedel sám seba predstaviť v Číne, minimálne kvôli tomu, že tam by sa zrejme nedohovoril inak než rukami a nohami, ale možno raz príde ten deň, kedy prekročí hranice aj tejto krajiny. Tak skoro to však nebude, snáď. Mal predsa v tomto meste poslanie a skôr kým ho nesplní, neopustí mesto. Čo bude potom, to sa uvidí. Bola by však sranda keby zistil, že Arrow je vlastne jeho otec a potom také to "A oci? Pôjdeme do Číny? Prosííííííííím!" Ale to by asi nešlo. Bol už predsa dosť starý na to, aby tam šiel aj bez neho. Koniec koncov, možno Arrow s jeho otcom nemá nič spoločné a on sa na neho upol len preto, lebo jeho organizmus už je sám trochu vyčerpaný z večného naháňania sa za niečím takmer nemožným a teda je ochotný si otca urobiť z kohokoľvek.
Spamätal sa až keď mu do vrecka pchala mandarínku, síce neprotestoval, ale prekvapilo ho to. "A vyžaduje to aj nejaký špeciálny rituál alebo sa môžu len normálne zjesť? Alebo sa jesť nemajú vôbec?" Vypadlo z neho. Ak mu má priniesť šťastie, tak aspoň nech to urobí správne. I keď šťastie už mal, keďže narazil na Haylee a "jej" mandarínky, nie? Vlastne, ona narazila doňho, ale to je nepodstatné.
"Nie. Som tu len pár dní, síce som si už stihol nájsť aj prácu a tak, ale stále som sa tu poriadne nezabýval. Občas sa mi ešte stane, že pri ceste do obchodu si trochu poblúdim, kým nájdem správnu cestu." Rozpačito sa usmial a voľnou rukou, v ktorej nedržal pohár si prehrabol rukou nervózne vlasy.

Byl... milý, jednoduše milý, když se pokoušel navodit příjemnou atmosféru i se scénářem, v němž nepatří mezi filmové upíry, kteří běžně napadají osamělé dívky, aby z nich vytvořily své krvelačné milenky závislé na každém jejich slově. Úsměvem ohodnotila dramatický výkon, prsty zlehka upravily dlouhé rusé kadeře, které si pro dnešní den ponechala rozpuštěné, ač hrozilo, že se jí co chvíli připletou v jemném vánku do úst. Naštěstí se tak nestalo a Haylee se mohla považovat za šťastnou ženu. "Jsem nervózní v mužské společnosti. Nemám vám to za zlé, jen... Neumím s muži hovořit tak jako jiné ženy," vydechne lehce, tentokrát však v jejím hlase zaznívala trpkost nad vlastní neschopností a nádech smutku. Skutečně s muži nedokázala komunikovat tak, jak by si představovala - zakoktávala se, věčně něco brala do rukou a žmoulala a upřímně jim byla schopna vylíčit vše včetně svého životního příběhu. Neuměla se krotit a podobně ani nedokázala zalhat. Vymýšlet si, aby se považovala za zajímavou? Ne, to nebylo nic pro ni. Ani sebevědomá chůze, kdy by pohybovala boky v provokativním gestu se snahou zaujmout řadu příslušníků mužského pokolení a vyloudit tak z nich drink zadarmo kdesi v luxusním baru. I to byl důvod, proč se s ní moc mužů nedávalo do řeči - toužili po nebezpečných ženách, divoškách a mezi ty se Haylee skutečně nepočítala. Možná i proto se zasmála, když se ozval s dotazem, jak je to vůbec možné. "Víte... popravdě..." Váhala, zda mu má říct, že skutečně nemá tak ostré lokty, jak se od moderního pojetí ženy očekávalo. Neoháněla se tituly z univerzit, nikdy nepociťovala potřebu se předhánět a dokazovat mužům, že jejich místo je vlastně pod ní, nikoliv na vyšší příčce žebříčku. A definitivně nevyzařovala nebezpečí femme fatale, o níž muži básní, protože ji nikdy nemohou mít. "Co jsem takto zažila, pak muže přitahují spíše... silné ženy. Takové, které vědí, co od života a partnera chtějí. Kariéristky, s nimiž si není radno zahrávat a já... já taková nejsem." Zprudka vydechla po svém malém vyznání se z tajemství. Haylee možná patřila k jedněm z nejstarších obyvatel této planety, na druhou stranu si ještě nestihla utřídit, co od života očekává. Nalézt partnera nemusel být těžký oříšek, jenže jak mu vysvětlit, že nestárne? Že stále zůstane mladou dívkou, zatímco jemu šediny protkají vlasy a vrásky zanechají rýhy na kůži? Přesně toho se vždy obávala, proto se každé její rande změnilo v katastrofu. Nikdy nepřekročila víc jak dvě schůzky, neboť třetí znamenala sex a to obvykle vedlo nejen k jejímu těhotenství, ale taktéž k něčemu víc. Jak by si to mohla dovolit? "A vy?" Rychle změnila téma s poukázáním na svůj doprovod. "Cožpak vy také nedostáváte několik nabídek denně, abyste měl deset dívek na každém prstu?" Vše mu vracela s jemným škádlením za doprovodu něžného úsměvu, kdy se, snad poprvé za onu dobu, nerozpakovala. "Protože nevypadáte jako někdo, kdo by zůstával sám delší dobu. Spíš jako..." Krátce ho sjela pohledem od hlavy až k patě, tisknouc rty k sobě, aby se nezačala smát. "... Model. Momentálně model na zimní kabáty. A ti přece mají kolem sebe ustavičně houf dívek nebo je to fáma?" Dobírala si ho se zájmem lesknoucím se v hnědých kukadlech. Opravdu ji zajímalo, zda by se stala jen další do počtu nebo je prostě jen smolař. "Vy že jste nebyl dlouho na rande?" Nevěřícný pohled vyprovázel Jamieho slova. "Cestoval jste? Pak bych to pochopila, ale jinak..." Ne, to stálo za její odpovědí. Nechápala.

"Víte...," krátce pohlédla na misku mandarinek naskládaných na sobě, než se ohlédla za Jamiem, načež pokrčila nevinně rameny. "... Že já vlastně ani nevím? Já si je schovávám jako vzpomínku. I když uschnou. Je to... už takový rituál." Další z řady jejích malých tajemství, o která se podělila. Neviděla důvod, proč ho ukrývat a navíc se s ním opravdu báječně konverzovalo, proč toho tedy nevyužít? Zvědavě naklonila hlavu na stranu, když začal hovořit o svém dosavadním pobytu v Shadow Hills, zjevně krátkém, jak jeho slova naznačovala. "Ach a co děláte, smím-li se zeptat?" Ne, že by se obávala nějakého zatčení jako se to stává ve filmech, jenže zvědavost byla její negativní vlastnost. Do všeho tak trochu strkala nos. A i kdyby byl striptér? Sice by se začervenala, avšak žádného odsouzení by se mu nedostalo. "Cesty tu čas od času bývají nevyzpytatelné, ale jakmile dorazíte na náměstí, většinou trefíte." Dořekla to právě včas, neboť před nimi se začala odehrávat další show doplněná prvními ohňostroji. A že se jednalo o pekelně hlasité zvuky, co jí čas od času přinutily strčit hlavu mezi ramena. "A jak se vám tu zatím líbí?"

Z jej slov si vyvodil, že sa neradí medzi tie žena, ktoré si zakladajú na svojom vzhľade a každý noc strávia s iným chlapom. To si síce mohol vyvodiť už dávno, ale teraz mu jeho mienku potvrdila. I keď, chápal, prečo to tak je. Keby sa ona radila medzi také ženy a nedaj bože by pracovala ako striptérka alebo niečo podobné, všetky ostatné ženy by prišli o svojich zákazníkov, pretože by všetci chceli len ju. Avšak, také ženy si o sebe zvyčajne potom aj veľa myslia a preto ich nemal rád a ich spoločnosť nevyhľadával ani keď už držal celibát príliš dlho. Nikdy to však neznamenalo, že musí skočiť do postele prvej, ktorá sa na neho usmeje. "To chápem. Každopádne, bol by som rád keby ste sa v mojej spoločnosti cítila uvoľnene a nie... nervózne. Dalo by sa s tým niečo urobiť?" Zvedavo sa na ňu pozrel so záujmom malého chlapca, ktorý zisťuje či dostane cukrík teraz alebo až o chvíľu.
Ako sa zdalo, rozhodla sa na jeho otázku odpovedať, ale hneď sa aj zasekla. Bolo mu jasné, že jeho otázka nebol práve ľaká na odpoveď, preto jej mal v úmysle povedať, že nemusí odpovedať ak nechce, ale predbehla ho a skôr než by stihol čo i len otvoriť, ústa, už svoju odpoveď doplnila. "A aká teda ste?" Spýtal sa to štýlom, kedy snáď chcel vedieť aj všetky jej najhlbšie tajomstvá. Nebránil by sa tomu, to nie, ale pochyboval, že by mu ich hneď všetky povedala. Ani to od nej nežiadal. Predsa však mu to ale nedalo a musel sa jej to opýtať. Znela tak nejako... opustene. Akoby si zvykla na život bez niekoho po svojom boku a preto nikoho ani nehľadá. Ale on chcel... Čo vlastne chcel? Chcel byť ten niekto, kto bude po jej boku? V dobrom aj v zlom, šťastí aj chorobe, chudobe i bohatstve? On, ktorý cestuje za svojím nezmysleným cieľom, nikde sa dlho nezdrží a práve kvôli tomu si doteraz nedokázal nájsť vzťah, pretože za sebou nechcel nechávať zlomené srdcia? Dvihol ku nej zrak, ktorý sa mu samovoľne sklopil k zemi, keď mu položila otázku, ktorej sa snáď aj bál. Pozrel na ňu akoby povedala niečo desivé, ale ten strach v jeho pohľade tam bol iba zlomok sekundy, hneď ho vystriedal len chápavý pohľad. Mohol čakať, že sa ho bude pýtať na to isté. "Kvôli cestovaniu som nemal možnosť si nájsť nejakú vážnejšiu známosť. A cestovanie sa stalo dôležitou súčasťou môjho života a stále som neprišiel na vytúžený koniec, takže som si zvykol na život samotára bez lásky než aby som za sebou nechával zlomené srdcia všade kam zavítam." A naviac, väčšinou keď sa ľudia či iné bytosti dozvedeli čo je zač, začali sa mu vyhýbať. Nikde sa tak necítil byť vítaným na dlhý čas. Vždy nakoniec musel odísť, aby zbytočne nevíril vzduch. "Možno som však konečne našiel, čo som hľadal. Alebo som možno len našiel niečo, čo mi bude stačiť." Je predsa veľmi veľká pravdepodobnosť, že Arrow nie je jeho otec -prečo by ním predsa mal byť? -, ale možno... Možno ním je. A ak aj nie, tak sa ho môže pokúšať nájsť ďalej, niekde inde, prípade sa vykašľať na to, pretože hľadať muža bez tváre a bez mena je ako hľadať priesvitnú ihlu v kope sena. "Aj preto som dlho nikoho nepozval na rande, neviem žiadnej zaručiť, že sa jedného rána zrazu nezbalím a neodídem. Pokiaľ by chcela ísť so mnou, rád by som ju vzal, ale väčšinou sú to práve oni, ktoré ma... vyženú." A to práve kvôli tomu, že jeho druh sa pokladá za svinstvo. A preto s nimi nik nechce nič mať. A predpokladal, že aj ona ho bude odsudzovať keď to zistí. Pokiaľ teda nie je človekom a nebude im brániť to, že on je nesmrteľný a ona nie. Jemu by to nevadilo, ale ako by sa k tomu postavila ona?

S úsmevom prikývol. Asi to tak urobí aj on. Mandarínky predsa dobre voňajú a ak ju nechá vyschnúť, bude voňať po byte aspoň nejakú dobu. Potom môže spĺňať aspoň úlohu dekorácie. "Nápad to je dobrý, ďakujem." Povedal jej. Teraz sa už len postarať o to, aby sa mu tá mandarínka vo vrecku nerozpučila kým príde domov a bude ju môcť niekam uložiť. A okrem festivalu to bude jeho pamiatka aj na ňu. Aj keby to malo znamenať, že sa už nikdy viac nestretnú, bude tento malý kus ovocia opatrovať. Hej, znie to zúfalo. Potrebuje ženu. Dlho ju nemal. Ale to neznamená, že má v úmysle Haylee zatiahnuť do tmavej uličky a ohnúť ju tam. To by jej neurobil. Samozrejme, vznášal by sa na obláčiku keby mohol mať tú česť a zažiť s ňou aj viac než tento príjemný rozhovor, ale urobil by to len v prípade, kedy by to sama chcela, do ničoho by ju nenútil ako nikdy nikoho.
"Uchytil som sa ako policajt, konkrétne psovod. A vlastne aj tréner tých malých beťárov." Pousmial sa pri spomienke na tie vrtiace sa chvosty, ktoré ho vítajú, keď príde do práce. On sám sa však vždy najviac teší práve na ten jeden, ktorý patrí psovi, ktorého pridelili jemu. Je to stále šteňa, ale sadli si spolu ako riť na šerbel. Hrozne rád by si ho brával aj domov, ale nemôže. A musí sa s tým zmieriť. A ak nie, nájde si bývanie inde a tam si ho už vezme. Raz, príde ten deň, kedy to urobí. Ale najprv sa musí dostať k peniazom. Vykradne banku? Hmm... Ako policajt by asi nešiel dobrým príkladom...
"Nesťažujem sa, je tu pekne. V Amerike som ešte nebol, precestoval som väčšinu Európy, ale nikdy som sa nedovážil ísť za oceán. Až teraz..." Keď nemal na výber ak nechcel prísť o jedinú stopu, ktorú mal. Ak to vôbec bola stopa a nie len naivita. "Ale je to celkom príjemná zmena." Skonštatoval nakoniec.
Postrehol, že sa začali ohňostroje, preto jeho pohľad automaticky zaletel smerom nahor, kde sa bolo na čo pozerať, stihol si však všimnúť aj to, ako Haylee skrčila hlavu medzi plecia. "Je vám zima? Alebo... Bojíte sa ohňostrojov?" Tak trochu zle si vyložil jej situáciu a rozhodne by mu ani len nebolo napadlo, že sa len snaží nejako skryť pred hlukom, ktorý ohňostroj vydával. Bol pevne odhodlaný jej v prípade núdze poskytnúť svoj kabát, ktorý bol síce obliaty, ale aj napriek tomu v ňom bolo teplo a on by to predsa prežil, má pod ním ešte mikinu a tričko, takže by predsa len nezmrzol. Na druhú stranu bol rovnako odhodlaný ju zobrať kamkoľvek, kde by sa báť nemusela, kľudne aj na druhú stranu mesta, stačí si len povedať. Ustarane na ňu preto hľadel, na ohňostroj nedbal. I keď videl ten úsmev, ktorý sa jej vyčaril na perách, stále mal obavy, pretože si nebol istý tým, čo má urobiť. A možno opäť len reagoval prirýchlo.

Stát u soudu a přísahat na bibli, nedokázala by tvrdit, že se jí Jamieho společnost nelíbí. Přišel jí okouzlující tím dobře známým, zažitým gentlemanským způsobem, který v minulých staletích vyhledávala. Nikdy si nepotrpěla na divochy bez zábran, nebezpečné muže hazardující se životem, spíš naopak - držela se zažitých standartů, hýčkaná vzdělanci, ke svému neštěstí však i velmi čarovnými lidmi, jejichž ztráta jí pokaždé lámala srdce. Co bylo to, čemu propadla hned napoprvé? Oči. Pokaždé se jednalo o oči, a poté úsměv. Milovala upřímný smích i hravě zvednuté koutky, ruce, které jí držely od nebezpečí, chránily ji v medvědím objetí a pokaždé ji dovolovaly schoulit se do náručí, když hledala útěchu. Více jak sedmdesát let nic podobného nepociťovala, její schůzky končily po jedné, nanejvýš dvou a Haylee jako ten největší srab pokaždé utekla s tichou omluvou vyřčenou v rychlém spádu slov. Ale když jednou člověk zažije lásku, tu opravdovou, ačkoliv v jejím podání se jednalo o jednu a tu samou osobu třikrát, pak po něčem podobném touží znovu i přes veškerý strach stravující srdce. Lee se odmítala podobného citu vzdát, ač ji láska nyní vázala k synovi, sic už dospělému, prakticky stařečkovi obklopeného bandou vnoučat, ale stále se nejednalo o spřízněnou duši, vedle níž bude večer ulehat, aby se každé ráno budila se zasněným pohledem do očí toho druhého. "Bude to těžké. Nedá se to jen tak... přejít, pustit k vodě ale... Budu se snažit," vznesla tichý příslib do budoucna, že se pokusí napravit reputaci a nebude z něj tak nervózní, aby mlela pantem nebo se ustavičně zakoktávala. Vědoma si toho, že mu slíbila ono 'příště' se pousmála jen pro sebe, zrůžovělá ve tvářích jako rajské jablíčko. "Ovšem myslím si, že to bude neskutečně těžký úkol. Přeci jen...," náznakem nakrčení ramen dávala najevo, že mezi nimi je obrovský rozdíl. "... Jste pohledný muž. A... co jsem si všimla, máte opravdu hezké oči. A úsměv. O to bude můj úkol těžší." Když si uvědomovala jeho pěkný vzhled? Samozřejmě, že se jednalo o zapeklitý úkol. Mohl svého vzhledu využívat, aby si ji obmotal kolem prstu, ač přesně tohle by Lee nikdy nenapadlo. Namísto jakýchkoliv myšlenek jen potřese hlavou s tichým smíchem. "Ale jak jsem slíbila, budu se snažit," dodá znovu na znamení, že přeci jen svou přísahu bere vážně - téměř jako pravá skautka.

Na tak těžkou otázku nešlo odpovědět jednoduše. Jaká byla? "Nemyslíte, že se člověk popisuje lépe, než tomu ve skutečnosti je? Abyste nebyl zklamán." Znala takové, kteří ze sebe dělali něco, co nejsou, vychvalovali se, přeháněli a pak skutek utek. "Myslím si, že jsem hodná. Snažím se lidem pomáhat, nabídnout jim pomocnou ruku a být tu pro ně, když nikoho jiného nemají. Ráda se starám a chci, aby všichni kolem mě byli šťastní." Kraťoučký monolog ji ze rtů splýval jedna báseň. Zamýšlela se nad sebou, hledala to dobré i to špatné, co na sobě nacházela. "Hodně lpím na svých rituálech. Třeba že každé ráno sedím na balkóně a pozoruju lidi pod sebou, vymýšlím si jejich příběhy. Nebo počítám hvězdy a hledám různá souhvězdí." Občas si připadala jako princezna z nějaké pohádky, dívka ukrytá ve vlastním světě. "Na druhou stranu se nepovažuji za sebevědomého člověka. Nepatřím k ambiciózním kandidátům na vysoký post a... popravdě bych vás asi měla varovat, ale obvykle uteču ze schůzky. Po první, druhé... se už neozývám, protože se bojím toho, co by mohlo následovat. Protože si myslím, že nejsem připravená na vztah." Tak a bylo to venku - svěřila se mu s jedním tajemstvím, které před ostatními ukrývala. Jenže Jamie se zdál milý a tak otevřený, nemohla by mu do očí lhát nebo mu podobnou informaci zatajit. Nad jeho nešťastným milostným životem chápavě pokývala hlavou. Vztahy na dálku nevycházely, obvykle ztroskotaly na jedné či druhé straně. Jen málokdy nastal pravý opak. "Hodláte... odcestovat i ze Shadow Hills?" Představa, že by schůzka vyšla dobře, našli by v sobě zalíbení a on by se jednoho dne musel vzdálit? Ne, nezněla vůbec dobře. "Opravdu?" Zvědavě zdvihla oči k němu, dál se však nevyptávala, o co se jednalo a co ho drželo v jejich městečku. Už ho považovala za své? Prakticky ano. Líbilo se jí tu a i když jejím domovem se stalo Colorado, nehodlala východ Spojených států jen tak opustit.

Opravdu se jí líbil jeho úsměv. Když se smál, vypadal tak šťastně a přesně to u lidí hledala. "Tak to jsem ráda, že jste mi nedal pokutu." Fakt, že se jednalo o policistu, ocenila úsměvem. Každé povolání si neslo jisté břemeno a tušila, že policisté to mívají obzvláště těžké mezi lidmi. Nikdo se necítil sebejistě, ovšem Haylee? Té to nevadilo. Povolání jako každé jiné. "Tak to se určitě nenudíte," odtuší při zmínce o psech a jejich trénování. Sama si potrpěla víc na kočky, líbila se jí jejich rozpustilost a lhostejné chování, kdy bývaly pány svého osudu, přesto ji nepřestávala fascinovat psí oddanost. "Ne, není mi zima. Jen ten hluk..." Nebyl příjemný, to vůbec ne. Rachejtle hvízdající nad hlavou co chvíli bouchly v uskupení barev. Tu podívanou milovala, ale ten zvuk? Ten by si klidně mohla odpustit. I přes jistou nelibost vůči zvukům musela uznat, že se jednalo o opravdu nádherný ohňostroj. A když vše pominulo? Přidala se k potlesku. "Omlouvám se, ty zvuky... v tomhle jsem asi trošku jako psi. Nemám je moc v lásce a když to jde, vyhnu se jim."

Samozrejme, že dokázal pochopiť to, že nervozitu v nej nevyvoláva on ako taký, ale práve to, že je chlap, takže s tým nič neurobí. A ak hej, nebude to ľahké, predsa len, potlačiť istú časť seba samej... Poznal ten pocit. Ale veril tomu, že sa jej podarí ovládnuť to. Snáď. Ak to však nepôjde, zmieri sa s tým, že je hold, nervózna, pokiaľ to nebude robiť problém jej. "Cením si vašu ochotu. Avšak, nemusíte sa kvôli mne premáhať. Pokiaľ sa vaša nervozita prejavuje hlavne tým, že veľa rozprávate, tak mi to nebude vadiť. Rád si vás vypočujem." Nech už by sa chcela baviť o čomkoľvek. Či už o niečom vážnom alebo len o blbostiach, bude jej robiť poslucháča a ešte aj s úsmevom, ak to situácia a daná téma budú dovoľovať. "Ale ak je vám to ozaj také nepríjemné, ja si kľudne zoženiem nejakú tašku alebo aspoň masku či niečo, aby ste sa na mňa nemusela pozerať." Prípadne by z jej života mohol zmiznúť, úplne i keď by ho to mrzelo, ale ak by to bolo jej prianie... Nečakal však, že mu začne skladať komplimenty takéhoto rázu, aspoň to tak teda ako komplimenty bral. Samozrejme, že ho potešilo, že sa jej páčia jeho oči a úsmev, to je však len zlomok toho, čo by od ženy žiadal, aby na ňom mala rada. O oči môže prísť, úsmev môže nahradiť rovná čiara zovretých pier. Povrchová krása môže pominúť ako sneh na horúcom slnku, preto si zakladal hlavne na tom, aby na ňom žena obdivovala či milovala práve jeho charakter a nie jeho vzhľad. Ale hej, aj napriek tomu sa potešil, že sa jej zrejme ako muž páči. Aj na tom predsa záleží. "Ďakujem, za tak milé slová, myslím však, že to ja by som tu mal skladať komplimenty vám. Ospravedlňujem sa, že som tak doposiaľ neurobil, ale vaša prirodzená ženská krása ma oberá o slová, ktorými by som dokázal popísať, čo vidím, natoľko, aby to bolo dostatočne výstižné." Pripadal si akoby to recitoval z nejakej knihy a pri tom hovoril len čisto od srdca, síce mal chuť si plesnúť pop čele, že čo to zase kotí za rečičky, ale... hovoril len čistú pravdu. Nič z toho nebol výmysel jeho, momentálne, trošku premotivovanej mysle. V poslednom čase sa sústredil na hľadanie otca a potom na prácu, na dvorenie sa ženám nebol čas, a preto teraz možno znel ako niekto zo starej školy, ale on sa len nemal možnosť naučiť terajší spôsob flirtovania. Jemu sa však zatiaľ stále páčili tie staré metódy a nemal v pláne od toho upustiť. Aspoň zatiaľ určite nie.

Chápavo sa na ňu pozrel, bolo mu jasné, že veľa ľudí má v dnešnej dobe sklony k tomu, aby preháňala o svojom pravom charaktere, len aby zapôsobila na niekoho, koho tá osoba sama nemá rada, ale v opačnom prípade, osoba na ktorú sa snaží zapôsobiť, nemá rada jeho. A tak to ide do kola, nikto nikomu neverí, všetci sú falošný a niektorý by si dokonca zaslúžili oscara za svoje herecké výkony vtedy, keď sa im to práve hodí. Nemal rád takých ľudí. Ale snažil sa vložiť každému z nich aspoň trošku svojej dôvery. Či sa mu to vráti alebo nie, o to už sa nestaral. On len chcel dať každému šancu ukázať mu, aký v skutočnosti je. Vypočul si však jej rozprávanie o sebe a musel uznať, že tie jej rituály mu prišli hrozne rozkošné. Áno, aj on mal isto svoje zaužívané zvyky, o ktorých možno poriadne ani nevedel, pretože ich robil automaticky, ale tie jej sa mu páčili. "To by ma zaujímalo, aký príbeh by ste vymyslela ku mne..." Nadhodil skôr pre seba než pre ňu, ale potom sa usmial. Každopádne, mal v pláne sa vyjadriť ku niečomu inému než ku svojmu životnému príbehu v jej podaní. "To chápem. Nechcem vás do ničoho tlačiť, ak vám pripadám otravný alebo niečo, kľudne povedzte, pochopím to. Nebudem vás nútiť do toho aby ste so mnou niekam zašla, ak to sama nechcete." Možno sa jej mal asi opýtať na to, prečo väčšinou odišla a viac sa neozvala, ale mal dojem, že to by bolo trochu priveľké špáranie sa v jej súkromí, ono to predsa mohlo mať rôzne dôvody, napríklad, že sa jej daný muž nepáčil, nesadli si povahovo alebo také niečo. A možno za tým bol vždy jeden a ten istý dôvod, na to však nezáleží. On nemal v pláne vycúvať ani keď mu práve povedala, že obyčajne vždy utečie, pretože si myslí, že nie je na vzťah pripravená a tak podobne. Možno to nakoniec bude on, kto sa zdekuje prvý, pretože nebude mať dosť odvahy na to, aby si s ňou skutočne niečo začal.
Dvihol ku nej trochu zmätený pohľad, svojou otázkou ho zaskočila aj keď ju mohol očakávať. Zarazilo ho však, že jej nevedel dať odpoveď. Bol z toho zmätený, v jeho hlave sa odohrával menší boj, na jednej strane sa už chcel konečne usadiť, nájsť niekde miesto, ktoré by považoval za domov, možno by si našiel aj manželku, ktorá by ho milovala a mali by spolu rodinu, na druhej strane však bol ten pocit, že nikdy nemal skutočnú rodinu a rád by zistil kto je jeho otec aj keby to mal byť len obyčajný žobrák pod mostom - o čom však vrelo pochyboval. "Ja... Je to pre mňa ťažká otázka, sám neviem. Už dlhší čas sa chcem niekde usadiť, ale... Ešte stále som nedosiahol svoj cieľ, za ktorým sa ženiem už celé st... roky." Takmer povedal storočia, ale rýchlo sa zarazil a opravil sa. Hneď však pokračoval vo svojom výklade ďalej aby mal väčšiu šancu to skryť. "Avšak, viem, že ten cieľ je snáď nemožné splniť, preto v poslednom čase začínam uvažovať o tom, že by som to vzdal." Vyslovovalo sa mu to ťažko, ale prekvapilo ho, že pred ňou sa to nebál vysloviť a proste to urobil. "Znie to možno úboho, ale po takom čase začne človek strácať nádej na úspech a radšej sa začne zamýšľať nad tým, či chce skutočne svoj život premrhať niečím, čo sa mu možno nikdy nepodarí, alebo sa rozhodne, že sa konečne usadí, založí si rodinu a bude šťastný aj tak." Smutne sa pousmial a nesmelo ku nej dvihol zrak akoby sa bál, že mu teraz jednu vrazí. A urobí to?

"Pokutu? Tú vám môžem dať iba ak za to, že vyzeráte až pridobre." Krátko sa zasmial. Nevedel si predstaviť za čo iné by jej asi tak mohol dať pokutu. "Och, to v skutku nie, ale neľutujem to. Je to príjemné rozptýlenie a vďaka tomu mám svoju prácu aj rád." Je to lepšie než by mal celý deň trčať niekde v kancelárií alebo stáť na parkovisku a skutočne rozdávať pokuty.
Jasné, zase si len zle vyložil situáciu. Znovu sa začal v duchu nadávať a pri tom sa navonok len pousmial, pretože ho tešilo, že to nie je nič vážne. "To chápem, ja to tiež moc nemusím, rád sa pozerám, ale ten hluk... To nie je nič pre mňa." V tomto so zvieratami dosť súcítil, minimálne preto, lebo mali lepší sluch než bežní ľudia a teda im ten hluk robil väčšie nepríjemnosti.