PříjemPark
3 posters
Strana 1 z 2
Strana 1 z 2 • 1, 2 
Park
pro Admin Sun Dec 16, 2018 3:21 pm
Nejbezpečnější místo v celém Shadow Hills, beze srandy. Kvalitně osvětlené cesty poskytují dostatečnou jistotu, aby se žádný pozdní procházející nelekl muže v ošoupaném baloňáku. Dřevěné, ručně opracované lavičky poskytují vcelku dobré posezení, večer rozsvícené lampy zase kouzelnou souhru světel a noční oblohy. Park se stal dokonalým místem pro odpočinek, útěk z práce o polední pauze nebo zkrátka a dobře kvalitním pláckem pro ranní či večerní běh.
Admin- Admin
- Posts : 40
Join date : 16. 12. 18 -
Re: Park
pro Richard Ecclestone Fri Dec 28, 2018 6:41 pm
Slnko už padlo kdesi za obzor a aj posledné zbytky jeho existencie prekryli husté biele mračná pomaly tmavnúce od postupného nedostatku denného svetla. Šťastie nadchádzajúceho večera spočívalo aspoň v tom, že nesnežilo a ani nefúkalo. Vzduch, relatívne dosť studený, stál alebo sa pohyboval len pozvoľna a najväčšie nebezpečenstvo predstavovali zmrznuté chodníky - a to dosť krivo, takže aj ten najmenší krok mohol byť značne obtiažny. Richard to teraz spoznával na vlastnej koži, keď musel pendlovať medzi stanicou a svojím bytom pešo, pretože sa necítil na motorku, hoci cesty boli bezpečne posolené. A ako hasič si všimol, že oproti zvyšku roka ich teraz častejšie volajú na miesto rôznych nehôd a kolízií. A taktiež ľudia sa častejšie zraňovali pre ten ľad, čo videl aj teraz pred sebou, kde nejakí dvaja páni našľapovali veľmi opatrne a skoro až komicky, ako sa snažili zostať stabilnými. Ani nechcem vedieť, ako kráčam ja, preblesklo sa mu hlavou a sklonil hlavu na svoje nohy, aby videl, či ich tiež tak zvláštne vykrivuje, no nech sa snažil ako chcel, zdalo sa, že ide normálne. Žeby ešte celkom nevyšiel z cviku a stále mal v sebe niečo z tých skúseností, čo nabral za tie storočia? Ľahký krok, opatrná chôdza a keď sa snaží, aj takmer nehlučné našľapovanie akoby sa nad zemou skôr vznášal než po nej chodil? Musel to mať v sebe, stovky rokov praktického využívania sa nezabudnú za pol roka otáľanie, to teda určite nie! Na dôkaz svojho presvedčenia mierne zrýchlil krok, spevnil ho, čo sa týka nôh, no zľahčil v chodidlách, takže cez podrážky stále cítil všetko pod sebou, no mal pocit, že ide jednoduchšie a ten ľad sa ho nesnaží dostať bližšie k sebe (v zmysle pádu). Tak sa stalo, že o nejakých tridsať sekúnd bez väčších obtiaž za veľké čudovania sa z ich strany predbehol dvojicu pred sebou a odbočil doľava na chodník, ktorý sa na tomto mieste skrúcal do parku. Mal to totiž kratšie ako keby ho mal celý obchádzať po obvode. Odbočil celkom ku okraju, kde nebolo toľko ľadu ako skôr pevného betónu a trochu sa poobzeral okolo seba. Túto scenériu videl za tie roky už veľakrát, a tak sa niet čo diviť, že mu zovšednela napriek tomu, že tie staré lampy svietili príjemným svetlomodrým svetlom a lavičky sa strácali v bielobe trávnika za nimi rovnako ako kríky, zatiaľ čo stromy sa ako zmrznuté piliere týčili do nebies, až opticky narážali do mrakov. V skutočnosti ich však od nich delilo ešte mnoho a mnoho metrov, no pohľad to bol krásny. Teda aspoň pokiaľ ste ho videli tak dva-tri razy, no ak ste to isté videli aj dvadsaťkrát do mesiaca behom viac ako sedemdesiatich rokov, už to nemá ten správny účinok. Pre dlhovekých veci postupne všednejú - dokonca aj samotný čas. Kto by to len bol povedal? Na druhú stranu, dávalo to zmysel. Všetko okolo neho sa menilo. Ľudia, príroda, spoločnosť, myšlienky, krásy i názory, všetko si prechádzalo väčšími či menšími obmenami a postupne ch nahrádzalo niečo nové, čerstvejšie, no takí ako Richard? Oni tu boli stále a sledovali to, večne rovnakí a nezmenení, dokiaľ sa neodohralo dačo veľké, čo nimi mohlo otriasť. Absencia procesu zmeny bola fascinujúca, ale po jednom miléniu už aj dosť únavná. Stále tu však bol a konečne začal aj reálne žiť, po storočiach strastiplnosti. A ak bohovia dajú, nájde konečne aj nejaký ten vnútorný mier. Hlavne to bola pre Richarda lákavá predstava. Perami mu tiklo pousmiatie, a takspomalil krok a vošiel do svetla mestského parku.
Richard Ecclestone- Demon - běžný démon
- Posts : 9
Join date : 16. 12. 18
Location : Shadow Hills
Re: Park
pro Ives Pappel Sat Dec 29, 2018 11:37 am
Filmovému průmyslu se povedlo z parků udělat místo ikonických extrémů. Buď na vás dýchal letní, podzimní, zimní i jarní romantikou spojenou s dětským smíchem a piknikovými košíky, nebo to bylo naopak obávané místo se zaručeným výskytem "spodiny" společnosti, nebezpečí a jinak z měst vytěsněné havěti. Ivesova paměť se nedokázala zmoct na jinou asociaci, než na veřejný záchod, který je ovšem plný života přes den a soukromí ve večerních hodinách. Z práce se proto rozhodl prodloužit si procházku domů po jedné z pěších cest lemované vysokými lampami, zrovna když se lámal soumrak se setměním a rozsvítilo se. Od svého nedávného přistěhování toho příliš mnoho neviděl a v této části města to byla vlastně jeho premiéra, a s potěšeným úsměvem musel přiznat, že je mile překvapen. Ve srovnání s parky, ve kterých obvykle přespával, neměl tento daleko k idylce z filmů padesátých let.
Chodník s čerstvě naleštěným ledovým pokovováním měl velmi kouzelnou vlastnost podlamovat kolena všech návštěvníků parku. On sám měl co dělat, aby se držel na nohou, protože navzdory slušně zachovalému vzorku neměl proti ledu mnoho šancí. Ale rozhodl se to využít ve svůj prospěch. Po ujištění, že není sledován a zapadá do prostředí parku s jistou dávkou anonymity, se nezdráhá kdejaký krok proložit hravým sklouznutím vpřed. Až s dětskou radostí. Je s údivem, že ještě nebyl za svou bláhovost potrestán rozbitým nosem, neboť místo koukání pod nohy otáčí hlavu a rozhlíží se, mapuje své okolí a ukládá si jej do paměti. Navzdory prvnímu dojmu na jedničku nemá ještě v sobě ten vztah, který si možná do budoucna vybuduje, pokud by se tu rozhodl pobývat o něco děle. Mezitím se spokojí s úšklebkem nad humornými poznámkami, které se mi tlačí do fronty v hlavě díky pohledu na rampouchy sbíhající se z větve vysokého stromu. Ideální místo pro odpoledne strávené s dětmi. I to je ale po chvilce minulostí.
Stál tam, v dlouhém vlněném kabátě bez kapuci, který opticky rozšiřoval jeho siluetu. Končil patnáct čísel nad zemí a krom vysokých, hnědých bot vlastně nevyzradil o zbytku ošacení majitele vůbec nic. Uši mu zakrývala vlněná čepice, volná a spadající na temeno. Založil ruce na hrudi a pozoroval halo světla vznášející se nad parkem, tak prazvláštně vtahující. Ohraničení způsobující zaniknutí kontur a okrajů stromů, ale zároveň zvýrazňující důležitost stromů v celkové estetice. Sundal si rukavici, pravou, a sáhl do vnitřní kapsy kabátu, ze které vytáhl drobný blok a krabičku od sirek. Klekl si, s patami na zemi, nedbaje na skutečnost, že spodní a už tak ošoupaný lem kabátu právě vyválel na zemi. Sundal si i druhou rukavici a obě napůl zastrčil do boční kapsy, otevřel krabičku od sirek a s podivem v ní bylo uloženo jako do jesliček několik krátkých uhlů. Černé a rezaté. I když mohly působit stejně, tak podle jejich délky, tvaru a případných zářezů moc dobře věděl, který uhel má jakou tvrdost a chvíli ještě přemýšlel, v jakých barvách by nejraději zvěčnil park. Rozum říká, že ledové království si zasluhuje studenou černou. Šedivé tóny odstupňované od nenápadné špíny až po intenzivní temnotu. Ale emocionálně svůj dobrý pocit z tohoto místa chtěl vložit do toho tepla, které zrovna cítí. A tak sahl pro hnědý uhel. A ještě jej chvíli držel v prstech, než sklopil oči na zápisník, aby si přeměřil velikost stránky a rozhodl se, na kterou scénu bude klást důraz. Dobře si to rozmýšlel, nebyla to první a ani poslední stránka v bločku. Těžko povědět, proč se rozhodl si jej vzít zrovna dneska. Už u něj pár let strávil, dejme tomu osm, a za tu dobu se v něm objevilo možná deset obrázků. Namaloval i nakreslil toho spousty, ale tento bloček chtěl naplnit jen speciálními vzpomínkami. A ani nevěděl proč zrovna této přikládal takovou zajímavost, ale bude to jeho vize Shadow hills, kterou buď naplní, nebo zmuchlá a zahodí. A jak se pustí do vynešení linií na papír, nevšimne si, že nedaleko od něj stojí ještě muž.
Chodník s čerstvě naleštěným ledovým pokovováním měl velmi kouzelnou vlastnost podlamovat kolena všech návštěvníků parku. On sám měl co dělat, aby se držel na nohou, protože navzdory slušně zachovalému vzorku neměl proti ledu mnoho šancí. Ale rozhodl se to využít ve svůj prospěch. Po ujištění, že není sledován a zapadá do prostředí parku s jistou dávkou anonymity, se nezdráhá kdejaký krok proložit hravým sklouznutím vpřed. Až s dětskou radostí. Je s údivem, že ještě nebyl za svou bláhovost potrestán rozbitým nosem, neboť místo koukání pod nohy otáčí hlavu a rozhlíží se, mapuje své okolí a ukládá si jej do paměti. Navzdory prvnímu dojmu na jedničku nemá ještě v sobě ten vztah, který si možná do budoucna vybuduje, pokud by se tu rozhodl pobývat o něco děle. Mezitím se spokojí s úšklebkem nad humornými poznámkami, které se mi tlačí do fronty v hlavě díky pohledu na rampouchy sbíhající se z větve vysokého stromu. Ideální místo pro odpoledne strávené s dětmi. I to je ale po chvilce minulostí.
Stál tam, v dlouhém vlněném kabátě bez kapuci, který opticky rozšiřoval jeho siluetu. Končil patnáct čísel nad zemí a krom vysokých, hnědých bot vlastně nevyzradil o zbytku ošacení majitele vůbec nic. Uši mu zakrývala vlněná čepice, volná a spadající na temeno. Založil ruce na hrudi a pozoroval halo světla vznášející se nad parkem, tak prazvláštně vtahující. Ohraničení způsobující zaniknutí kontur a okrajů stromů, ale zároveň zvýrazňující důležitost stromů v celkové estetice. Sundal si rukavici, pravou, a sáhl do vnitřní kapsy kabátu, ze které vytáhl drobný blok a krabičku od sirek. Klekl si, s patami na zemi, nedbaje na skutečnost, že spodní a už tak ošoupaný lem kabátu právě vyválel na zemi. Sundal si i druhou rukavici a obě napůl zastrčil do boční kapsy, otevřel krabičku od sirek a s podivem v ní bylo uloženo jako do jesliček několik krátkých uhlů. Černé a rezaté. I když mohly působit stejně, tak podle jejich délky, tvaru a případných zářezů moc dobře věděl, který uhel má jakou tvrdost a chvíli ještě přemýšlel, v jakých barvách by nejraději zvěčnil park. Rozum říká, že ledové království si zasluhuje studenou černou. Šedivé tóny odstupňované od nenápadné špíny až po intenzivní temnotu. Ale emocionálně svůj dobrý pocit z tohoto místa chtěl vložit do toho tepla, které zrovna cítí. A tak sahl pro hnědý uhel. A ještě jej chvíli držel v prstech, než sklopil oči na zápisník, aby si přeměřil velikost stránky a rozhodl se, na kterou scénu bude klást důraz. Dobře si to rozmýšlel, nebyla to první a ani poslední stránka v bločku. Těžko povědět, proč se rozhodl si jej vzít zrovna dneska. Už u něj pár let strávil, dejme tomu osm, a za tu dobu se v něm objevilo možná deset obrázků. Namaloval i nakreslil toho spousty, ale tento bloček chtěl naplnit jen speciálními vzpomínkami. A ani nevěděl proč zrovna této přikládal takovou zajímavost, ale bude to jeho vize Shadow hills, kterou buď naplní, nebo zmuchlá a zahodí. A jak se pustí do vynešení linií na papír, nevšimne si, že nedaleko od něj stojí ještě muž.
Ives Pappel- Human
- Posts : 14
Join date : 27. 12. 18
Re: Park
pro Richard Ecclestone Sat Dec 29, 2018 12:17 pm
Podrážka tenisky mu zachrapčala pod uvoľnenými kúskami ľadu a tie sa drvili pod jeho nemalou váhou s ľahkosťou rozbíjajúceho sa skla. Neznelo to však hlasno ako rana z dela napriek pokojnému tichu vznášajúcemu sa v okolitom prostredí, pretože aj napriek stromom fungujúcim ako prirodzená zábrana bolo možné začuť všeobecný ruch mesta za nimi. Tlmený bol, to je pravda, len ani zmrznuté stromy nech boli akokoľvek mohutné a vysoké nemohli zabrániť prenikaniu každej tóniny, každého revu motora a každému výkriku z hrdla anonyma, ktorý si so sebou nesie svoj príbeh a svoj život. Kto bol? Čo bol? Čo robil a ako to dopadne? Mnoho otázok a len málo odpovedí. Richard sa však naučil príliš sa nad takými vecami nezamýšľať, lebo uvažovať nad osudom každého cudzinca, na ktorého narazí, je proces zložitý a v konečnom dôsledku ako zbytočný, tak aj vyčerpávajúci - preto sa i viac zameral na ten nekonkrétny hluk vychádzajúci odvšadiaľ. Zakladateľom tohto parku však stojí za česť, ako skvelo ho postavili. Pôsobil skutočne ako takmer dokonalá oáza pokoja v tom ruchu a jediný hluk, čo tu dorazil, bol hluk neustáleho pretriasania myšlienok v hlave každého človeka. Ktovie, aká hlasná by bola jeho myseľ? Či už to znelo samoľúbo alebo nie, Richard tušil, že jeho vnútro by bolo hlasnejšie ako metalový koncert (niežeby niekedy na nejakom bol, no mal svoju predstavu), nie však preto, lebo bol starý a všetko videl a všetko počul ako skôr preto, lebo sa učil. Mal veľa času, to bola pravda, avšak veril, že aj keby ho nemal, netrávil by ho o nič inakšie ako učením sa, kŕmením svojho intelektu informáciami a vedomosťami neoceniteľnej hodnoty. Existovali však aj iné hodnotné spôsoby, ako povýšiť svojho ducha na vyššiu, lepšiu úroveň či ho dokonca vystreliť do nebeských výšin, kde sa buď uchytí, alebo ho bude čakať strmý a skutočne nepríjemný pád späť dole. A taký pád človeka väčšinou zlomí. Zhodou zvláštnych okolností, ktoré Richard jednoducho nazýval osudom, pred sebou siluetu postavy skláňajúcu sa nad čímsi a podľa neustálo dvíhania a zohýnania hlavy a pohybov ruky usúdil, že vykonáva nejakú aktivitu, dokonca aj celkom konkrétnu. Svoj krok ešte o čosi spomalil a pre tentokrát si dával skutočne aj pozor, kde stúpa, aby ho náhodou nevyrušil, keďže podľa všetkého to bol umelec a keď sa tí raz dostali do tranzu, museli v ňom zostať. Inak by totiž stratili niť svojho tvorenia a nemuseli sa k nemu vedieť vrátiť. Bolo to podobné ako keď človek číta knihu a je tak pohltený atmosférou, až sa zľakne, keď sa prudko otvoria dvere. Atmosféra sa vyparí a zostane kniha...a príbeh, no to, čo ho robila tak úžasným je už nenávratne preč. Mysliac na toto radšej aj zostal na mieste, neriskujúc vbehnutie do obrazu, a len stál a čakal. Času mal viac než dosť a nemohol poprieť, že nebol zvdavý na výtvor, ktorý sa napokon ocitne na papieri.
Richard Ecclestone- Demon - běžný démon
- Posts : 9
Join date : 16. 12. 18
Location : Shadow Hills
Re: Park
pro Ives Pappel Sat Dec 29, 2018 12:41 pm
Prošel několik států a nikdy si neholdoval v památkách typických pro nějaké místo. Když byl v Paříži, tak se nikdy k Eiffelově věži nepřiblížil víc jak na sto metrů a ani po dvou letech života v Berlíně neprošel Braniborskou bránou. Samozřejmě se některým pamětím lidské tvořivosti a umění nedala upřít kráva a výjimečnost, naproti tomu velmi rád vzpomíná na své squatování v Seattlu, kde strávil spoustu času v muzeu populární kultury. Kýč se snoubil s nádherou. Ale navzdory svému vyhraněnému vkusu neměl tendenci něco odsuzovat. Ani všední věci postrádající jakýkoliv nápad. Protože na té vyšší podstatě vlastně vůbec nezáleželo, jako na všem ostatním. A možná i proto ho chytil zrovna park. Protože je tak moc obyčejný a klidný, až je to vlastně pomalu zázrak.
Hlavní hrdinkou cáru papíru dnešního obrázku byla lavička, jejím kumpánem byla lampa a zlověstným antagonistou byl strom. Po načrtnutí se pustil do prohloubení siluet přidáváním čar ke zdramatizování dojmu těchto tří dominant, přičemž zbytek tvarů dodělával krouživým rozhoupáním ruky. Miloval spirály, kulaté tvary. Naznačoval jimi ruch větví a listů, užíváním stále stejného uhlu, dokud nebyla pomalu, ale jistě scenérie zjednodušená uhlokresbou v korozní barvě zaznamenaná v obrázek. Bloček si opřel o koleno a znovu otevřel krabičku od sirek, kam uložil první uhel a vytáhl černý, měkký. Obrázek dokončil obtažením konstrukce lampy, kterou tím nechal vystoupit z kresby jako domnělý lidský zásah do přírody. I když ve skutečnosti byl lidským dílem celý park. Nakonec se podepsal s dnešním datem, uhel uložil zpět a chvíli se ještě koukal před sebe, než pohnul hlavou a všiml si neznámé osoby vedle sebe, kdy mu nemohl uniknout, že zvědavost je všudypřítomná. Ale nevadilo mu to. Už si za ta léta zvykl, že za tak excentrickou činnost musí platit mnohdy nežádanou pozorností a v tomto případě nešlo o nic trestuhodného. Alespoň do chvíle, než bude žádán, aby nakreslil portrét jeho dvouleté dcery z fotky uložené v peněžence.
Kývnul hlavou a stoupl si, s pousmáním. Poupravil si kabát a začal si nasazovat rukavice, přičemž bloček distinguovaně držel v zubech.
Hlavní hrdinkou cáru papíru dnešního obrázku byla lavička, jejím kumpánem byla lampa a zlověstným antagonistou byl strom. Po načrtnutí se pustil do prohloubení siluet přidáváním čar ke zdramatizování dojmu těchto tří dominant, přičemž zbytek tvarů dodělával krouživým rozhoupáním ruky. Miloval spirály, kulaté tvary. Naznačoval jimi ruch větví a listů, užíváním stále stejného uhlu, dokud nebyla pomalu, ale jistě scenérie zjednodušená uhlokresbou v korozní barvě zaznamenaná v obrázek. Bloček si opřel o koleno a znovu otevřel krabičku od sirek, kam uložil první uhel a vytáhl černý, měkký. Obrázek dokončil obtažením konstrukce lampy, kterou tím nechal vystoupit z kresby jako domnělý lidský zásah do přírody. I když ve skutečnosti byl lidským dílem celý park. Nakonec se podepsal s dnešním datem, uhel uložil zpět a chvíli se ještě koukal před sebe, než pohnul hlavou a všiml si neznámé osoby vedle sebe, kdy mu nemohl uniknout, že zvědavost je všudypřítomná. Ale nevadilo mu to. Už si za ta léta zvykl, že za tak excentrickou činnost musí platit mnohdy nežádanou pozorností a v tomto případě nešlo o nic trestuhodného. Alespoň do chvíle, než bude žádán, aby nakreslil portrét jeho dvouleté dcery z fotky uložené v peněžence.
Kývnul hlavou a stoupl si, s pousmáním. Poupravil si kabát a začal si nasazovat rukavice, přičemž bloček distinguovaně držel v zubech.
Ives Pappel- Human
- Posts : 14
Join date : 27. 12. 18
Re: Park
pro Richard Ecclestone Sat Dec 29, 2018 1:11 pm
Keby sa niekto Richarda v tej chvíli opýtal, ako sa cíti, odpovedal by, že zvláštne. Lepšie slovo by na popísanie svojho momentálneho stavu asi nenašiel. Nešlo však ani tak o atmosféru alebo vplyv prostredia, čo naňho mohlo tak vplývať, ako skôr o samozrejmý a očividný fakt, že narazil na umelca vykonávajúci svoju obľúbenú činnosť a možno aj povolanie, zatiaľ čo on nerobí nič iné ako je státie na mieste a pozorovanie ho takpovediac z diaľky. V minulosti robieval niečo podobné celkom často, vtedy to však zahrňovalo šatku cez tvár na skrytie identity, hlboké kapucne, čierne oblečenie, nenápadnosť a pohybovanie sa v tieňoch, možno vnucovanie druhému akýsi intuitívny pocit nebezpečenstva, pre ktorý ho chytal strach a začal robiť chyby, vďaka čomu bol čoraz nápadnejší. Už nebol ihlou v kope sena ako skôr plamienkom trhajúcim tmu skutočne drobnej miestnosti, takže si ju človek všimne okamžite. A potom? Potom sa vykonala práca spojená s tou osobou, nech už to bola práca akákoľvek. Richard si pamätal každú úlohu, každé zadanie, ich postup a aj praktické vykonanie a na väčšinu poslúchnutých rozkazov nebol nikdy hrdý - ani vtedy a ani teraz, keď prešlo už mnoho rokov. Teraz, v dnešný večer bola situácia o niečo inakšia. Nenápadne sa približoval predtým, ako si našiel miesto a zastal, odkiaľ mlčky a takmer bez pohnutia čoby studená socha pozoroval svoj cieľ, ktorý si ho stále nevšimol. Možno to bolo aj spomínanou absenciou pohybu, možno to bolo aj tým, že jeho cieľ sa venoval inej aktivite a tá ho pohltila tak, že okolitý svet neexistoval - možno aj doslova, ak by sme dali na Berkeleyho filozofiu -, a keď sa tak Richard pozrel na svoje oblečenie, bolo jasné, že aj vo svetle možno trochu splýva s prostredím. Čierne tenisky i rifle a sivá vetrovka nosená skôr pre vizuálny efekt než jej primárny účel. Nebola mu zima, hoci ju cítil. Stál na mieste ako socha, nenápadný ako duch a jediné, na čo sa zmohol alebo skôr čo mu situácia dovoľovala bolo pozorovanie človeka pár metrov pred ním. Skutočne zvláštne.
Ako sa však zdalo, stretol umelca práve v závere svojej práce podľa toho, že horlivo niečo kreslil, menil farby a čoraz častejšie ťukal pohľadom pred seba, než sa tento proces postupne spomaľoval ani čoby sa unavil a za pár minút už odkladal svoje veci, než sa pozrel pred seba. To bola zrejme chvíľa, kedy si uvedomil, že v jeho blízkosti blízkej či vzdialenej sa nachádza aj niekto iný než je on sám. Preto sa začal obzerať a bolo len otázkou niekoľkých sekúnd než narazil na Richarda a očné kontakty sa im pretli. Trochu trápne pre tisícročného démona stojaceho ako socha, no umelec to očividne vzal...lepšie, keď mu venoval nenápadný úsmev a akoby nič si začal brať veci. Jasný znak plánovaného odchodu, no čo sa týka Richarda, bol slušný a bol perfekcionista a určite sa to navzájom nevylučovalo, a preto pocítil potrebu uviesť pár vecí na správnu mieru napriek tomu, že pána oproti nepozná a už ho zrejme ani nikdy neuvidí. Detinská otravnosť je možno jeden z tých nechcených vedľajších efektov toho, keď sa vás niekto snaží socializovať a vy okolo seba nemáte tie negatívne vplyvy, ktoré formovali vašu povahu v minulosti. Konečne sa pohol aj on a niekoľkými dlhými krokmi sa ocitol možno dva metre od neho. „Ospravedlňujem sa, že som po vás tak pozeral, len som nechcel, nuž..." Kývol hlavou smerom k miestu, o ktorom sa domnieval, že bolo cieľom umeleckých aktivít. „...skočiť do obrazu, ak viete, ako to myslím." Richard nebol idiot, vedel, že keby aj prešiel okolo neho a na chvíľku mu zaclonil výhľad, bolo by to v poriadku, čo sa týka obrazu z tej vizuálnej stránky, koniec koncov, nebola to fotka a nemohol byť na papier zvečnený behom dvoch sekúnd, ktoré by mu ten prechod trvali. Mohlo by sa to však podpísať na atmosfére a akejsi estetickej hodnote celého diela? Rozhodne. A tomu by sa rád vyhol. To rovno mohol poskakovať pred očami Friedrichovi!
Ako sa však zdalo, stretol umelca práve v závere svojej práce podľa toho, že horlivo niečo kreslil, menil farby a čoraz častejšie ťukal pohľadom pred seba, než sa tento proces postupne spomaľoval ani čoby sa unavil a za pár minút už odkladal svoje veci, než sa pozrel pred seba. To bola zrejme chvíľa, kedy si uvedomil, že v jeho blízkosti blízkej či vzdialenej sa nachádza aj niekto iný než je on sám. Preto sa začal obzerať a bolo len otázkou niekoľkých sekúnd než narazil na Richarda a očné kontakty sa im pretli. Trochu trápne pre tisícročného démona stojaceho ako socha, no umelec to očividne vzal...lepšie, keď mu venoval nenápadný úsmev a akoby nič si začal brať veci. Jasný znak plánovaného odchodu, no čo sa týka Richarda, bol slušný a bol perfekcionista a určite sa to navzájom nevylučovalo, a preto pocítil potrebu uviesť pár vecí na správnu mieru napriek tomu, že pána oproti nepozná a už ho zrejme ani nikdy neuvidí. Detinská otravnosť je možno jeden z tých nechcených vedľajších efektov toho, keď sa vás niekto snaží socializovať a vy okolo seba nemáte tie negatívne vplyvy, ktoré formovali vašu povahu v minulosti. Konečne sa pohol aj on a niekoľkými dlhými krokmi sa ocitol možno dva metre od neho. „Ospravedlňujem sa, že som po vás tak pozeral, len som nechcel, nuž..." Kývol hlavou smerom k miestu, o ktorom sa domnieval, že bolo cieľom umeleckých aktivít. „...skočiť do obrazu, ak viete, ako to myslím." Richard nebol idiot, vedel, že keby aj prešiel okolo neho a na chvíľku mu zaclonil výhľad, bolo by to v poriadku, čo sa týka obrazu z tej vizuálnej stránky, koniec koncov, nebola to fotka a nemohol byť na papier zvečnený behom dvoch sekúnd, ktoré by mu ten prechod trvali. Mohlo by sa to však podpísať na atmosfére a akejsi estetickej hodnote celého diela? Rozhodne. A tomu by sa rád vyhol. To rovno mohol poskakovať pred očami Friedrichovi!
Richard Ecclestone- Demon - běžný démon
- Posts : 9
Join date : 16. 12. 18
Location : Shadow Hills
Re: Park
pro Ives Pappel Mon Dec 31, 2018 1:31 am
Bez ironie by se dalo prohlásit, že je to šťastný čmáral bez špetky vize do budoucna. Tahy, které se mu vedly, ho obvykle nikdy nevedly ke vnitřní spokojenosti, ale s nadsázkou mohl povědět, že okolí se k jeho dílům vyjadřovalo veskrze pozitivně. Mnohokrát skřípal zuby na výstavách, kde musel koukat na obrazy nekorespondující s jeho vkusem a smýšlením, ale které se navzdory jeho názoru prodávaly jako na běžícím páse bez většího problému. Hodnotu umělce nedělá jeho talent, ale moc jeho přátel. I to se naučil. Nebyl úspěšný do té doby, dokud se čirou náhodou na menším drogovém dýchánku nesetkal s relativně vlivným žurnalistou, který se posléze stal jeho dobrým přítelem a vychvaloval jej ve svých recenzích. Nechybělo tomu málo a chtěl ho mít každý člověk v Berlíně, který sám sebe považoval za alternativního. Nemohl si upírat své schopnosti v oblasti techniky. Perspektiva a zachycení proporčních vjemů mu nedělala problém, šlo o abstraktnější díla, která neodpovídala jeho vizi a představám a sžíralo ho to hořkou úzkostí. Ale tato šuplíková produkce byla něco astronomicky odlišného, ta surovost a možnost vytvořit něco kýčovitého podle aktuální nálady na koleni bez možnosti mazat, upravovat, jen skrze nanášení vrstev uhlu, to bylo to pravé pokušení, u kterého byl rád, že si jej neznechutil prací a produkcí žádaných obrazců pro velké korporace. V mnoha chvílích si ale musel připustit, že kapitalismus mu až tam nesmrdí a tento názor pouze přejal od svého okolí v posledních letech, asi jenom tak, aby se neřeklo. Ale je něco pravdy na tom, že neustálá hra monopoly nebavilo žádného příslušníka rodiny s dětmi v prepubescentním věku.
Zcela bez naznačování jakékoliv myšlenky si skládal své pozůstalosti do příslušných míst,tedy rukavice na ruce a zápisník se chystal založit do kapsy. Ale z koncetrace ho vysvobodil zvuk chroupajícího sněhu a jak dobře odhadnul, blížící se přítomnost jinak němého pozorovatele. Otočil se s neskrytým údivem a poupravil si čepici, přičemž jej pobídnul cuknutím brady k vymáčknutí se. Za střízliva sociální interakce velmi, velmi podceňoval. Zmítal se v nich jako prase na kolečkových bruslích a nedocházela mu zdánlivá drzost, nebo hrubost vlastního jednání. Vše ale obvykle vyrovnával klidem ve svém hlase a přívětivým pohledem. Pochopitelně to však neplatilo na každého, kor na důchodce.
Překvapeně pootevřel ústa, neschopen slov. On se mi... on se mi omlouvá? Překvapeně zamrkal vyveden z míry a pousmál se s drobným pochechtnutím. "Ehm... teď promiňte mně. Zaskočil jste mě." Odpoví po chvilce a nervózně ponoří krk do ramen, ve snaze se připodobnit želvě. "Opravdu se nic neděje. Chci říct, kdybych uměl opravdu tak rychle kreslit, asi bych byl výkonnější, než foťák." Další odmlka, kterou proloží vlídným úsměvem. "A v pořádku, já se Vám vlastně ani moc nedivím. Musel jsem vypadat trochu blbě." Zasměje se a pokýve hlavou. Musí si doopravdy rozmýšlet, co bude dělat, protože vnitřní zlý pocit mu naznačuje, že právě ze sebe dělá blázna, ale na druhou stranu pociťuje, že jeho konverzační partner měl důvod jej oslovit. Pokud by odešel, nepamatoval by si jej, doopravdy ne. A pokud by mu chtěl ublížit... tak od pouhého pohledu na volbu šatníku by Ives rozhodně nedoběhl dost rychle dost daleko, aby jen tak unikl. Takové iluze si nedělal. Nikdy nebyl zrovna praktický člověk a ani ten pud sebezáchovy nebyl v poslední době žádná hitparáda.
Zcela bez naznačování jakékoliv myšlenky si skládal své pozůstalosti do příslušných míst,tedy rukavice na ruce a zápisník se chystal založit do kapsy. Ale z koncetrace ho vysvobodil zvuk chroupajícího sněhu a jak dobře odhadnul, blížící se přítomnost jinak němého pozorovatele. Otočil se s neskrytým údivem a poupravil si čepici, přičemž jej pobídnul cuknutím brady k vymáčknutí se. Za střízliva sociální interakce velmi, velmi podceňoval. Zmítal se v nich jako prase na kolečkových bruslích a nedocházela mu zdánlivá drzost, nebo hrubost vlastního jednání. Vše ale obvykle vyrovnával klidem ve svém hlase a přívětivým pohledem. Pochopitelně to však neplatilo na každého, kor na důchodce.
Překvapeně pootevřel ústa, neschopen slov. On se mi... on se mi omlouvá? Překvapeně zamrkal vyveden z míry a pousmál se s drobným pochechtnutím. "Ehm... teď promiňte mně. Zaskočil jste mě." Odpoví po chvilce a nervózně ponoří krk do ramen, ve snaze se připodobnit želvě. "Opravdu se nic neděje. Chci říct, kdybych uměl opravdu tak rychle kreslit, asi bych byl výkonnější, než foťák." Další odmlka, kterou proloží vlídným úsměvem. "A v pořádku, já se Vám vlastně ani moc nedivím. Musel jsem vypadat trochu blbě." Zasměje se a pokýve hlavou. Musí si doopravdy rozmýšlet, co bude dělat, protože vnitřní zlý pocit mu naznačuje, že právě ze sebe dělá blázna, ale na druhou stranu pociťuje, že jeho konverzační partner měl důvod jej oslovit. Pokud by odešel, nepamatoval by si jej, doopravdy ne. A pokud by mu chtěl ublížit... tak od pouhého pohledu na volbu šatníku by Ives rozhodně nedoběhl dost rychle dost daleko, aby jen tak unikl. Takové iluze si nedělal. Nikdy nebyl zrovna praktický člověk a ani ten pud sebezáchovy nebyl v poslední době žádná hitparáda.
Ives Pappel- Human
- Posts : 14
Join date : 27. 12. 18
Re: Park
pro Richard Ecclestone Thu Jan 03, 2019 1:52 pm
Richarda celkom prekvapila reakcia na jeho ospravedlnenie sa zo strany pouličného umelca, na ktorého takou zhodou okolností nechcene narazil - myslené len v obrazných prostriedkoch, samozrejme. Keby do seba reálne vrazili, pravdepodobne by teraz boli celí bieli od snehu a trochu premrznutí. Minimálne on určite, Richard by bol v poriadku, hoci možno trochu pokrejší, ak by si nedal pozor. Ale ak prežil intrigy na feudálnych dvoroch a Sibír uprostred zimy oproti ktorej je toto príjemné leto, potom už musí prežiť skutočne skoro všetko. Také zážitky dokážu človeka prekvapiť a pokiaľ je neopatrný, ľahko ho aj zlomia, no ak vydrží, dostane sa mu skúseností vychádzajúcich z týchto zážitkov a tie ho zocelia, takže v budúcnosti už nebude tak vykoľajený čímkoľvek, čo príde. Aspoň čo sa týka veci tomu podobných. Ale späť do reality, od ktorej sa Richard vo svojich nekonečných úvahách akosi odklonil. Výkonnejší ako foťák, zopakoval si posledné slová chlapca oproti sebe vo svojej hlave a ktovie prečo sa tomu musel pousmiať. Bola to absurdná predstava, leč dávala tak trochu aj zmysel. „Možno aj kreslíte rýchlo. Tie prvé stroje na vytváranie fotografií boli veľmi pomalé a vytvoriť jednu fotku trvalo aj niekoľko hodín. Neviem síce ako dlho tu sedíte, ale určite to nebude dlhšie ako dve hodiny. To by ste už umrzli." Alebo by sa aspoň hýbal omnoho pomalšie a stuhnutejšie ako to na ňom videl teraz, respektíve pred chvíľou. Aspoň Richard podľa toho vedel posúdiť, že tu nesedel až tak dlho - veď ani nebol nejako osnežený. Na jeho ďalšiu poznámku sa sprvu však iba zamračil, nechápavo a hlavne nesúhlasne akoby odmietal taký názor a bol ochotný ho vyvrátiť každému, kto by ho vyjadril. A skutočne to následne aj spravil. „Prečo by malo vyzerať blbo, že sedíte v parku na lavičke na to určenej a robíte niečo, čo vás baví? Snaha o umenie, pokiaľ výsledok nie je skutočne katastrofálny, nikdy nie je chybou, iba dobrom pre celú spoločnosť. To, že ona to nevie doceniť, to už je jej závažný nedostatok." Richard sa nepovažoval za fanúšika každého druhu umenia a hlavne v poslednej dobe jeho zmysli aj duch trpeli pri koncepte toho, čo dnešná spoločnosť považovala za umenie. Cítil pri tom fyzickú bolesť a cítil sa ešte horšie, keď si spomenul na jeho občasné návštevy takých velikánov ako boli Friedrich alebo Oehme (aspoň tých modernejších), ale mal tú česť stretnúť sa aj napríklad s tými staršími renesančnými velikánmi, ktorí započali celú renesanciu. Alebo skôr s ich pokračovateľmi. To bolo skutočné umenie, nie to, čo dnes možno vidieť v moderných galériách.
Richard Ecclestone- Demon - běžný démon
- Posts : 9
Join date : 16. 12. 18
Location : Shadow Hills
Re: Park
pro Ives Pappel Thu Jan 03, 2019 11:01 pm
Podrbe se za uchem. Takže, rychlá rekapitulace. Za normálních okolností by v sobě měl tak dva až tři panáky, nebo jedno brko (samotné, bez tabáku). V takové situaci by ho napadlo spoustu vsuvek a nuancí do tohoto malého rozhovoru, nicméně teď se nezmůže na více, než je překvapený výraz spojený s neskrytým obdivem. Sám by historii fotoaparátů příliš pozornosti nevěnoval, kdyby kdysi neprošel kolem jejich výstavy v technickém muzeu a matně si vybavoval, že skutečně taková informace o poměrně dlouhé prodlevě vzniku snímku existuje. "Ehm, no jo... to je vlastně... pravda. Takže zas tak cool nejsem, hehe." Zakření se a má co dělat, aby se nerozesmál. Protože tohle byla tak hloupá poznámka, že je přesně z jeho soudku. Z toho nejhoršího. Možná se mu tímto stylem přeci jen podaří zase propadnout do blažené samoty, ve které se může věnovat nicnedělání a sebetrýznění, i když aby řekl pravdu, náhodný kolemjdoucí ho vlastně nikterak neobtěžuje ani neotravuje. Už jen ta vůle k někomu přijít a začít malý, bezvýznamný rozhovor ho činí zajímavým, protože sám ničeho takového není schopen a ty dvě-tři věty, co právě slyšel, nebyly zcela nesmyslné. Možná je místní... toho by se dalo alespo%n využít. Ale vyruší ho z toho počátek celkem zajímavé debaty. Zamyšleně se zahledí na scenérii, kterou ještě před chvílí kreslil a znovu otevře bloček, aby si tyto dva vjemy porovnal. Jakoby náhle střízlivost podtrhující jeho obvyklou neschopnost jednat s lidmi zeslábla a vnitřní nihilista to musel rozmáznout přes celou čáru. "Tak jistě, za světla by na mém počínání zřejmě nic odsouzeníhodného nebylo, ale pokud si někdo oblečený jako parodie na Matrix dost podezřele klekne uprostřed parku, člověk se na něj zadívá minimálně pro ujištění, jestli opravdu nekálí. A tyhle věci vím, protože jsem je již párkrát slyšel. Odpoví relativně stroze, ale poté se s uchechtnutím pousměje, možná i lehce stydlivě s rumělcem na tvářích. "A promiňte ještě jednou. Trochu jsem se nechal unést. Vážím si Vašich pěkných slov, to jo. Ale z mé zkušenosti rádoby poloprofesionálního čmárala, jehož příjem je především z produkování na oko pěkných grafik na reklamní letáky, hodnotu umění určují lidé, kteří jsou za něj ochotni platit. Osobně mám největší radost z ohraných věcí, co nejsou vůbec originální a zůstávají pouze v bločku, nebo v šuplíku. Ale prodané obrzay jsou prodané, protože sice jsou líbivé, ale nemrzí mě, že už je nikdy neuvidím." Dopoví a usměje se. Znovu se podívá dolů do bločku a uchechtne se, přičemž nově pokreslenou stranu pomalý pohybem vytrhne. Ale nechá ji na tom samém místě založenou, načež zaklapne bloček a strčí si jej do kapsy. Po rozmyšlení usoudil, že bude raději, pokud si tuto vzpomínku dá do zmíněného šuplíku, ale bloček nechá ještě chvíli ležet ladem. Byl ručně šitý s látkovými deskami a ač nebyl až tak drahý, byl moc pěkný. Ives věděl, že největší problém pěkných bločků a skicáků byl v tom, že člověk má chorobnou tendenci si je šetřit "na ten nejhezčí obrázek". To ale strašně odrazuje od tvorby. A i proto před pár lety začal kompulzivně kreslit cokoliv, jenom aby se svou kreativitou nezahálel a někam se posouval. Pokud možno co nejdál od své "intelektuální" minulosti. Problém ovšem byl, že kreslit v opilosti či pod vlivem byl taky nesmysl. Všechny obrázky měly velmi organické motivy spojené s jeho poznatky, a fantazie puštěná na špacír ho až moc zaváděla do povědomí. Nestál o to. Nechtěl to. Nejlepší obrazy, které byly nakonec vždy prodány, vždy obsahovaly motivy DNA, krystalických struktur a mikroskopického světa. Nejlépe ještě zapracované v UV barvách. Jenom v Lipsku se v jednom nočním klubu vyskytuje soukromá sbírka jeho UV obrazů, na které se sám už nikdy podívat nechce. Moc bolesti, moc velká připomínka hříchů lezoucích na jeho vlastní záda.
Ale aby neotálel, tak zvedne oči a s upřímným zájmem vznese dotaz: "Jinak, vy jste místní? Já jsem Ives a moc to tady neznám. Vlastně se mi pak ještě nechce domů, tak mě napadlo, jestli nemáte povědomí o místních podnicích." A mrkne pravým okem. Mělo to napůl působit jako pozvánka, ale zároveň tím dával najevo, že si je vědom všech okolností a do jeho života mu nic není. I proto nabídne ruku jen tak, aby se neřeklo. Vlastně očekává falešné krycí jméno a přání dobrého zbytku večera s odkázáním na největší pajzl pro špíny, jako je on sám. Protože nikdo o tebe nestojí a ani nikdy stát nebude, ozve se hlas v pozadí jeho hlavy, tak známý a tak protivný.
Ale aby neotálel, tak zvedne oči a s upřímným zájmem vznese dotaz: "Jinak, vy jste místní? Já jsem Ives a moc to tady neznám. Vlastně se mi pak ještě nechce domů, tak mě napadlo, jestli nemáte povědomí o místních podnicích." A mrkne pravým okem. Mělo to napůl působit jako pozvánka, ale zároveň tím dával najevo, že si je vědom všech okolností a do jeho života mu nic není. I proto nabídne ruku jen tak, aby se neřeklo. Vlastně očekává falešné krycí jméno a přání dobrého zbytku večera s odkázáním na největší pajzl pro špíny, jako je on sám. Protože nikdo o tebe nestojí a ani nikdy stát nebude, ozve se hlas v pozadí jeho hlavy, tak známý a tak protivný.
Ives Pappel- Human
- Posts : 14
Join date : 27. 12. 18
Re: Park
pro Richard Ecclestone Fri Jan 04, 2019 4:05 pm
Prvo ani nijak inak plánovo nemal úmysel potešiť niekoho spôsobom, kde jeho najsilnejší argument (na ktorý bol mimo iné aj celkom hrdý, pretože bol pravdivý) môže byť ľahkým konverzačným zvrtnutím sa obrátený proti nemu akoby ani o nič nešlo. Vyvolávalo to pocit márnivosti a absolútnej frustrácie ako keď na niečom človek dlho pracuje, celé hodiny a dni len preto, aby niekoľko sekúnd všetku tú námahu znesvätilo. Nenávratne a bez šance na zopakovanie tak výnimočnej a duchaplnej aktivity. Nebralo to dych, nespôsobovalo desivý tik v oku vytvárajúci ilúziu potlačovaného šialenstva a nemalo to za následok ani nič podobné vražedným sklonom. Len márnosť nad márnosti, kedy všetko je márne alebo sa prinajlepšom takým zdá byť. Richard sa však snažil sám seba utešiť, že argumentovanie bolo jeho silnou stránkou asi tak ako vedenie rôznych filozofických dišpút. Rád sa do nich zapájal a rád konverzoval pri témach dotýkajúcich sa vyšších tém a vyššieho intelektu než sú tie, ktoré potrebuje jedinec pre úspech v každodennom živote. Jedine vtedy mal pocit nejakého duchovného naplnenia, že je medzi seberovnými, holt ako Hostarčan bol obdarený vysokou inteligenciou a, nuž, ľudská spoločnosť nikdy neprekvitala rozumom. Preto tie občasné záblesky svetla, na ktoré narazil, boli uňho tak cenené. Táto debata síce nemala prvky toho, čo by sa dalo nazvať 'inteligentnou dišputou', ale kopa vybraných debát sa tam dala zaviesť. Či mal ale chlapec oproti nemu na to predispozície, tak to netušil. Zatiaľ ho len pekne zotrel svojím protiargumentom, ale to nebol prvý ani posledný...
„Môžete mi veriť, že v tomto meste sa dejú zvláštne veci aj za denného svetla a ľudia sa čudujú nielen v noci. Keďže väčšinu z nich nikto nevie rozlúsknuť, postupne sa každý naučí nelámať si s nimi hlavu, prijať fakty, nech sú akékoľvek, a proste ísť ďalej. Nestarajú sa do cudzích vecí...napokon...aspoň väčšina." V tomto prípade nenarážal na možný prípad ďalších pouličných umelcov alebo maliarov-amatérov, ktorí sa rozhodli ísť uprostred studenej noci von kresliť krásy každodenného života, ani na zvláštne oblečených jedincov zaberajúcich chodníky. V tomto prípade narážal na skutočne záhadné javy a udalosti, ktoré si väčšina ľudí nedokázala nijak vysvetliť. Nadprirodzené javy. Nech už to bolo z akéhokoľvek dôvodu, podobné stránky prírody boli do tohto mesta priťahované akoby magnetom a len málokto sa dokázal definitívne vymámiť spod toho jarma a ujsť inde. Skôr zo sentimentu ako z ochoty vôle si spomenul na Jasona a Deana. Im sa podarilo. Jemu nie. Shadow Hills nebolo jeho domovom, ale určite k tomu asi malo najbližšie. Pokiaľ ste ale mali mesto prepchaté bytosťami, bolo jasné, že negatívne dôsledky sa čoskoro prejavia. Strach, temnota a paranoia. To boli ony v najrozličnejších podobách. Ľudia si to nevedeli vysvetliť a tí, čo tušili, mlčali, lebo by ich vysmiali, a tak všetci spolu tápali, než aby prijali jednoduchý fakt. Že nie sú sami. A popri tisícročnom démonovi akým bol napríklad Richard sa jeden možno aj talentovaný umelec určite stratí. „Nemáte sa za čo ospravedlňovať, všetci máme svoj názor. Preto by som si skôr ja mal dávať pozor na jazyk, aby som nesabotoval názory druhých, koniec koncov, ja neviem, no..." Na chvíľku sa zamyslene pozrel ponad chlapca do diaľky, ako hľadal tie správne slová. „Povedzme, že odo mňa by papier mali pre dobro očí každého držať čo najďalej. Z toho dôvodu si vážim drvivú väčšinu umelcov, nech sú na akejkoľvek profesionálnej úrovni a odmietam len to moderné, pretože ak to zvládne niekto ako ja, teda niekto bez talentu a schopností, potom to sotva môže byť umeleckým výdobytkom." Nebolo to práve najšťastnejšie formulovanie myšlienok a ani v najmenšom nevystihli, čo chcel vlastne povedať, ale postupnými krôčikmi sa mu darilo dostať k jadru veci. „Aký má ale zmysel tvoriť niečo, čo vás neosloví? Čo sa vám takpovediac...hnusí?" Asi to bol zásah vyššej moci, čo zrazu spôsobilo, že Richard zablúdil pohľadom ku svojej pravej ruke, kde sa od malej zlatej obrúčky na ukazováku nevinne odrážalo svetlo okolitých lámp. Zrazu si prišiel ako pokrytec, že tu takmer poučuje niekoho o vytváraní vecí bez skutočnej vnútornej hodnoty, ktoré vyvolávajú v tvorcovi iba odpor. Ak tento chlapec maľuje niečo, čoho sa rád zbaví, ako má Richard popísať svoj postoj k tomu prekliatemu prsteňu?
Zdvihol pohľad a znovu venoval svoju pozornosť chlapcovi oproti sebe. Jeho ponuka či skôr prosba alebo žiadosť nebola formulovaná práve nepriamo, ale aspoň so servítkou pred ústami. „Richard, teší ma, Ives." Povedal Richard s miernym úsmevom a pevne mu zovrel ponúkanú ruku. Až potom odpovedal na otázky - vyslovené aj premlčané. „Žijem tu už dobrych pár rokov, niekedy si prídem skôr ako pouličná lampa než obyvateľ, ale áno, som miestny. A pár vhodných miest na posedenie poznám. Mali by ešte byť aj otvorené." Mal síce v pláne ísť rovnou čiarou domov, kde pravdepodobne čaká Naomi, ale ona to zvládne. Nedohodli sa na nijakej akcii a ani na príchode domov, takže ak bude meškať hodinu či dve, malo by to byť v poriadku.
„Môžete mi veriť, že v tomto meste sa dejú zvláštne veci aj za denného svetla a ľudia sa čudujú nielen v noci. Keďže väčšinu z nich nikto nevie rozlúsknuť, postupne sa každý naučí nelámať si s nimi hlavu, prijať fakty, nech sú akékoľvek, a proste ísť ďalej. Nestarajú sa do cudzích vecí...napokon...aspoň väčšina." V tomto prípade nenarážal na možný prípad ďalších pouličných umelcov alebo maliarov-amatérov, ktorí sa rozhodli ísť uprostred studenej noci von kresliť krásy každodenného života, ani na zvláštne oblečených jedincov zaberajúcich chodníky. V tomto prípade narážal na skutočne záhadné javy a udalosti, ktoré si väčšina ľudí nedokázala nijak vysvetliť. Nadprirodzené javy. Nech už to bolo z akéhokoľvek dôvodu, podobné stránky prírody boli do tohto mesta priťahované akoby magnetom a len málokto sa dokázal definitívne vymámiť spod toho jarma a ujsť inde. Skôr zo sentimentu ako z ochoty vôle si spomenul na Jasona a Deana. Im sa podarilo. Jemu nie. Shadow Hills nebolo jeho domovom, ale určite k tomu asi malo najbližšie. Pokiaľ ste ale mali mesto prepchaté bytosťami, bolo jasné, že negatívne dôsledky sa čoskoro prejavia. Strach, temnota a paranoia. To boli ony v najrozličnejších podobách. Ľudia si to nevedeli vysvetliť a tí, čo tušili, mlčali, lebo by ich vysmiali, a tak všetci spolu tápali, než aby prijali jednoduchý fakt. Že nie sú sami. A popri tisícročnom démonovi akým bol napríklad Richard sa jeden možno aj talentovaný umelec určite stratí. „Nemáte sa za čo ospravedlňovať, všetci máme svoj názor. Preto by som si skôr ja mal dávať pozor na jazyk, aby som nesabotoval názory druhých, koniec koncov, ja neviem, no..." Na chvíľku sa zamyslene pozrel ponad chlapca do diaľky, ako hľadal tie správne slová. „Povedzme, že odo mňa by papier mali pre dobro očí každého držať čo najďalej. Z toho dôvodu si vážim drvivú väčšinu umelcov, nech sú na akejkoľvek profesionálnej úrovni a odmietam len to moderné, pretože ak to zvládne niekto ako ja, teda niekto bez talentu a schopností, potom to sotva môže byť umeleckým výdobytkom." Nebolo to práve najšťastnejšie formulovanie myšlienok a ani v najmenšom nevystihli, čo chcel vlastne povedať, ale postupnými krôčikmi sa mu darilo dostať k jadru veci. „Aký má ale zmysel tvoriť niečo, čo vás neosloví? Čo sa vám takpovediac...hnusí?" Asi to bol zásah vyššej moci, čo zrazu spôsobilo, že Richard zablúdil pohľadom ku svojej pravej ruke, kde sa od malej zlatej obrúčky na ukazováku nevinne odrážalo svetlo okolitých lámp. Zrazu si prišiel ako pokrytec, že tu takmer poučuje niekoho o vytváraní vecí bez skutočnej vnútornej hodnoty, ktoré vyvolávajú v tvorcovi iba odpor. Ak tento chlapec maľuje niečo, čoho sa rád zbaví, ako má Richard popísať svoj postoj k tomu prekliatemu prsteňu?
Zdvihol pohľad a znovu venoval svoju pozornosť chlapcovi oproti sebe. Jeho ponuka či skôr prosba alebo žiadosť nebola formulovaná práve nepriamo, ale aspoň so servítkou pred ústami. „Richard, teší ma, Ives." Povedal Richard s miernym úsmevom a pevne mu zovrel ponúkanú ruku. Až potom odpovedal na otázky - vyslovené aj premlčané. „Žijem tu už dobrych pár rokov, niekedy si prídem skôr ako pouličná lampa než obyvateľ, ale áno, som miestny. A pár vhodných miest na posedenie poznám. Mali by ešte byť aj otvorené." Mal síce v pláne ísť rovnou čiarou domov, kde pravdepodobne čaká Naomi, ale ona to zvládne. Nedohodli sa na nijakej akcii a ani na príchode domov, takže ak bude meškať hodinu či dve, malo by to byť v poriadku.
Richard Ecclestone- Demon - běžný démon
- Posts : 9
Join date : 16. 12. 18
Location : Shadow Hills
Strana 1 z 2 • 1, 2
Strana 1 z 2
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru|
|
|